Jitka Kostková: Jaderka mě naučila učit se

Jaderňák nemusí pracovat jen u reaktoru. Absolventka Katedry matematiky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze (FJFI), Jitka Kostková, pracuje od ledna 2021 jako softwarová inženýrka v pražské kanceláři firmy PureStorage. Letos získala jednu ze tří Cen Antonína Svobody, které vyhlašuje Česká společnost pro kybernetiku a informatiku (ČSKI). Před rokem dostala nejvyšší ocenění Cenu Josepha Fouriera o nejlepší výzkumnou práci v oblasti počítačových věd. Během doktorátu působila nejen na fakultě, ale také v Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR (ÚTIA).

Proč jste si ke studiu vybrala právě Jaderku?

Já o jiné škole neuvažovala. Ani nevím, kde jsem o Jaderce slyšela poprvé, nejspíš na veletrhu Gaudeamus. Věděla jsem, že chci studovat fyziku. Na střední mě fyzika hrozně bavila, naopak matematiku jsem nesnášela, protože se mi zdála příliš snadná. Asi tomu pomohlo i to, že mám skvělou paměť na čísla a vzorečky. Mezi spolužáky byla neoblíbená spíš fyzika, a já jdu ráda proti proudu. Provokují mě řeči, že by holka fyziku nezvládla.

Čím vás fyzika zlákala?

Ještě na gymnáziu nám z jiného gymnázia nabídli pár volných míst na exkurzi do CERNu. Hrozně mě to nadchlo, takže na Gaudeamu už jsem jen vybírala univerzity, které se zabývaly částicovou fyzikou.

Navštívila jste Jaderku před tím, než jste podala přihlášku?

Jela jsem se podívat na Den otevřených dveří. Hned ráno jsem se spolužákem vyrazila na prohlídku jaderného reaktoru. Jenže zrovna nějak nejezdily tramvaje, tak jsme se zpátky na fakultu do Břehové ulice vraceli pěšky. Prahu jsme neznali, chytré telefony s mapou v té době ještě nebyly, takže nic dalšího jsme pak vlastně nestihli.

Na jaký obor jste se přihlásila?

Přihlásila jsem se na fyziku a techniku termojaderné fúze, pak jsem chtěla na fyziku pevných látek. Ve druháku mě ale na přednáškách doc. Milana Krbálka zaujala matematická analýza. Určitě to je i vyučujícím – řekla bych, že to je opravdu jeden z nejlepších učitelů na fakultě. Po zkoušce se mě ptal, jestli bych nechtěla jít na tehdy vznikající zaměření Aplikované matematicko-stochastické metody, a já souhlasila. Bakalářku jsem dělala na téma stochastických integrálů, tedy modelování náhodných dějů. Jako diplomku jsem pak zpracovávala a v roce 2015 obhajovala práci Stochastické modely epidemií s ohledem na demografii lidské populace. Čistě matematický pohled na to, co a jak může ovlivňovat epidemii, jaký je vliv karantény, jak dopadá epidemie na ekonomiku a tak. Poslední rok velmi aktuální téma.

A co doktorát?

Ten jsem dělala v ÚTIA na Akademii věd ČR. Já se totiž poměrně pozdě rozhodla, že ho chci dělat – až na konci dubna - a to už byli školitelé rozebraní. Oslovila jsem tedy prof. Jana Flussera z ÚTIA, který mě učil rozpoznávání obrazu, a on mě vzal k sobě. Zabývala jsem se pokročilými matematickými metodami v analýze obrazu.

Také jste učila…

To je povinnost doktorandů, ale mě to zároveň bavilo a motivovalo jít na doktorát. Dala jsem si za cíl, aby pro studenty matematika nebyla takové utrpení, jakým byla v prváku pro mě. Myslím, že se matematika dá vysvětlit každému, jen je třeba najít ten správný způsob. Když jsem v říjnu přišla na první cvičení, většinou si studenti mysleli, že jsem jedna z nich. Působím poměrně mladě, proto jsem se od začátku snažila budovat si respekt a ukázat, že se na matematiku musejí připravovat. Bez toho to nejde. 

Co je pro matematika důležitější? Talent, nebo píle?

Musíte mít obojí. Je dobré, když to je vyvážené. Dá se to nakombinovat při práci v týmu, někdo přijde s nápadem, další mu pomohou dotáhnout ho do konce. Bohužel se často stává, že lidé s talentem neumějí své schopnosti a myšlenky předat ostatním. Je potřeba umět dobře a srozumitelně komunikovat, vytvořit prezentaci, sepsat srozumitelný článek. Jen tak je možné vědu, nejen matematiku, rozvíjet.

Jak vědec ví, že pracuje na něčem, co někdo jiný mezitím už nevymyslel?

Každý vědecký úkol začíná důkladnou rešerší. Jenže to je navzdory internetu velmi těžké. Publikací je neuvěřitelné množství a problémem je různé názvosloví, a ne vždy správně zvolená klíčová slova. Není tak úplně neobvyklé, že vyjde článek, který řeší něco, co už bylo publikováno. Ani recenzní řízení tomu vždy nezabrání, protože recenzenti se také musejí popasovat s vyhledáváním zdrojů - a narazí na stejné problémy jako autoři.

Zabývala jste se umělou inteligencí – máme se jí obávat? Připraví matematiky o práci?

Neuronové sítě jsou zaklínadlo. Zdá se mi, že dnes je tlak na to, aby v každé publikaci byly neuronové sítě. Někdy až nesmyslně. Problém je, že když má neuronová síť něco zpracovat, je potřeba neuvěřitelné množství dat. Potřebujeme-li sledovat třeba sto tisíc parametrů, potřebujeme několik milionů popsaných vzorových dat, aby se na nich umělá inteligence mohla učit. Jenže to je mnohdy problém. A i když trénovací data máte, stejně se může stát, že pak naostro data špatně identifikuje. To jsou ty známé případy, kdy třeba začne být systém rasistický nebo třeba při změně jednoho pixelu v obrázku vyhodnotí fotku opice jako obrázek avokáda.

A jestli matematikům sebere umělá inteligence práci? Některou jistě ano, ale ne všechny oblasti zvládne. Začnou pravděpodobně vznikat hybridní obory, které nebudou jen „black boxem“ (černou skříňkou, vložíte data a vypadnou výsledky), ale kombinací tradičních metod a metod hlubokého učení. Navíc obory, jako je medicína, jsou často skeptické k metodám, o kterých se neví, jak přesně fungují.

Od začátku roku 2021 pracujete ve firmě PureStorage, která se zaměřuje na ukládání velkoobjemových dat postaveném na flash technologii. Co vás tam odvedlo?

Když začala koronová pandemie, zdálo se mi, že se všechno hrozně zpomalilo. Důraz na využívání umělé inteligence téměř všude mi také vadil, cítila jsem se unavená. Vliv asi mělo i to, že jsem se asi třičtvrtě roku snažila vyřešit nějaký problém a nemohla jsem ho rozlousknout. To člověka ubíjí – chodit do kanceláře a tam se snažit a nemít výsledky.

Najednou přišla nabídka od headhunterky, tak jsem to vzala jako výzvu. Před prvním kolem mi řekli, že bude zaměřené na programování a paralelizaci. To jsem neuměla, ale měla jsem čas tři dny, tak jsem se to s pomocí internetu a přednášek z MIT naučila. To je obrovský přínos Jaderky – naučila mě učit se. Prvním kolem jsem prošla, do druhého bylo další zadání, tak jsem se zase učila. A když jsem prošla celým několikakolovým výběrovým řízením, tak jsem nastoupila jako softwarová inženýrka. Nyní v PureStorage programuji v Pythonu.

Jaký to je rozdíl pracovat v komerční firmě?

Hlavně v několikanásobně vyšším tempu. Také mi vyhovuje, že vždycky vím, co se po mně chce. Uvnitř firmy se hodně komunikuje. Všichni vědí, na čem kdo dělá a jak se mu daří. Navíc téměř všichni zaměstnanci mají podíl ve firmě a všem tedy záleží na tom, aby se nám dařilo. Je to náš společný zájem. Líbí se mi, že si mohu do jisté míry i sama určit, na čem budu pracovat. Jediné, co mi opravdu chybí, je učení, protože to mě opravdu bavilo.

Jak odpočíváte?

Vždycky jsem měla spoustu dalších zájmů. Věnuji se józe, bývalý přítel mě získal pro lezení, hraji na elektrickou kytaru, hodně čtu. Baví mě také ruční práce, práce na zahradě, maluji, tancovala jsem…

Za rozhovor děkuje Jan Kadeřábek