Na přelomu 19. a 20. století se zdálo, že klasická fyzika je v podstatě uzavřenou vědou, která umožňuje vysvětlit všechny fyzikální přírodní jevy a vytvořit ucelený obraz světa. V této souvislosti se často citují výroky dvou tehdy slavných a uznávaných vědců – Williama Thomsona alias lorda Kelvina a Wilhelma Röntgena. První z nich v roce 1900 na své přednášce v londýnském Královském institutu hovořil o zahalení jasného fyzikálního nebe pouze dvěma malými obláčky se zdánlivě nenápadnými problémy k řešení. Druhý ještě v období okolo roku 1920, kdy si již teorie relativity a kvantová fyzika razily cestu moderní fyzikou, se do historie vědy zapsal svým výrokem: „Stále mi nejde do hlavy, že musí člověk používat tak zcela abstraktních úvah a pojmů, aby vysvětlil přírodní jevy.“ Obláčků nad klasickou fyzikou však bylo více. O jejich rozhánění se velkou měrou zasloužil i Američan Robert Hofstadter. Výsledky jeho výzkumů, především aplikace elektronové rozptylové metody na studium struktury atomového jádra a jeho částic, představovaly zcela novou etapu ve vývoji jaderné fyziky.