Jaderná fyzika a energetika

Článků v rubrice: 569

15. září 2014

DEN D + T aneb z historie tokamaků JET a TFTR

Ve stanovený den – 9. listopadu 1991 – se stovky lidí mačkaly v ovládací místnosti tokamaku JET. Byli mezi nimi výzkumníci, novináři i vážení hosté. Připravit zařízení nebylo vůbec jednoduché. Nejprve vědátoři museli několikrát vystřelit pouze s deuteriem, aby zkontrolovali, zda výkon plazmatu odpovídá jejich představám. Pro vyzkoušení činnosti diagnostik museli zkusit několik výstřelů se stopami tritia s množstvím menším než 1 %. Nastal dlouho a netrpělivě očekávaný okamžik. Dav v ovládací místnosti se zavlnil, aby lépe viděl na obrazovky, na kterých se mihotal stín vnitřku vakuové komory. Na počátku výstřelu bylo vidět průsvitné plazma, a když vedoucí experimentu spustil zdroje svazků neutrálních částic, včetně těch vstřikujících tritium, obrazovky zbělaly – neutrony, fúzní neutrony, zaplavily objektiv kamery. Ovládací místnost vybuchla potleskem! Přítomní byli svědky prvního řízeného uvolnění významného množství energie pocházející z termojaderné fúze na Zemi!

(Daniel Clery: A Piese of the Sun)

Fotogalerie (13)

Koláž prázné vakuové komory a komory s plazmatem

Tokamak v čele

Na počátku 70. let minulého století bylo jasno. Nejúspěšnějším zařízením pro studium řízené termojaderné fúze je ruský tokamak. Během dekády se postavila řada tokamaků ve Spojených státech, v Evropě, v bývalém Sovětském svazu a přidalo se i Japonsko. Zejména Sovětský svaz se nešetřil a systematicky a cílevědomě postupoval k poslední metě – k zapálení termojaderné fúze. V Evropě stavěl britský Culham, Francie si vybrala předměstí Paříže Fontenay aux Roses, Němci Garching u Mnichova. Ve Spojených státech nezůstávaly pozadu Los Alamos, Oak Ridge, San Diego, později se přidal – přes odpor svého šéfa Mela Gottlieba – i Princeton. V Rusku vedla prim Moskva, ale stavěl i Leningrad či Suchumi.

O počáteční ohřev plazmatu se staral elektrický proud v plazmatu indukovaný transformátorovým efektem. Růst teploty plazmatu sebou nesl pokles elektrického odporu a ohmický ohřev se stával neúčinným. Z konkursu na tak zvaný dodatečný ohřev vyšly vítězně dva způsoby. Vstřik energetických neutrálních částic (Neutral Beam Injection – NBI) a ohřev mikrovlnami na některé z významných, tzv. rezonančních, frekvencích plazmatu. Dodatečné ohřevy už měly ohřát plazma na termojadernou teplotu. Významným výsledkem databanky výsledků tokamaků sedmdesátých let byly škálovací vzorce – empirické vztahy, které dokázaly s jistou přesností určit závislost parametrů plazmatu na rozměrech tokamaků. Přes odpor teoretiků se ukázala překvapivá skutečnost. Čím větší je objem plazmatu, tím je vyšší teplota a doba udržení energie. Bylo třeba postavit obry!

Euratom podporuje termojadernou fúzi

Velké zařízení, velké peníze! V Evropě bylo v roce 1957 založeno společenství Euratom, jehož posláním byla podpora všeho, co se týkalo evropské jaderné energie (energie uvolňované štěpením těžkých jader). Když se na scéně objevila termojaderná fúze, Euratom se k ní nepostavil zády a požádal CERN, zda by fúzi nevzal pod svá křídla. Po krátkém rozmýšlení CERN prohlásil, že cílem fúze je uvolňování energie, což se diametrálně liší od tématu CERN a milou fúzi vrátil šéfům Euratomu. Nakonec odpovědnost za evropský fúzní program přijal Donato Palumbo, profesor na Universitě v Palermu. Palumbo se zapsal do fúzní historie skvělým nápadem jak rozpustit na pět let přidělených 11 miliónů amerických dolarů. Místo budování nákladných středisek na zelené louce nabídl stávajícím laboratořím uhradit 25 % nákladů na fúzní provoz, pokud podepíší asociační smlouvu s Euratomem. První podepsala smlouvu francouzská CEA a brzy následovaly další. Česko podepsalo asociační smlouvu v roce 1999. Koordinací asociací se zabývala Groupe de Liaison (GdL). Rozpačitý rozjezd GdL nabral obrátky po roce 1968, kdy Lev Arcimovič vlil optimismus do světové fúzní komunity skvělými výsledky tokamaku T-3A prezentovanými v roce 1968 v Novosibirsku na III. Mezinárodní konferenci o fyzice plazmatu a řízené termojaderné fúzi.

Na setkání GdL v roce 1971 bylo přijato do evropského fuzního programu pět zařízení včetně velkého tokamaku Tokamak Fontenay aux Roses (TFR) s rekordním elektrickým proudem v plazmatu 400 kiloampérů. Současně malá skupina zahájila práci na mezinárodním tokamaku JET. Joint European Torus vynechal slovo tokamak, neb pro Němce znělo příliš rusky! JET byl od počátku navrhován na samoohřev a-částicemi, produkty DT reakce. Udržet relativně těžké částice vyžadovalo silné magnetické pole, tj. velký elektrický proud v plazmatu. Odhad zněl 3 Megaampéry! Tokamakové nadšení z Novosibirska trvalo a Palumbo se dlouho nerozmýšlel a sestavil skupinu pro podrobnou studii tokamaku JET. Do čela postavili Henri Rebuta.

Paul-Henri Rebut staví tokamak JET

Paul-Henri Rebut, absolvent Ecole Polytechnique nedaleko Paříže, nastoupil v roce 1958 na své první místo do největšího francouzského výzkumného ústavu atomové energie CEA Cadarache. Přivítaly ho prázdné kanceláře – všichni byli v Ženevě na II. Mezinárodní konferenci Atom pro mír. Přes lineární začátky s „hard-core pinčem“ se Rebut brzy sžil s toroidálními nádobami a největší francouzský tokamak TFR postavil právě on. Nyní ho čekal úkol nesrovnatelně náročnější. Rebut byl nadšený!

Sebastian Pease, ředitel britské Culham Laboratory for Plasma Physics and Nuclear Fusion, se nabídl skupině projektující JET pracoviště v Culhamu. Potřeboval očistit jméno laboratoře od nánosu aféry ZETA. Rebut vyplul vstříc novým zítřkům. Doslova. Nadšený jachtař přejel kanál z Francie do Anglie na jachtě vlastní konstrukce i výroby!

Jedna cesta ze dvou

Návrh tokamakového gigantu si mohl vybrat dvě cesty. Konzervativní, vycházející z prověřených skutečností, a objevitelskou, a proto riskantní, cestu nevyzkoušených metod a nákladů. Zasedání GdL v září 1975 ústy svého ředitele Donata Palumba odsouhlasilo fascinující čísla: velký poloměr vakuové komory 8,5 m, objem téhož 100 m³, elektrický proud plazmatem 3,8 MA! Dvakrát větší než dosud rekordní proud v tokamaku TFR. Výška vaukové komory dovolila se dvěma technikům postavit na ramena! Zda se Rebut shlédl ve Velkém kormidelníkovi a jeho Velkémskoku není známo, nicméně na rozdíl od Mao Ce Tunga byl jeho návrh úspěšný.

Rebut se musel vypořádat s pro tokamak dosud zcela neznámými procesy: hospodaření s radioaktivním tritiem, s mimořádně hořlavým lithiem, vysokoenergetickými neutrony a dálkovým ovládáním v případě práce v sousedství aktivovaných stěn vakuové komory.

Naprosto zásadní byl návrh tvaru průřezu komory ve tvaru písmene „D“. Pro Rebuta znamenal tento tvar menší mechanické namáhání cívek toroidálního pole. Další argument pro souhlas vzešel z rodiště tokamaku. L. Arcimovič a V. Šafranov v Moskvě spočítali, že elektrický proud v plazmatu má lepší podmínky k životu, pokud teče blízko vnitřní stěny vaukové komory, tedy blíže k centrálnímu solenoidu. V průběhu zkoušek již postaveného tokamaku JET se ukázalo, že odvážnému štěstí přeje. Jak jinak nazvat objev režimu vysokého udržení, zvaného H-mód (H jako high = vysoký), kterému se dařilo v tokamacích s divertorem.

Divertor vymyslel v padesátých letech profesor astrofyziky Lyman Spitzer na universitě v Princetonu. Jeho fúzní zařízení stelarátor sice nefunovalo, ale divertor se později náramně hodil tokamakům, které fungovaly. Dokázal nejen řídit výkon plazmatu, ale plazma čistit od atomů ze stěn vakuové komory, které plazma ochlazovaly.

Kde postavit evropský tokamak JET

Zájem postavit tokamak JET na svém území projevila řada zemí. Spojené království v Culhamu, Německo vedle Garchingu nahlásilo ještě jedno místo, Itálie v Ispra, Francie v CEA Cadarache a přidala se i Belgie. Rada pro JET se v roce 1976 sešla několikrát a bezvýsledně. Zoufalý Rebutův tým v Culhamu nevěděl na čem je. Rešení nepřinesla ani změna hlasování z konsensu na prostou většinu. Stále zbývali dva kandidáti. Anglie a Německo. Rodiny „vězněných“ badatelů posílaly petice a v létě 1977 se Rebut dohodl s Piesem, že tým rozpustí. 13. října zasáhl osud. Lidová fronta pro osvobození Palestiny unesla letadlo Lufthansy s požadavkem 15 milionů amerických dolarů, propuštění členů teroristické skupiny Frakce Rudé armády (Skupiny Baader-Meinhofová) a dvou členů LFPOP. Letadlo přistálo v Mogadishu. Německá speciální skupina GSG 9 všechny cestující osvobodila. Zemřel pilot a tři teroristi. GSG 9 byla vycvičena v Izraeli a ve Spojeném království. Dva Britové se akce účastnili jako poradci a skupinu vyzbrojili omračujícími granáty.

Členové skupiny GSG 9 byli v Německu přivítáni jako hrdinové. Druhý den na plánované schůzce kancléř Helmut Schmidt řekl svému protějšku premiérovi Jamesei Callaghanovi: „Děkuji za všechno, co jste udělali…nyní a v přátelské atmosféře našeho setkání rád zapomenu na rozpory včetně otázky umístění tokmaku JET.“ A bylo rozhodnuto. Tokamak JET se postavil v Culhamu.

Doba udržení energie se zdvojnásobila

Po objevu H-modu profesorem Fritzem Wagnerem na tokamaku Asdex v roce 1982 se H-mod postupně rozšířil ve fúzním světě a ukázal se být pro dosažení termojaderného plazmatu nepostradatelným. Zvyšoval dobu udržení energie dvakrát. Rebut nejprve inicioval H-mod v tokamaku JET bez divertoru, pouze změnou magnetického pole na divertor-like konfiguraci, a když virtuální H-mod zafungoval, vehementně usiloval o instalaci fyzického divertoru.

Rada tokamaku JET by po letech zkoušení tokamaku v duteriovém plazmatu ráda viděla výsledky se směsí obohacenou o tritium. Napouštíte-li samotné deuterium, je aktivace stěn vakuové komory zanedbatelná a můžete opravovat unitř tokamaku bez obav z ozáření. Rada chtěla termojadernou fúzi. Její požadavek byl ovšem ve sporu s přáním Henri Rebuta instalovat divertor. Nakonec se obě strany dohodly na kompromisu. Než se vybaví tokamak divertorem, vystřelí se několikrát se směsí DT v poměru 90:10 %. Termojaderná fúze by měla být zapálena, ovšem aktivace stěn vakuové komory neutrony z reakce nebude tak silná, aby nedovolila vstup techniků při pozdější montáži divertoru do spodní části vakuové komory.

A výsledek z 9. listopadu 1991? 1,7 Megawat fúzního výkonu a ziskový faktor Q = 0,15!

Jak prodloužit H-mod na tokamaku JET?

Provozovat tokamak coby reaktor v režimu krátkých pulsů, řekněme pod sekundu, není nic, co by vzbudilo nadšení. Ovšem H-mod funguje v jistém intervalu teplot a hustot plazmatu, ze kterého se díky výbornému udržení energie snadno vymaní, a tím sám sobě připraví zánik. Pokud by bylo možné opatřit plazma pojistným ventilem, něco na způsob Papinova hrnce, máme vyhráno. Ventil by udržoval parametry potřebné pro existenci H-modu a mohli bychom režim ukáznit po delší dobu. Ventil existuje a nazývá se ELM, neboli Edge Localized Mode – mod (rozuměj nestabilita) lokalizovaný na okraji (plazmatu) dokáže „otevřít“ magnetickou nádobu a upustit z plazmatu „přebytečnou“ energii. Intezivní ELMs jsou pro stěnu vakuové nádoby, či terčové desky divertoru, nebezpečné, ale regulované ELMs jsou právě tím ventilem, který potřebujeme. Požadovaný stacionární režim ELMy H-mod byl na tokamaku JET vyzkoušen a pokud se smíříme s menší uvolňovanou fúzní energii, máme vyhráno. 4 MW po dobu až 5 sekund – upřímě, kdo to z vás na to má?

Spojené státy staví termojaderný reaktor TFTR

Americký Tokamak Fusion Test Reaktor – TFTR má svoji historii stejně jako jeho evropský kolega a soupeř. A tak jako je tokamak JET spojen se jménem Henryho Rebuta, svého hrdinu měl i tokamak TFTR. Jmenuje se Robert Hirsch. Začínal vedle otce televizní elektronky Phila Farnswortha s elektrostatickým udržením. Pamatujete na Olega Lavrentěva? Ambiciozní Hirsch se zapletl s AEC (Atomic Energy Committee) a v roce 1971 dostal na starosti nově vytvořenou Divizi pro fúzní energii. Nejprve „rozplizlému“ americkému programu „amputoval plané výhonky“ jako bylo exotické zrcadlo Astron, toroidální pinč s pevným vodičem Levitron, další zrcadlo IMP tentokrát v Oak Ridge. Vytyčil jasný program: ověření vědecké způsobilosti řízené termojaderné fúze, pod kterou se skrývalo dosažení breakeven, tedy vyrovnání uvolněného fúzního výkonu a elektrického příkonu do roku 1980 až 1982, stavba demonstračního reaktoru do roku 2000 a pak už jen komerční elektrárna. Na takové tempo nebyly laboratoře s uvolněnou atmosférou bádání ani zvyklé ani připravené. Nabídly Hirschovi ekvivalentní breakevent, to je výkonové vyrovnání pouze v deuteriu. Hirsch u vědomí grilování v Bílém domě a před Kongresem, kde nemají ponětí o rozdílu mezi ekvivalentním a skutečným breakevenem ve směsi DT, rozhodně odmítl a požadoval skutečné výkonové vyrovnání.

V řijnu byl napaden Izrael Egyptem a Syrií. Válku známou jako Yom Kippur War Izrael vyhrál za pomoci USA a za „odměnu“ OPEC zastavila západním trhům dodávky nafty. Naftová krize zvýšila dotace na vývoj alternativních zdrojů energie, včetně termojaderné fúze. Zatímco v roce 1973 musila fúze vystačit se 40 milióny amerických dolarů, v roce 1977 měl Hirsch k dispozici 350 milionů. Hirschovi narostla křídla a také z politických důvodů vyhlásil nový program. Vynechat etapu sci feasibilty – vyrovnání – a stavět hned demonstrační reaktor. Stavbu zahájit v roce 1976 a dokončit v roce 1979. Nová cesta vyžadovala přinejmenším zdvojnásobení fondů oproti původnímu plánu.

NBI a FBI je něco zcela jiného

Ve hře bylo zprovoznění zdrojů svazků vysokoenergetických částic, které měly dohřát plazma na termojadernou teplotu. Základní ohmický ohřev ze známých důvodů nestačil. Zkoušely se zdroje NBI z Oak Ridge, jak na britském tokamaku Cleo, tak i na americkém Ormaku. Slušné výsledky předvedl ale tokamak ATC v Princetonu. A Princeton Plasma Physics Laboratory – PPPL se v roce 1972 s chutí pustil do stavby nového Princeton Large Torus – PLT vybaveného dvěma dvoumegawattovým NBI, s kterým plánoval teplotu 50 miliónů stupňů! Dosud největší teplotou se pyšnil Ormak – 3 miliony.

Po prosincovém setkání vedoucích amerických laboratoří v roce 1972 zůstali na 100 milionovou dotaci nakonec dva kandidáti: Oak Ridge a Princeton. Dostali šest měsíců, aby předložili detailní návrhy svých představ. Šéf Princetonu Harold Furth překvapil kuriozním návrhem, který nazval „zapalovač mokrého dřeva“ (wet wood burner). Do tritiového plazmatu relativně nízké teploty chtěl vstřiknout svazek atomů deuteria o vysokém výkonu.

A znovu tu je rozhodování mezi konzervativním a riskantním přístupem. Mezi Oak Ridge a Princetonem. Na rozdíl od Evropy, volil Hirsch jistější cestu a téměř 228 miliónů na Tokamak Fusion Test Reactor putovalo do Princeton Plasma Physics Laboratory.

Mezitím se podařilo úspěšně uvést do provozu PLT s dvoumegawatovým NBI (Ormak použil NBI s cca 80 kilowatty). V roce 1975 oficiálně ohlásil Princeton úžasných 60 miliónu stupňů, neoficiálně přes 80 miliónů stupňů! Vrásky na čele dělaly ohřevem vybuzené nestability snižující dobu udržení energie. Nicméně se rozsvítila zelená – stavba TFTR mohla začít. V roce 1977 byl položen základní kámen.

Je libo pod stromeček „první plazma”?

Rodícímu se unikátnímu zařízení se pochopitelně nevyhnuly dětské nemoci. Gigantický setrvačník dodávající energii celému zařízení se ukázal jako nespolehlivý a musel být vyměněn. Výroba nového setrvačníku znamenala pro dodavatelskou firmu konec podnikání a firma zkrachovala. Premiéra počítačového zpracování výsledků vyžadovala dlouhou dobu pro odladění a software nebyl dokončen ještě na podzim 1982. Ředitel projektu Don Grove striktně žádal první plazma před Vánocemi. Zoufalství týmu stupňovalo zpoždění dodavatele diagnostik – 23. prosince se připojilo pouze několik základních. Kabely nemohly zavést signály diagnostik do ovládací místnosti v sousední budově a bylo třeba vytvořit provizorní ovládačku v budově reaktoru. Tisíc a jedna věc musely být zapojeny, kontrolovány, znovu kontrolovány a vyzkoušeny. Badatelé v Princetonu nikdy předtím nepostavili tak veliké a tak složité zařízení. Tým vědců a techniků pracoval týdny dlouho do nocí. Unavený Grove prohlásil, že práce ukončí v každém případě na Štědrý den do dvou hodin ráno! Hodiny se z ničeho nic zastavily v 1:55 a. m. Nebyly tedy ještě dvě hodiny a tým tedy pokračoval v práci asi 60 minut. Pak se stiskl červený puntík a první plazma rozsvítilo vakuovou komoru!

Další výstřel následoval v březnu příští rok

Pak se ale pracovalo na dvě směny, večerní končila v půlnoci. Měření na TFTR získalo průmyslový charakter výroby výsledků. „Velká věda“ si žádala své. Svůj rytmus. Nový rytmus. Bohužel rytmus zaskřípal, když se zjistilo, že stejně jako na tokamacích JET či PLT ohřev NBI sice zvyšuje teplotu, ale také snižuje dobu udržení. Instalovat divertor jako u tokamaku JET, či divertor-like magnetické pole kvůli kruhovému průřezu vakuové komory u TFTR nebylo možné.

Řešení našel svérázný experimentátor Jim Strachanan. Pokryl stěny vakuové komory uhlíkem. Uhlík neochlazuje plazma tolik jako například nerezová ocel. Pečlivě komoru odplynil několika výstřely do helia a při horkém a řídkém plazmatu se mu podařily výstřely, pro které se vžil název supershots – supervýstřely – s mimořádně dlouhou dobou udržení energie (až čtyři sekundy). Supervýstřely zapálily fúzi v TFTR. Byly naměřeny neuvěřitelné teploty – 400 miliónů stupňů! Připravoval se DEN DT!

Den DT na TFTR

Příprav napuštění tritia, tedy spuštění jaderné fúze, se vybraní novináři účastnili celý týden. Aby zachytila historické chvíle pro budoucnost, angažovala laboratoř vlastní filmový štáb. Všichni návštěvníci byli podle místa pozorování označeni barevnými stužkami. Do ovládací místnosti mohla vstoupit pouze červená barva. Kamera byla namířena místo do vakuové komory na scintilátor, který při dopadu neutronů světélkuje. Čím víc neutronů dopadne, tím více záblesků. Po každém přípravném výstřelu fyzik přišel před návstěvníky a vysvětlil, co se právě stalo. Ovládací místnost měla vyhražený prostor pro dvanáct ovladačů dvanácti zdrojů NBI. Okamžitě byl nazván „svazková ulička“.

Při přípravných výstřelech pozorovali diváci na monitoru/scintilátoru několik skvrnek. Pak se napustilo tritium v poměru 50:50 k deuteriovému základu. Scintilátor se rozzářil jak nebe letní oblohy a ohromující řev rozvibroval okenní skla ovládací místnosti. Po druhé na světě a poprvé na území Spojených států byla zapálena řízená termojaderná fúze!

Čtyřicet let po Lymanu Spitzerovi, který v laboratořích Princetonu o řízené fúzi snil v padesátých letech, tu bylo 4,3 megavattů uvolněných při fúzní reakci deuteria s tritiem.

To, že v roce 1984 dosáhl TFTR 10,7 MW, JET v roce 1997 dokonce rekordních 16,5 MW, TFTR ohřál plazma na teplotu 510 miliónů stupňů při hustotě plazmatu 6 atmosfér, bylo jistě fantastické, ale vzrušení prvních výstřelů po napuštění tritia, to nepřekonalo. Lidstvo nastoupilo cestu, jejíž důsledky si těžko dokážeme představit i dnes.

To vám byla rána!

Vzrušení? Nu stalo se, že výzkumníkům zatrnulo. Ředitel Princetonské laboratoře Harold Furth pojal ušlechtilý úmysl dosáhnout symbolické hranice 10 MW fúzního výkonu. Zařízení již při překonání předchozí hranice 9 MW pracovalo minulý rok na horní mezi technologie TFTR. Nyní mělo přidat ještě jeden megawatt. Magnetické pole, elektrický proud plazmatem a svazek neutrálních atomů byly za hranicemi svých možností. A teď se to stalo. Mikrofony sledující v hale tokamaku jeho chování přenesly do ovládací místnosti v sousední budově hukot ne nepodobný řítítí se lavině kamenů, pak následovala děsivá rána, celá budova tokamaku se otřásla a pak nastalo ticho. Co se stalo? Došlo k disrupci – zkolabovalo plazma protékané elektrickým proudem několika megaampérů a veškerá elektromagnetická energie skrytá v zařízení se přeměnila na energii mechanickou, která otřásla vším, co bylo po ruce – tokamakem, podlahou, budovou. V podstatě došlo k procesu inverznímu k zapálení plazmatu, kdy mechanická energie roztočeného obrovského setrvačníku se přemění v elektromagnetickou energii cívek magnetického pole. Škoda? Veškerá žádná!

Smutný epilog:

Výjimečný tokamak TFTR svou činnost ukončil v dubnu 1997. Department of Energy nemělo na pokračování TFTR peníze. V zemi, která utrácí miliardy dolarů na války po celém světě, se nenašlo pár tisíc dolarů na provoz více méně panenského zařízení. K vodě američtí politici poslali i již během provozu TFTR projektovaného nástupce Compact Ignition Tokamak. Stejně dopadl Burning Plasma Experiment, který měl eliminovat nedostatky CIT. Pro Evropu poněkud nepochopitelná situace, když ta provozuje tokamak JET větší než TFTR a současně na stavbu gigantu ITER přispíva 5krát více než USA!

Princeton tehdy oprášil menší Tokamak Physics Experiment a dokonce jeho projekt pomohl Jižní Koreji při stavbě celosupravodivého tokamaku Korea Supraconducting Advanced Tokamak – KSTAR. Hlavním projektem je nyní ve Spojených státech mezinárodní tokamak ITER. Nicméně ani ten nemá ve Spojených státech na růžích ustláno.

Optimistický epilog

Ani tokamak JET ani TFTR nedosáhly vyrovnání. Chyběl krůček – o trochu více proudu či nepatrně silnější magnetické pole. Oba tokamaky ale dokázaly, že řízená termojaderná fúze může sloužit jako zdroj energie, a to není vůbec málo! Jména Oleg Lavrentěv, Peter Thonemann, Lyman Spitzer a další, kteří prožili svůj termojaderný sen, se zapsala do fúzní historie. Objev H-modu, supervýstřelu, režimu ELMy H-mode pomohou budoucímu mezinárodnímu reaktoru, tokamaku ITER.

P. S.: Tokamak JET stále funguje, nyní zcela ve službách mezinárodního tokamaku ITER.