Stoleté elektrárny u nás spolehlivě slouží

Šest energetických zdrojů funguje a dodává elektřinu už od začátku republiky. Jsou to tři vodní elektrárny, které pamatují vznik Československa v roce 1918: elektrárna Želina u Kadaně, Hučák v Hradci Králové a Čeňkova pila na Klatovsku. Dalších osm fungujících vodních elektráren pak pochází z období první republiky. Dlouhodobě ale fungují i uhelné zdroje. Nejstarším rodokmenem se pyšní Energocentrum Vítkovice, kde se elektřina vyráběla již v roce 1897. Před dvěma lety oslavila sto let lokalita Trmice u Ústí nad Labem, kde současná teplárna nahradila na stejném místě stojící původní elektrárnu z roku 1916. Od roku 1914 se elektřina vyrábí i v Poříčí u Trutnova.

Trojice více než stoletých vodních elektrárenských pamětníků vyrobila v loňském roce 4 523 MWh elektřiny, a dodala tak ekologickou elektřinu pro více než 1 800 českých domácností. I přes svůj pokročilý věk zůstávají spolehlivými zdroji. Slouží i jako vzor českého umu a technické zručnosti. Vždyť třeba želinské turbíny jsou stále původní, stejně jako většina zařízení na Čeňkově pile. 

Znovuzrození Želiny

Nejvíce svíček na dortu – rovných 110 – letos 6. dubna sfoukla malá vodní elektrárna Želina v Ústeckém kraji. Myšlenka využít k zásobování města Kadaně elektrárnu na řece Ohři vznikla již v roce 1902, o tři roky později dali kadaňští radní zelenou zařízení se dvěma horizontálními Francisovými turbínami (2 x 294 kW). Vznikl 2,9 metru vysoký betonový jez, vodu na turbíny přiváděl 166 metrů dlouhý tunel vyražený do skalnatého břehu v meandru řeky. Výstavba trvala tři roky a stála 680 000 rakouských korun. Želina však poměrně brzy přestala rostoucí poptávce Kadaně stačit, a tak ji v roce 1925 doplnila a následně zcela nahradila větší a výkonnější elektrárna v nedalekých Lomazicích. Vodní elektrárna v Želině se stala pouhým vstupním a čisticím objektem pro lomazickou, ta však byla v roce 1967 zatopena Nechranickou přehradou. K obnově elektrárny Želina došlo na počátku devadesátých let a v roce 1995 byla opět slavnostně uvedena do provozu s repasovanými původními turbínami. Od svého „znovuzrození“ vyrobila Želina 47 976 MWh ekologické elektřiny, což by pokrylo roční spotřebu více než 19 tisíc domácností. Pro srovnání: Hučák od roku 1996 vyrobil 69 378 MWh elektřiny a Čeňkova Pila 13 086 MWh. Pozoruhodnou architektonickou i technickou památku lze i navštívit, rezervace exkurze je nutná.

Secesní dáma a šumavský dříč

Shodný rok narození mají v rodném listě další dvě elektrárenské pamětnice: v roce 1912 začaly dodávat elektřinu Hučák na řece Labi v Hradci Králové i šumavská elektrárna Čeňkova pila na Vydře. Východočeský secesní skvost  Hučák byl vybudován na Hučavém jezu, podle něhož získala elektrárna své jméno, v letech 1908–1911 a stál téměř 1,5 milionu rakouských korun. Původní vybavení tvořily tři Francisovy třístupňové turbíny s vertikální hřídelí, doplněné kvůli velmi proměnlivé průtočnosti Labe o dva rychloběžné stojaté parní stroje (každý o výkonu 400 koňských sil) a parní turbínu (1 500-1 800 koňských sil). Parní část sloužila do roku 1946, od té doby je Hučák čistě vodní elektrárnou. První velkou rekonstrukcí a modernizací včetně výměny turbín prošla elektrárna již v polovině 20. let minulého století, další generální oprava přišla na řadu až letos. Zahrnuje kompletní opravu soustrojí turbín TG2 a TG3, převinutí generátorů a doplnění regulačních prvků regulátoru tak, aby byla umožněna plná automatizace systému řízení obou turbín. V elektrárně dnes funguje také infocentrum zaměřené na obnovitelné zdroje energií.

Elektrárna Čeňkova pila nese jméno významného pražského podnikatele Čeňka Bubeníčka, který v polovině 19. století vybudoval na soutoku řek Křemelná a Vydra velkou pilu a sklad dřeva. Po jeho smrti přešla pila do majetku města Kašperské Hory a v roce 1912 byla přestavěna na vodní elektrárnu. Vybavení elektrické části soustrojí, např. generátor o výkonu 96 kW, samočinný regulátor napětí, ochrana proti přepětí apod., bylo na tehdejší dobu velmi moderní. Strojní část je vybavena horizontální Francisovou turbínou o výkonu 125 koní od firmy J. M. Voith AG. Celá vodní elektrárna, pro kterou vodu přivádí otevřený derivační kanál, který se cca 50 m před budovou mění na dřevěný aquadukt (vantroky), je vedena Ministerstvem kultury ČR v evidenci památkově chráněných objektů. Elektrárna prošla v letech 2005–2006 rozsáhlou modernizací. Samotná přízemní strojovna je jedno velké funkční muzeum, kde se zastavil čas. Díky pečlivé údržbě má dodnes každý možnost na vlastní kůži zažít atmosféru výroby elektřiny z počátku 20. století. Zařízení se totiž zachovalo v téměř původním stavu.

Exkurze na Želinu, Hučák i Čeňkovu pilu můžete objednat zde: https://www.cez.cz/cs/o-spolecnosti/kontakty-skupina-cez/informacni-centra.html.

Trmice a Poříčí – od elektřiny k teplu

Jednou z nejstarších elektrárenských lokalit v České republice jsou také Trmice v severních Čechách. Elektrárna Trmice tam pro potřeby města Ústí nad Labem začala vyrůstat v roce 1914, při vzniku Československa již jela dvě turbosoustrojí, každé o výkonu 6 MW, napájená čtyřmi kotly. Do začátku druhé světové války se Trmice rozrostly v šestnáctikotlový kolos s šesti chladicími věžemi, s celkovým výkonem 59,8 MW. Stejně jako ve sklárnách a hutích měli zaměstnanci v tehdejším provozu – konkrétně na pracovišti odstruskování – vzhledem k prašnému, zakouřenému a horkému prostředí povoleno pít sedmistupňové pivo. Za jednu směnu se ho vytočilo až 250 litrů, v létě pak denně až šest hektolitrů. Pivo se běžně podávalo až do roku 1953. Prvorepublikové kotle byly postupem času nahrazeny novými, výkonnějšími. Poslední byl odstaven v roce 1965. Stejný osud měly i původní turbogenerátory. V roce 1976 se Elektrárna Trmice mění na Teplárnu Trmice. Ta dnes zásobuje teplem přibližně 27 000 domácností i řadu podniků v Ústí nad Labem a okolí.

Také v lokalitě Poříčí u Trutnova se elektřina vyrábí přes sto let. Elektrárna Poříčí I se začala stavět v roce 1912 a fungovala v letech 1914–1970. Původní výkon 4,5 MW se postupně navyšoval a vrcholného výkonu i výroby dosáhla elektrárna ve 30. letech, v roce 1945 pak poklesl z 26 MW na 6 MW. V letech 1964–1966 se víc než na elektřinu využívala na výrobu germania, poměrně vzácného polokovu do polovodičů. Od roku 1957 totiž v lokalitě začala fungovat Elektrárna Poříčí II se třemi turbogenerátory o jednotkovém jmenovitém výkonu 55 MW. V současné době se využívají dvě soustrojí a třetí je připravené pro krytí dodávek pro případ dlouhodobých oprav. Elektrárna Poříčí vyrábí elektřinu i teplo a zásobuje teplem město Trutnov a značnou část jeho okolí.

Energocentrum Vítkovice

Další z lokalit Skupiny ČEZ, která překračuje stovku odsloužených let, je Energocentrum Vítkovice, jehož historické kořeny sahají až do roku 1897. Tehdy archivní údaje datují vznik první elektroústředny, která se stala základem elektroenergetiky ve Vítkovicích. Výroba je zde úzce spjata s Vítkovickými železárnami, kde si prudký rozvoj válcoven a oceláren vyžádal dodávky velkého množství všech druhů energií. Proto v roce 1912 vznikl závod Elektrárna, do kterého byly soustředěny veškeré energetické zdroje železáren. V současné době Energocentrum Vítkovice zásobuje elektřinou a teplem například ostravskou část Třineckých železáren, Vítkovice Holding, Vítkovickou Nemocnici i domácnosti v okolí. Elektřinu a teplo nyní vyrábějí dva černouhelné kotle o celkovém výkonu 182 MW, které společnost ČEZ ESCO od roku 2020 nahradí plynovou kotelnou se třemi kotly a kogeneračními jednotkami. Nové ekologické řešení výrazně sníží emise síry, dusíku, tuhých znečišťujících látek i oxidu uhličitého. Konkrétně klesnou ročně emise oxidů síry o 410 tun (100 %), oxidů dusíku o 228 tun (93 %), tuhých znečišťujících látek o 5,8 tuny (96 %) a CO₂ o 109 tisíc tun (81 %). Celková investice do ekologizace provozu Energocentra dosáhne 138 milionů korun.

Další prvorepublikové pamětnice mezi vodními elektrárnami ČEZ:

Les Království (Labe) – 1923 – Francisovy turbíny (2 x 1,105 MW)

Brno-Komín (Svratka) – 1923 – Kaplanovy turbíny (1 x 0,106 MW; 1 x 0,140MW)

Spálov (Jizera) – 1926 – Kaplanovy (původně Francisovy) turbíny (2 x 1,2 MW)

Přelouč (Labe) – 1928 – Kaplanovy a Francisovy turbíny (2 x 0,68 MW; 2X 0,49 MW)

Černé jezero (Úhlava) – 1930 – Peltonovy a Kaplanova turbína (1 x 1,5 MW; 1 X 0,37 MW; 1 X 0,04 MW)

Střekov (Labe) – 1936 – Kaplanovy turbíny (3 x 6,5 MW)

Vrané (Vltava) – 1936 – Kaplanovy turbíny (2 x 6,94 MW)

Pastviny (Divoká Orlice) – 1938 – Francisova trubína  (1 x 3 MW)

Alice Horáková

Více najdete na www.cez.cz/100let