Jak to bylo s Rákosovým pavilonem

Možná jste zaregistrovali plakáty s kobaltově modrým papouškem - vzácným arou Learovým -, které zvou do Rákosova pavilonu v pražské zoologické zahradě, slavnostně otevřeného 28. září 2019. Příležitost k tomu poskytlo sté výročí založení zoologické zahrady v Praze. V roce 1919 zahájila nově zvolená komise Ministerstva školství a národní osvěty přípravy k jejímu vybudování. Teprve 28. září 1931 pak zakladatel a první ředitel ZOO Praha prof. Jiří Janda přivítal první návštěvníky z řad veřejnosti. A protože byl prof. Janda zanícený milovník ptáků, od samého počátku tu nechyběla řada voliér pro opeřence. Jak ale běžel čas, ptačí voliéry postupně dosloužily. Když se v roce 2012 najednou objevil člověk s velkorysou nabídkou podpořit stavbu nového objektu pro papoušky, jen odborníci věděli, že onen téměř neznámý mecenáš stál například u zrodu tradice dnes tak oblíbené výstavy exotického ptactva v Botanické zahradě PřF UK Na Slupi. Darem, za který vyrostl Rákosův pavilon, si Standa na konci života udělal velkou radost.

Zavzpomínejme tedy na člověka, díky němuž můžeme vidět vzácné druhy papoušků, z nichž některé nechová žádná jiná evropská ZOO. Unikátní kolekce opeřenců získala moderní pavilon s osmi důmyslně vybudovanými biotopy odpovídajícími původnímu životnímu prostředí jejich obyvatel, a to včetně rostlin, terénu i výmaleb. Návštěvníkům je tak zprostředkována výprava za papoušky do všech koutů světa od vysokohorských lesů po pralesy tropické, či polopouště. Cesta na Nový Zéland, Filipíny, Novou Guineu, Jamaiku, do jižního podhůří And i do Brazílie.

Neznámý mecenáš

Když před pár lety proletěla médii zpráva, že mecenáš věnoval pražské ZOO dar v hodnotě více než 50 milionů, znali jméno Stanislava Rákose mimo jeho kolegů z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR hlavně chovatelé exotických ptáků. Byl totiž aktivním členem chovatelského klubu a vynikajícím organizátorem výstav a mezinárodních setkání, odborník s mezinárodní erudicí.

Strašnickou vilu rodiny Rákosových (která později musela ustoupit stavbě metra – pozn. MH) obývali mimo drobných exotických ptáčků také psi - němečtí boxeři, další z chovatelských zálib pana Stanislava. A jak se při našem setkání s paní Rákosovou později ukázalo, ve zmíněných Strašnicích jsem se s budoucím mecenášem setkávala při venčení našich psů i já – svět je prostě malý.

Až puntičkářský technik

Na Stanislava Rákose mě původně upozornil jeho někdejší kolega z Akademie věd a pozdější ředitel Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, profesor Miloš Drdácký: „Když jsem v roce 1968 nastoupil do ÚTAM ČSAV, byl mým učitelem a rádcem v oblasti experimentů na konstrukčních prvcích právě Standa, který měl cenné zkušenosti ze zkoušek na velkých průmyslových stavbách, v uhelných dolech a elektrárnách. Tehdy šéfoval technikům a kresličkám a společně jsme připravovali zkoušky v novém oddělení stability tenkostěnných konstrukcí. Jezdili jsme do velké zkušebny Kloknerova ústavu při ČVUT v Dejvicích (nejstarší vědecko-výzkumného pracoviště v oboru stavebnictví – pozn. MH). Přípravy nám trvaly týden, než jsme mohli zkušební tělesa trápit až do zničení. Za zmínku stojí, že jeden ze zatěžovacích strojů používáme po modernizaci ovládání až dodnes – měl motor z lunárního modulu a na svou dobu to byl velice dobrý a spolehlivý stroj.“

Kdyby mohl, studoval by biologii

Na jedné straně technicky velmi zdatný odborník, na straně druhé zapálený amatérský chovatel exotického ptactva. Proč profesně nezběhl ke svému koníčku, jemuž věnoval veškerý volný čas?

Prof. Miloš Drdácký: Kdyby Standa mohl, studoval by biologii. Měl ale velkostatkářský původ, a když pak na gymnáziu namaloval jeden jeho spolužák kolem prezidentova portrétu prase, vyexpedovali kluky šupem do továrny. Až na vojně mu zásluhou nějakého důstojníka dovolili večerní studium technické průmyslovky. Standa dělal všechno velmi pečlivě až puntičkářsky, ať to byla práce nebo jeho koníčky.

Vzhledem k už zmíněnému třídnímu původu byl Stanislav Rákos zařazen do technických praporů (následnické organizaci nechvalně známých PTP), kde sloužil s Miloslavem Švandrlíkem. Vzpomínal na dobu Černých baronů?

Prof. Miloš Drdácký: Moc o tomto životním období nemluvil, asi si myslel, že by to lépe než Švandrlík neodvyprávěl. Spíše vzpomínal, jak před vojnou hrával hokej. Ale většina našich hovorů se točila kolem jeho ptáků. Anebo štěňat, protože byl také chovatelem boxerů. Vedle starosti o rodinu to byl jeho hlavní životní zájem.

Na tehdejší dobu si dokázal vybudovat naprosto úžasné kontakty. Přátelil se například s mezinárodně uznávaným odborníkem z moskevské ZOO dr. Sergejem V. Kudrjavcevem. Ten se nikdy nestal ředitelem instituce, protože nevstoupil do komunistické strany. Teprve až za éry Michaila Gorbačova mohl přijmout četná pozvání na západ Evropy a do USA. Standovi Rákosovi ale tehdy dokázal zajistit povolení, aby mohl odjet do Moskvy.

Žako Pepina, jinak žádný velký papoušek

Paní Ludmila Rákosová neskrývá rozechvění a nadšení z nového pavilonu. „Je dojemné, vidět tady všude Standovo jméno, měl by z toho velkou radost,“ říká mi při slavnostním otevření pavilonu k zářijovému výročí zoologické zahrady. V souvislosti s darovaným jměním a příslibem vedení pražské ZOO použít 10 milionů na stavbu pavilonu pro papoušky, se tehdy vyrojily spekulace, že pan Rákos zbohatl na papoušcích. Jenže on choval malé pěvce, astrildy. Jediný papoušek v rodině byl žako Pepina.

Ptám se paní Rákosové: Zajímal se Váš manžel o ornitologii už od mládí?

Ludmila Rákosová: Když jsem Standu poznala, měl tři andulky, o které se mu starala maminka. Za nějakou dobu po svatbě koupil pár malých ptáčků chůviček, které dal do chodby na skříň. Tak nenápadně začal chov, který se pořád rozpínal a rozpínal, až bylo té ptačí droboty na tři stovky. Ale velké papoušky jsme nikdy neměli.

Jak Váš muž přišel na myšlenku, že majetek odkáže zrovna pražské zoologické zahradě?

Ludmila Rákosová: Standa získal nějaké restituce a také investoval do pozemků, které později prodal. Pražské ZOO odkázal mimo nějakých peněz v hotovosti hlavně pozemky, půlku domu ve Strašnicích a čtvrtinu domu u Anděla na Smíchově, kde by snad měly vzniknout byty pro zaměstnance zahrady. Mecenášská myšlenka ho napadla v době, když už věděl, že mu zbývá málo času. Prožívali jsme velmi těžké období, protože nám umřel náš syn. Ztratila jsem oba krátce za sebou.

Chov andulek na světové úrovni

Pan Rákos úspěšně vystavoval papoušky vlnkované čili známé andulky. Jak se mu v jejich chovu dařilo sledovat úroveň okolního světa?

Ludmila Rákosová: Andulky měl Standa vždycky rád, a taky rád soutěžil. Dával pozor, aby neměl příbuzenský chov, dovážel ptáky například z Německa, protože u nás byly andulky dost špatné. Z Anglie přišel trend nového typu papouška vlnkovaného, standard se měnil hlavně ve stavbě těla. Jak byl šťastný, když s kolegou vyhráli na výstavě se svými odchovy!

V té době se nedala spousta věcí sehnat, ptačí krmení si chovatelé míchali sami, ne vždy bylo kvalitní zrní. Vzpomenete si na nějakou příhodu?

Ludmila Rákosová: Stávalo se někdy, že bylo ptáčkům z nekvalitního zrní špatně. To jim pak Standa podával živočišné uhlí a černý čaj. Později to ale paradoxně uspíšilo konec našeho žaka Pepiny, což mě dodnes mrzí. Standa měl totiž jít do nemocnice, ale předtím mi objednal záclony i s konzolou. Nevěděla jsem, že Pepina hned zobáčkem vyštípala olovo, které měly záclony všito jako závaží. Zjistila jsem, že jí není dobře a zvrací, tak dostala osvědčenou medicínu. Až později jsme přišli na to, že se otrávila – a černé uhlí bohužel ještě usnadnilo rozpouštění a trávení olova.

Sice se chovatelstvím zabýval Váš muž, ale hodně často jezdíval pryč, takže péče o zvířátka doma byla na vás. Určitě jste také vedli aktivní kontakty se zahraničními chovateli, nemýlím se?

Ludmila Rákosová: Standa jezdil na výstavy, vybudoval spolupráci s Německem, taky s Maďary, Rusy, trochu s Francouzi. Dokonce uspořádali výstavu ptáků i v Moskvě. Nějaký čas předsedal chovatelskému klubu, stále všechno zařizoval, hodně jezdil např. do Lipska, kde měl spoustu známých. Když byla výstava v Praze, přijížděli jeho přátelé sem a já jsem se o ně starala. Dokud jsme bydleli ve vile ve Strašnicích, tak u nás i spali.

Přísný vedoucí spolku a organizátor

Pečlivost a preciznost – daly by se takto charakterizovat povahové vlastnosti, které ho dovedly k organizačním úspěchům?

Ludmila Rákosová: Možná. Vedení klubu nebyla záviděníhodná pozice a naštěstí se lidé v čele střídali. Když Standa něco požadoval, neuhnul ani o centimetr. Při přípravě všech výstav neustále spoluorganizátory uháněl, jestli mají posuzovatele; když je neměli, tak jim je sehnal, protože měl všude známé a bavilo ho to. A myslím si, že takhle honil chovatele i v Německu. Jakmile přišel nový rok, už se pídil, kdy a kde budou výstavy, kdo tam bude posuzovat. Naléhal na lidi, kdy to budou vědět… Taková práce vyžaduje obrovskou energii a důslednost. V současnosti je výstav stále méně a chovatelé si dělají legraci, že nemají Standu, který by je honil. Dřív asi spolky držely víc pospolu, při omezených možnostech za minulého režimu se tam lidé věnovali svým koníčkům, aniž jim to přinášelo peníze.

Jak reagovali kolegové z klubu chovatelů na zprávu, že se pan Stanislav projevil jako mecenáš?

Ludmila Rákosová: Různě, každý po svém. Ve strašnickém domě celá léta funguje klubovna Klubu přátel exotického ptactva (u počátků KPEP v r. 1930 stál i velký milovník ptactva prof. Jiří Janda, zakladatel pražské ZOO – pozn. MH). Standa dohodl se Zoologickou zahradou v Praze, aby tam klubovna zůstala i nadále za mírný nájem pro jeho kolegy a přátele. Do nemocnice už pak ale k sobě nikoho pustit nechtěl. Tím darem si Standa na konci života udělal velkou radost.

S paní Ludmilou Rákosovou a profesorem Milošem Drdáckým jsme vyplnili odpoledne krásnými a zajímavými vzpomínkami na příběh Stanislava Rákose, na život naplněný ve dvou zcela rozdílných rovinách, ale v obou se stejnou precizností a intenzitou. Laboratoře, zkušebny i pozdější správu budov v Akademii věd poctivě doma střídal za něžnou, avšak náročnou péčí o drobná poletující stvoření předávající lidem potěšení z krásy stavby jejich těla, barev i hlásků.

Entuziasmus, s jakým přistupoval k činnosti chovatelského klubu a organizaci výstav, vyvrcholil v rozhodnutí podpořit milované opeřence i jejich chovatele významnou finanční dotací. Zařadil se tak k nejštědřejším novodobým mecenášům a jeho jméno nese od roku 2019 moderní stavba v areálu pražské zoologické zahrady, kde najdete i ty nejvzácnější papoušky, Rákosův pavilon.

MARINA HOFMANOVÁ