Jediná vítězka Velké pardubické (1. díl)

Co má společného náš magazín Třípól a prakticky neznámá komtesa Lata Brandisová ze zámečku na Řitce? Píšeme o přírodě a v jejím příběhu hrají hlavní roli koně. Protože jsme primárně časopis pro studenty, přinášíme jim pro inspiraci životopisy osobností. A Lata má čím inspirovat. (Také jedna z redakčních rad Třípólu se konala právě v prostorách řiteckého zámku. A poradu o náplni magazínu, který je plný pozitivní energie už od roku 2001, navíc obohatil čtyřnohý zámecký hlídač se stylovým jménem Uran. Ba co víc, teorii strun pak na místním pianinu praktikoval člen redakční rady Jenda Obdržálek. Redakční radu jsme zakončili prohlídkou muzea věnovaného mnohovrstevnatému osudu ženy, jejíž rodině patřil zdejší zámek a která je prakticky neznámá, přestože změnila historii dostihového sportu. Lata Brandisová je již téměř století jedinou vítězkou-ženou proslulé Velké pardubické - nejtěžšího překážkového dostihu kontinentální Evropy. A my nyní můžeme s touto nevšední osobností, jež je mimochodem příbuzná první nositelky Nobelovy ceny za mír a pražské rodačky Berthy Kinské-Suttnerové, seznámit i čtenáře Třípólu.

Druhá říjnová neděle nenechává klidným žádného fanouška dostihového sportu – tradičně totiž patří Velké pardubické steeplechase, která se poprvé jela roku 1874, tedy přesně před 150 lety. První žena se na startu objevila až roku 1927, a to k naprostému znechucení ostatních účastníků rekrutujících se převážně z řad důstojníků, dokonce navzdory jejich protestům k vyšší instanci. Lata Brandisová zvládla svůj debut daleko lépe než většina jejích konkurentů, vždyť zdaleka ne každá jezdecká dvojice extrémně náročnou trať překoná, a po dalších úspěšných startech pak dobyla i příčku nejvyšší. V napjatém předválečném roce 1937 vrchovatě naplnila touhu mladého Československa po vítězství domácího koně a jezdce, oslavy nebraly konce. Noviny po celé Evropě psaly o české hraběnce v sedle. A přesto byla tato výjimečná osobnost později téměř vymazána z historie. 

Zámek v Řitce zněl dětským smíchem a klapáním podkov 

Když se roku 1895 Leopoldovi a Johanně Brandisovým narodila na zámku v Úmoníně dvojčata, urození rodiče nemohli tušit, že jim z Marie Immaculaty (Laty) vyroste dostihová jezdkyně. Spolu s o chvilku mladší Kristýnou přibyly holčičky ke dvěma starším sestrám Marii Therese a Gabriele a k bratrům Leopoldovi a Mikulášovi. Už tak početná rodina se pak přestěhovala do středočeské Řitky, kde se rozrostla ještě o Alžbětu, Markétu a Johannu, takže zámečkem pobíhalo celkem 9 dětí.

Otec Leopold, potomek starého tyrolského rodu Brandisů po meči (Heinrich Brandis) a významného rodu Kinských po přeslici (Barbara Kinská), byl synovcem Oktaviána Kinského z Chlumce nad Cidlinou, významného i výstředního chovatele koní a jednoho ze zakladatelů Velké pardubické steeplechase, který bezesporu do značné míry ovlivnil budoucí směřování svých příbuzných na Řitce. Rodem se možná dědil i sklon k alotriím v sedle, protože žádnou takovou nepromeškal ani Leopold, jinak absolvent nejlepší rakouskouherské jezdecké školy, husarský oficír, švihák a divoch, jemuž nebylo například zatěžko přeplavat na koni Dunaj tam a zpět, pochopitelně ve vojenské uniformě. 

Koně jako symbol i jako kamarádi 

V řiteckých stájích mu prestiž potvrzovala desítka dobrých koní, potrpěl si i na rychlé kočáry, vše za nemalé peníze. Spoustu času trávil také ve Vídni mimo jiné jako vychovatel habsburských princů včetně Karla I., tak lze předpokládat, že stejné dovednosti vštěpoval i doma svým ratolestem. Jistě se postaral, aby jeho synové a dcery ovládali koně pod sedlem i v zápřahu a také uměli dobře střílet z pušky. Od divokých honiček a soupeření v sedle i na zemi děti nikdo neodrazoval, tím spíš, že koně neodmyslitelně patřili k hospodářství v Úmoníně i na Řitce – jako symboly stavovské cti, pomocníci v práci, dopravní prostředky i čtyřnozí kamarádi. Hernou pak bylo celé panství s loukami a lesy. Staré fotografie zachycují děvčata převlečená za žokeje s namalovanými kníry při hře na dostihy, ale i pyšného otce v doprovodu hezky oblečených potomků před vyjížďkou koňmo do řiteckého okolí. Bezpochyby se všichni někde pouštěli do divokého cvalu s větrem o závod, skákali přes padlé kmeny, strouhy či plůtky a pravděpodobně i přes nastavěné překážky. Však by to u prasynovců a praneteří Oktaviána Kinského jinak ani nešlo. 

Vzdělání jako samozřejmost 

Ačkoli měly děti venku volnost, doma panoval konzervativní řád šlechtické rodiny, jehož dodržování a také dohled nad chodem hospodářství byl doménou Johanny Brandisové. Dlužno podotknout, že ta svou první dceru povila již v 17 letech a další dítka následovala jako stupínky. S péčí v přísném duchu daném dobou, vírou a stavovskou příslušností pomáhala hraběnce mladá guvernantka, děti chodily pěkně oblékané, na zámku se mluvilo německy a pravděpodobně někdy i francouzsky, protože to patřilo k bontonu tehdejší doby. Vzdělání bylo samozřejmostí, u komtesek rovněž hra na hudební nástroj či vyšívání. Brandisovic dorost dojížděl k soukromému učiteli do sousedního Mníšku pod Brdy, a to koňmo či v dvoukolovém kočáře – kučírku. Velmi úzkostlivě se také dbalo na pravidelný denní režim a bezchybné stolování, což v domácnosti plné dětí a psů muselo vyžadovat dost značné úsilí. 

Jablko nepadlo daleko od rodového stromu 

Mezi početnou drobotí se měla ke koním nejvíce Lata, jejíž talent otec jistě s potěšením sledoval a podporoval. Jezdecké umění se u šlechtičen cenilo, stačí připomenout třeba Marii Terezii či pod jménem Sisi známou Alžbětu Bavorskou. Navzdory obtížnému dámskému sedu zvládaly mnohé odvážné jezdkyně rychlé vyjížďky a lovecké jízdy s četnými přírodními skoky, od nichž byl už jen krůček k dostihům a steeplechase.

Všechny Leopoldovy dcerky jezdily v sedle obkročmo s ohromnou jistotou. Dvojčata Lata s Kristýnou se začala učit jezdit jako osmiletá a poměrně záhy směla s koníky vyjíždět bez dozoru. Lata se svým citem a láskou ke zvířatům brzy začala otci pomáhat při obsedání mladých koní. Byla sice ještě malá, ale přistupovala ke koním s přesvědčením, že by jí nemohli udělat něco zlého. 

Otec Velké pardubické 

Brandisovi se občas setkali se svým chlumeckým příbuzným Oktaviánem Kinským ze zámku Karlova Koruna. Strýček „Taffy“, jak byl přezdíván, přilákal jakožto „duchovní otec“ parforsních honů v Pardubicích, překážkových dostihů, poté steeplechase a nakonec i Velké pardubické tu nejhonosnější evropskou smetánku do východních Čech. Jen škoda, že se náruživý jezdec a chovatel „Taffy“ dostihové kariéry své praneteře Laty nedožil, dozajista by ji obdivoval.

Mladá komtesa nejen skvěle jezdila, ale koním také výborně rozuměla – přistupovala k nim s citem v té době neobvyklým. Možná svou výraznou a rozhodnou povahou otci částečně nahrazovala staršího syna Leopolda, který jako devítiletý umřel na spálu. 

Za dostihy do Velké Chuchle a Latiny nové povinnosti 

Tak jako dnes symbolizují rychlá a drahá auta prestiž a společenské postavení svých majitelů, v 19. století (s částečným návratem v dnešní době) byli tím symbolem rychlí a neméně drazí koně. Po otevření závodiště ve Velké Chuchli roku 1906 získaly dostihy rychle punc oblíbené společenské události pro lepší společnost. U takové příležitosti pochopitelně nechyběl ani Leopold Brandis, který si závody ušlechtilých koní v žádném případě nemohl nechat ujít, dokonce koupil plnokrevnou maďarskou klisnu. Na té mohla Lata jezdit a byl to zřejmě moment, kdy sportovně nadané a soutěživé slečně dostihy naprosto uhranuly. Vydala se za svou touhou bez ohledu na šlechtický původ i skutečnost, že jí jako ženě naprosto nepříslušelo soupeřit s muži, ba pravděpodobně i navzdory nevoli konzervativních rodičů. Určitě dobře věděla, že už sám souboj o to, aby se mohla dostihů účastnit v sedle, ji bude stát spoustu odvahy a sil. 

Jenomže přišla 1. světová válka. Hrabě Leopold a jeho syn Mikuláš narukovali (domů se pak vrátil jen otec, mladý Brandis zahynul na italské frontě). Řitecké panství si však žádalo stálou péči a není divu, že veškerá starost o zámek a hospodářství padla vzhledem k Latině naturelu právě na ni. Slečna na prahu dospělosti tak obsadila otcovu pracovnu ověšenou loveckými trofejemi, aby odtud úřadovala. Ve vzduchu se válel cigaretový kouř od silného tabáku, který si dopřávala. Nikoho nenechala na pochybách, že bere odpovědnost za rodinný majetek smrtelně vážně. Ze stojanů s puškami občas jedna zmizela, to když s ní v ruce vyrážela střežit panství před pytláky. Horší to bylo s jezdeckými koňmi – armáda je zrekvírovala, takže zůstal jen valach Sareka, k němuž později přibyla slepá kobylka Luska, kterou na Řitku poslal Leopold odněkud z fronty. 

Houževnatá a energická Lata si zřejmě i v těžkých časech války vyšetřila trochu času na tréninky; roku 1916 údajně absolvovala svůj dostihový debut, byť nepříliš úspěšně. Když se dva roky po válce začaly znovu konat dostihy, našla spřízněnou duši v chuchelském trenérovi Karlu Šmejdovi, jehož empatickému přístupu k rychlonohým svěřencům skvěle vyhovovala jako pracovní jezdkyně. Pochopitelně využila možnosti startovat v dámských dostizích a jejich bilance z roku 1921 pro ni znamenala dvě vítězství, dvě druhá a jedno třetí místo. 

Nové možnosti pro ženy a skleněný strop do důstojnického sportu 

Rozpad Rakousko-Uherské monarchie znamenal zánik tradičních životních vzorců šlechty, která v novém Československu přišla o tituly a také část pozemků. Nové možnosti se naopak otevřely ženám, jež získaly větší rovnoprávnost a volební právo. Ale nebylo tomu tak všude. Zatímco v moderním automobilovém sportu všichni obdivovali závodnici Elišku Junkovou, koňské dostihy zůstávaly v zajetí tradičních klišé o důstojnické cti a prestiži, kde dámě příslušela jen úloha křehké ozdoby a obdivovatelky mužských soubojů.

V mysli husarského důstojníka Brandise se musely tvrdě svářit rozpory mezi tradičním pojetím genderových rolí a vskutku nebývalými aktivitami talentované dcery. Jestliže byla Lata už před válkou vůdčí osobností mezi dětmi, po návratu z fronty našel doma sebevědomou, zralou a fyzicky nesmírně zdatnou ženu, která v době jeho nepřítomnosti zvládla veškerou péči o panství a nyní si šla za svým cílem. Milujícímu otci a znalci koní nezbylo nic jiného, než se s tím smířit.

Stejně tak se museli smířit dostihoví jezdci ve Velké Chuchli s faktem, že se od nich mladá komtesa nedá vypudit. Byť hluboce zbožná a citlivá bytost, drsnou atmosféru chuchelských šaten dokázala ignorovat. To mohlo obhroublé chlapy ještě víc dráždit, ale do sebe uzavřené Latě to bylo jedno, ji zajímali jen koně a dostihy. 

Počátky úmyslného zapomnění osobnosti jezdkyně Brandisové v historii dostihového sportu nejspíš začínají právě na závodišti ve Velké Chuchli. 

Pokračování zítra