Setkání se Supermanem

Země Blízkého, Středního a Dálného východu velmi usilují o jaderné elektrárny. A pokud je již provozují, chtěli by jejich počet rozšířit. V současné době se obrací na IAEA ve Vídni několik desítek států, aby jim pomohla jaderné programy nastartovat nebo vylepšit, a to zejména z hlediska informovanosti veřejnosti a získání jejího souhlasu s rozvojem v této oblasti. Zájem o jaderné elektrárny dokládají i moje zkušenosti, které jsem získala na misi Stakeholder Involvement v Indonésii. Studenti, kteří se jí zúčastnili, pocházejí nejen z místní národní jaderné agentury BATAN, ale také z Bangladéše, Jordánska, Filipín, Thajska, Malajsie, Kuwaitu a Pakistánu. Udělalo mi radost, že účastníci projevili zájem přijet do Čech, vidět naše jaderná zařízení a blíže poznat naši práci. Poznatky o jejich jaderných programech považuji za velmi zajímavé.

Bangladéš

Čtyřčlenná delegace zBangladéšeje na vysoké úrovni – zástupci Atomové komise a Ministerstva vědy a technologie. S jaderným programem začali už v 60. letech a v roce 2000 vláda schválila Akční plán, který předpokládá řešení energetické situace s pomocí jádra. Nyní mají v elektrárnách instalováno 6 700 MW, spotřeba na hlavu je 263 kWh ročně, roční růst spotřeby je 10 %. Polovina obyvatelstva (85 milionů) však stále nemá přístup k elektřině. Chtějí zemi transformovat na moderní znalostní ekonomiku (vládní Vize 2021) a realitou je očekávaný nedostatek energie. Dnes mají plyn, dovážené a domácí uhlí, obnovitelné zdroje. V roce 2013 budou potřebovat 8500 MW, ve 2015 to bude 11 500 a v roce 2021 už 20 000 MW. Spoléhají na jádro, nová naleziště plynu u pobřeží a import uhlí. Doufají ale také, že rozvinou i využívání obnovitelných zdrojů tak, aby jejich podíl v roce 2021 dosáhl minimálně 3 %. Podíl jádra má být 10 %, podíl plynu se má zvednout na 55 %, podíl uhlí, který dnes představuje 55 %, by měl naopak klesnout. Národní energetická politika je z roku 2008.

Pro jadernou elektrárnu se čtyřmi tisícimegawattovými bloky je už od roku 1963 (!) vybrána lokalita Rooppur na řece Ganze u hranic s Indií. Pro její výstavbu existuje studie proveditelnosti, zemi vykoupili, obyvatele odstěhovali, dali jim za to štědré kompenzace. Ve volbách v roce 2008 měly vybudování jaderné elektrárny ve svých programech všechny politické strany. Vyjednávali s mnoha potenciálními dodavateli a vybrali toho, kdo jim slíbil, že se postará o vyhořelé palivo – Rosatom. Vloni uzavřeli s Ruskem přípravnou smlouvu, a to nejen na stavbu „na klíč“, ale tzv. Build‑Own‑Operate‑Transfer (BOOT), tedy smlouvu o tom, že dodavatel bude provozovat elektrárnu několik let a pak ji předá státu Bangladéš. Na každý dílčí problém sestavili expertní řešitelskou skupinu – pro financování, personál, komunikaci, technické záležitosti atd. Do přípravy jsou zapojena úplně všechna ministerstva a letos vláda všechny plány a kroky schválila. Lokalitu zapojili do studií a přípravných prací (budování elektrické sítě) a ve výborech pro dílčí otázky výstavby pracují zástupci lokality. Mají připravenou infrastrukturu, elektrickou síť, technické kompetence. 70 % financování ponese dodavatel, zbytek lokální vláda.

Jordánsko

V roce 2007 založili v Jordánsku Atomovou komisi. Strategie je zaměřena na dolování uranu a na výstavbu jaderné elektrárny. Proti obojímu ale existuje velký odpor veřejnosti živený mezinárodními odpůrci – Greenpeace apod. Odpůrci se zaměřují na napadání průzkumu a dolování uranu a na vyvolávání strachu z jaderných odpadů. Mezi obyvateli je obecně velmi nízké povědomí o technologiích, natož o jaderných. Komunikaci s veřejností a nábor potenciálních zaměstnanců do jaderného průmyslu má na starosti Jordan Atomic Energy Commission (JAEC). Komise pořádá návštěvy vlivných lidí na jiná jaderná zařízení do zahraničí, pečuje o web stránku, vydali tzv. Bílou knihu o jaderné energetice, pořádají semináře pro veřejnost. Jsou teprve na počátku všeho a čelí velkému nepochopení v médiích.

Kuwait

Na komunikaci o vědeckých výzkumech a neenergetickém použití jádra je v Kuwaitu zaměřen Kuwait Institute for Scientific Research (KISR). Protože Kuwait nutně potřebuje energii – zejména na odsolování vody – chtěli stavět jadernou elektrárnu už v 80. letech. Z důvodu černobylské katastrofy však projekt zrušili. Stát s 3,5 miliony obyvatel má 80 % příjmů z ropy, ta však má brzy dojít. Když si ji pálí v domácích elektrárnách, přicházejí o obrovské zisky z jejího prodeje. To je hlavní argument pro jadernou elektrárnu. Uvědomují si ale také, že jsou malinká země (17 800 km²) a zvažují i scénář společné elektrárny s ostatními zeměmi Golfského zálivu. Samostatně staví své jaderné elektrárny už Spojené arabské emiráty i Saudská Arábie. Kuwait bohatě využívá radiační technologie, radiografii, nukleární medicínu, chtěl by postavit experimentální reaktor. Studie proveditelnosti je už v běhu. Největší komunikační problémy činí otázky zásobování čerstvým palivem, dostatek odborné pracovní síly a bezpečnost zařízení (útoky Iráku jsou v čerstvé paměti). Založili už na 60 přípravných výborů na řešení jednotlivých otázek spojených s případnou výstavbou jaderných elektráren, vybrali již tři potenciální místa. Připravují osamostatnění jaderného regulačního orgánu.

Malajsie

Pod ministerstvem vědy je Malajská jaderná agentura, která byla založena v roce 1972 také jako centrum pro jaderný výzkum. Měli stavět jadernou elektrárnu jako odezvu na ropnou krizi, ale z plánů sešlo, protože sami našli bohatá naleziště ropy doma a stali se jedním z „asijských tygrů“. Nyní zásoby ropy docházejí (některé informace varují, že dojdou už před rokem 2020!). Chtějí proto postavit vlastní jaderné elektrárny. 70% podíl na výrobě elektřiny představuje plyn, zbytek uhlí. V roce 2011 založili Malaysian Nuclear Power Corporation, ale po Fukušimě zájem o jádro ochladl. Jaderné technologie široce využívají v medicíně, zemědělství, ochraně životního prostředí a v průmyslu. Podle průzkumu veřejného mínění (před Fukušimou) bylo pro jádro 70 % obyvatel.

Pákistán

V Pákistánufungují dvě jaderné elektrárny, účastníci přijeli z jaderné elektrárny Chasma. Jaderné elektrárny jsou státní, mandát je provozovat má Pákistánská atomová komise. Regulátor je nezávislý, podle všech předpisů IAEA. Také zde existuje zvláštní Direktorát pro jadernou bezpečnost. Samotné jaderné elektrárny mají za úkol provádět jadernou osvětu a vzdělávání. Veřejnost je v Pákistánu proti jaderné energetice a kdykoliv ji někdo chce začít informovat, odmítá to a staví se proti. První blok jaderné elektrárny Chasma je 10 let starý, druhý byl uveden do provozu letos.

Filipíny

Na Filipínách existuje jedna jaderná elektrárna, která však nebyla nikdy spuštěna. V roce 1986, těsně před spuštěním, ji porevoluční vládní garnitura nechala zakonzervovat, země pak až do nedávné doby splácela miliardový dluh. Elektřinu nyní vyrábějí desetkrát dráž, než kdyby ji vyráběli v jaderné elektrárně. S jaderným programem zde začali už v roce 1958. Cítí velkou potřebu začít systematicky informovat veřejnost i politiky, protože nový energetický zdroj by velmi potřebovali a obnovitelné zdroje jsou velmi drahé a bez státních subvencí neživotaschopné. Jadernou elektrárnu nyní používají jako informační centrum. Jednou ročně slaví „Jaderný týden“, zúčastňují se dalších vědeckých akcí a spolupracují s novináři píšícími o vědě a technice. Po Fukušimě měli plné ruce práce, protože jsou blízko Japonska a veřejnost měla obavy z hrozícího nebezpečí. Ukazovali, jak se měří radioaktivita, zveřejňovali výsledky měření a jejich interpretaci. Problém však mají s ignorancí, nezájmem, a s tím, že u nich nyní neexistuje jaderné školství, tedy perspektiva jaderných odborníků.

Thajsko

V roce 2007 v Thajsku schválili Národní energetickou politiku do roku 2021, která předpokládala vybudování čtyř tisícimegawattových jaderných elektráren. V roce 2009 toto rozhodnutí změnili jen na dvě, ale v roce 2010 naopak rozšířili na pět bloků. Podíl výroby elektřiny z plynu tvoří v zemi 73 % elektřiny, 17 % z uhlí, 3,5 % z vody a zbytek elektřiny dovážejí. Jaderné technologie dnes používají v zemědělství, k sterilizaci potravin a především k ozařování drahokamů, které tak získávají neobyčejné a ještě zajímavější barvy a jsou proto více ceněny. Pro jaderný program prý mají vše splněno – infrastrukturu, právní a regulační systém, přípravu personálu, informování veřejnosti. Za provoz budoucí jaderné elektrárny bude zodpovědná energetická společnost (EGAT). Jaderná osvěta probíhá v Thajsku už od roku 1977. Vydávají čtvrtletní časopis Nuclear Journal pro mládež, pro děti už vydali 158 tisíc brožurek a omalovánek, organizují výstavy a pro školy semináře, dny otevřených dveří v jaderném ústavu, návštěvy novinářů v centrech nukleární medicíny pro léčbu rakoviny zářením, v rozhlase na 4 kanálech vysílali už 130× dvouminutové relace, v televizi dokumenty o jaderných neenergetických aplikacích. Mnoho pořadů se vysílá v regionální televizi o životě lidí v lokalitě čínské jaderné elektrárny Daya Bay, do Daya Bay a do Kašivazaki Kariva v Japonsku pořádají zájezdy. Průzkumem zjišťovali, o jaké informace mají lidé zájem. Výsledek: 45 % o bezpečnost, 18 % o technologii jaderných elektráren, 45 % o výhody použití radioizotopů a ionizujícího záření.

Indonézie

Souhlas veřejnosti s jádrem po Fukušimě klesl o 20 % – hlavními problémy jsou strach z havárie, poškození životního prostředí a směšování elektrárny a jaderných zbraní. Od roku 2010 probíhala v médiích informační kampaň, také za přítomnosti Patricka Moorea, jednoho ze zakladatelů Greenpeace, který nyní po celém světě přednáší a bojuje za jadernou energetiku. V běhu je již také výuka budoucích zaměstnanců – 33 studentů dostává stipendium. Pořádají soutěže pro školní děti, Nuclear Science Days, pro popularizaci využívají postavičky robotů. Na šesti místech (např. v různých science centrech) instalovali informační stánky (Nuclear Corners) s interaktivními materiály a také výstavu produktů jaderných technologií. Medializují výrok Patricka Moora z jeho přednášek: „Jádro je technologie k tomu, udělat svět zelenější“. Vydali obsáhlou knihu o jaderných technologiích, pořádají debaty s novináři, exkurze na experimentální reaktor a studentskou soutěž o podobu budoucí elektrárny.

Ve třech potenciálních lokalitách budoucích jaderných elektráren udělali průzkum veřejného mínění. O jaderných elektrárnách již někdy slyšelo 75 % lidí, ale jen 15 % ví, o co jde. Tomu, co vidí v televizi, věří 77 % dotázaných, 25 % věří tomu, co se dozvědí ve škole. Jen 26 % odpovědělo „ANO“ na otázku, zda ví, že jaderná elektrárna může vyrobit elektřinu. V případě, že vláda rozhodne o umístění jaderné elektrárny, 6 % obyvatel bude určitě souhlasit a 43 % bude možná souhlasit. Ale 78 % se bojí havárie a 39 % úniku radioaktivity. Pokud jde o případ „Fukušima“, slyšelo o ní 42 %. Většina lidí sice vůbec nerozuměla tomu, co se stalo, ale začali být více proti jádru.

Postřehy z Francie

Fanny Basile z Francie, jedna z organizátorek z IAEA, hovořila na misi o zkušenostech s „Local Council of Information“, což je obdoba dukovanské Občanské bezpečnostní komise. První takové lokální rady vznikaly okolo roku 1981 a jejich činnost financoval stát i regulátor. Celkem je takových skupin 33, a to nejen u elektráren, ale i u výzkumných zařízení. Ve Francii stoupala od roku 2000 kritika tvrdící, že rozhodování o jádře je nedemokratické. V roce 2003 vyšla nová národní energetická politika, která počítá s energetickým mixem a uvádí všechna pro a proti všech energetických zdrojů. Vláda k tomu organizovala národní debatu a osvětu. Proběhlo 230 výstav a seminářů po celé Francii. Návštěvnost byla malá, ale političtí lídři si energetiku zařadili do svých témat. Odpůrci jádra se zmobilizovali a pořádali kontra debaty, které ale nebyly navštěvované veřejností vůbec. Při debatách se nedosáhlo žádného konsenzu, ale v médiích se o nich mluvilo, a hlavně se probíraly argumenty týkající se všech zdrojů. Do parlamentu bylo připraveno 1000 reportů, vyšla tzv. Bílá kniha a proces trval 2 roky. Výsledkem byla celá řada dílčích zákonů – o odpadech, o radioaktivních materiálech, o lepší výuce na školách.

Francouzská politika si obecně zakládá na „carbon free“ orientaci a na tom, že země je lídrem v jaderném výzkumu. Po Fukušimě ujistili veřejnost, že jaderné elektrárny jsou potřeba, a že by bylo politickým hazardem podíl jádra v energetickém mixu snižovat.

IAEA se chystá revidovat stupnici jaderných havárií INES, protože Fukušima dostala stejný stupeň jako Černobyl, přitom její následky jsou naprosto nesrovnatelně nižší.

---

Proč se článek jmenuje Setkání se Supermanem? Protože jsem ho potkala! Skutečně existuje, skutečně se tak jmenuje a toto jméno (příjmení Suparman) nosí jeho rodina odnepaměti. Pracuje v Indonéské jaderné agentuře a jako skutečný Superman umí vše zařídit a zachránit. Celý týden dbal na bezproblémový chod workshopu. Tak třeba nakonec zařídí i tu moderní jaderku pro Indonézii.