K výrazným rysům lidské psychiky patří existence a vnímání osobního teritoria a privátních, neviditelných obranných zón (osobních bublin). V odlišných kulturách jsou jejich rozměry různé, liší se také ve větším městě (např. v prostředcích hromadné dopravy!) a na venkově, anebo při výkonu některých povolání (lékaři a jiní zdravotníci, učitelé, trenéři a další profese). Vzdálenost mezi lidmi, kterou komunikující subjekty oboustranně zaujímají, vnímáme velmi intenzívně a usuzujeme podle ní na jejich vzájemný vztah. Zájem o prostorové chování lidí v komunikační a sociální interakci jako jednoho druhu neverbální komunikace (mezi další patří mimika - pohyby obličeje, kinezika - pohyby celého těla, gestika - pohyby rukou, haptika - dotyk, posturika - postoj celého těla, chronemika - nakládání s časem a oční kontakt) vedl v roce 1966 amerického antropologa Edwarda T. Halla k zavedení pojmu "proxemika" (vyjádření vztahu mezi lidmi prostřednictvím vzdálenosti, kterou k sobě komunikující subjekty zaujímají) a vypracování jejích teoretických základů.