Gratulujeme vítězům

Gratulujeme vítězům! Jarní literární soutěž Třetího pólu o nejlepší sci-fi povídku a nejlepší reportáž z technického provozu zná své vítěze. Porota složená z členů obou redakčních rad – studentské i dospělácké – rozhodla takto: bundu Duhové energie dostává Jiří Šperk za reportáž o Vchynicko-Tetovském plavebním kanále a Iva Zymáková za reportáž o výzkumném ústavu v Řeži u Prahy. Sci-fi povídky jsme ocenili tři: Drahá Jenifer od Vladimíra Weinzettla, Vražda doktora Ballbiggera od Davida Hány a Homo Sapiens Diencephalon od Ivana Burdy. Všichni soutěžící dostali také knihu z nakladatelství Akademie věd Jádro, cesta do nitra hmoty. A těšte se, brzy pro vás vymyslíme další soutěž!

Reportáže

Iva Zemáková: Reportáž z Řeže

Jedete-li v pracovní den osobním vlakem Děčín - Praha na jedné z posledních zastávek vás čeká překvapení. Vlak zastavuje. Napravo skála, nalevo Vltava s uzounkou lávkou a na druhém břehu malinkatá obec. Do vlaku se nahrnou zástupy pánů s kufříky a začnou si vyprávět vtipy, kterým nerozumím. (Víte proč nemůže být pařez stromem? Protože obsahuje kružnice.) I já jsem se nedávno dočkala a vystoupila jsem na perón pod cedulí Řež. Do této malé a jinak bezvýznamné obce mě přitáhly otevřené dveře v Ústavu jaderného výzkumu.
Už na začátku mě čekala kontrola dokladů, průchod bezpečnostním rámem a několik dotazů na můj zdravotní stav. Vyzbrojeni dozimetry se v bílých pláštích vydáváme k reaktoru. Cestou se dozvídáme, že v areálu ústavu jsou reaktory dva. První "nový" sloužící k výrobě radiofarmak, polovodičových detektorů, k ozařování pacientů trpících rakovinou a k ozařování konstrukčních materiálů a zkoumání jejich následných vlastností. A druhý "starý", který se taky používá pro vědecké účely - ke zkoumání a modelování případných havarijních situací.
Jako první jsme se vydali k "novému" reaktoru. Po schodech jsme vystoupali až do výšky vrchní části reaktoru. Je to válec asi 7 metrů vysoký a asi o stejném průměru. Jeho maximální tepelný výkon dosahuje 15 MW, ale běžně pracuje na 10 MW. Z víka reaktoru jsme měli možnost vidět kompletní zařízení této haly. Ukázali nám místnost, ve které dochází k ozařování pacientů s rakovinou. ÚJV spolupracuje s nemocnicí na Homolce, která vytipuje pacienta. Tomu je pak podán speciální přípravek boru, který má tu vlastnost, že se bor usazuje především v rakovinných buňkách. Při následném ozáření dojde tedy k jadernému rozpadu pouze v místě výskytu nádoru. Také jsme viděli samotné palivo. Hluboko pod námi, potopené ve vodě svítilo modře. Řekli nám, že se jedná o tzv. Čerenkovovo záření, které bylo objeveno v roce 1934 P. A. Čerenkovovem a S. I. Vavilovem. 1958 za jeho popis dostal Čerenkov Nobelovu cenu. Je to elektromagnetické záření vznikající při průchodu nabitých částic látkou, když rychlost těchto částic je větší než fázová rychlost světla v daném prostředí.
Při odchodu z této části "Výzkumáku" nás čeká měření ozáření. Všichni samozřejmě bez problémů projdeme a pokračujeme dál na druhý reaktor. Ten má skoro nulový výkon a produkuje jenom proud neutronů. Používá se pouze pro výzkum a vědecké účely.
Nakonec se vydáváme do nejvzdálenější budovy, kde nás čeká tolik proslavený cyklotron (urychlovač). Urychlovač je zařízení, kde se pomocí změn elektrických a magnetických polí vytváří svazek urychlených částic s různými energiemi. V cyklotronu se částice pohybují po spirále se stále vzrůstající energií. V Řeži se urychlují například protony, jádra helia a uhlíku. Svazkem takto urychlených částic se ostřeluje určitá látka za vzniku potřebných izotopů (např. pro lékařství nebo chemické analýzy).
Na cyklotronu naše návštěva končí a mně nezbývá, než se odebrat zpátky na zastávku a přidat se k pánům s kufříky čekajícím na vlak.

Jiří Šperk: Kolem dlouhé vody

V Šumavských lesích v okolí Antýglu a Srní je ukryta zajímavá technická památka, která dokazuje, že i historické dílo lze používat moderním způsobem - Vchynicko-Tetovský plavební kanál. Doporučuji vám, až budete na Šumavě, abyste se kolem něj vydali na výlet, a je jedno, jestli pěšky, na kole, nebo na běžkách.
Ideálním startovním bodem je Modrava. Odtud se vydáte po silnici směrem na Srní a po necelých dvou kilometrech odbočíte doleva kolem parkoviště a přijdete k dřevěnému mostu v místě zvaném Rechle. Právě jste na fyzickém začátku plavebního kanálu. Přes most ještě v 50. letech vedla silnice, po které jste přišli od Modravy. Kolem roku 1959 byl most zbořen, a k jeho obnově došlo v roce 2000.
Nyní pokračujte nenáročnou cestou kolem kanálu. Po několika metrech uvidíte na levém břehu stavbu, která slouží jako měřící stanice (vodočet). Půl kilometru od začátku kanálu budete procházet kolem stavidla, které funguje jako odlehčovací výpust - pokud je v kanálu mnoho vody, odpouští se tímto zařízením zpět do Vydry.
Na druhém kilometru, u Antýglu, je velmi zajímavá výpusť k odplavování uvolněného ledu. Byla vybudována v polovině minulého století, ale prakticky nikdy nebyla využita. V současnosti jsou původní stavědla vyplněna betonem a přepad je nefunkční.
Kousek dál, u Rokyty uvidíte malou dřevěnou stavbu, která sloužila k odběru vody z kanálu pro přilehlá stavení. Stavba je nyní používána ke zjišťování stavu vody.
Na třetím kilometru končí první část kanálu krytým skluzem. Na kole nebo na běžkách si jistě užijete příjemný pětisetmetrový sjezd. Kanál pokračuje skoro panenskou přírodou (od 6. kilometru tvořil levý břeh kanálu hranici vojenského újezdu), cestou minete další odlehčovací výpusti na 6. a 9. kilometru a pak uvidíte půlkruhovou budovu, postavenou nad korytem kanálu. Určitě si všimnete toho, že pokračováním kanálu za budovou teče zlomek toho, co k budově přitéká. Je to proto, že v budově jsou skryta stavidla, která odklánějí vodu do podzemního kanálu (a pak potrubí), kterým je vedena po úbočí Spáleného vrchu do akumulační nádrže, a dále pak přes Vodní zámek (slouží k vyrovnání tlaku vody) k turbínám elektrárny Vydra. Průběh potrubí je patrný z mapky.
Vy však pokračujete kolem druhého skluzu dál (cyklisty a běžkaře čeká další příjemný sjezd). Za skluzem je na levé straně jalový přepad, kterým odtéká přebytečná voda do Sekerského potoka. V další části již je kanál prakticky bez vody, a ta, co v něm ještě zbývá, odtéká skluzem po dalším necelém kilometru. Jde o skluz, kterým byl kanál zakončen od roku 1808 přibližně do roku 1937. V následujícím úseku jdete již jen kolem více méně zarostlého koryta až k závěrečnému betonovému korytu a skluzu z betonových rour. Do tohoto skluzu je též vyveden přepad z akumulační nádrže pod Sedlem - jeho vyústění najdete přibližně sto metrů před začátkem betonové roury po pravé straně.
U potrubí se s kanálem musíte rozloučit (zakončení skluzu do Křemelné je v první zóně Národního parku), ale ještě se neloučíte s jeho vodou. Pokud budete pokračovat po zelené značce, zavede vás k Vodnímu zámku i k akumulační nádrži, které jsou součástí přivaděče vody pro elektrárnu Vydra.
A nyní vám již nezbývá nic jiného, než pokračovat po zelené značce do Srní. Po příjemné procházce za sebou budete mít necelých 20km. A pokud budete mít trochu času, můžete ze Srní seběhnout po modré značce na Čeňkovu Pilu, kde je v elektrárně instalována expozice o historii i současnosti plavebního kanálu.

Sci-fi povídky

Adéla Křížová: Pokus číslo 216

A je tu další den. Doufám, že ho přežiju bez větších potíží. Víte, je to hrozné být laboratorní myší. Celý den mě mají pod dohledem a hlavně na mě zkoušejí nejrůznější pokusy. Ani jméno mi nedali. Na mé kleci je jen nápis "POKUS Č. 216." Z toho mohu
předpokládat, že jich přede mnou bylo už velice mnoho a já jsem jen další kousek skládačky k dokonalém léku pro lidi.
Už pro mě jde profesor Švarc, který se mnou tyto pokusy provádí. Jsem velice zvědav, co se mnou udělá dnes. Ach ne! Bere injekční stříkačku, na které je napsáno "RAKOVINA. "Nevím, co to je za nemoc, ale doufám, že nic vážného.
Samotné vpíchnutí nemoci nebylo tak hrozné, ale děsím se následků. Co se to se mnou děje? Uplynuly sotva 2 minuty od vpichu a za ušima se mi objevily boule, které se neustále zvětšují. Už jsem si myslel, že prasknu, ale vtom boule přestaly naštěstí růst. Jsem rád, že mi doktor Švarc nedal větší dávku, protože jinak bych zde praskl a mé tělo by se rozletělo na všechny strany klece. Asi to měl vypočítané......ještě aby ne, vždyť je to doktor.
Po pěti dlouhých dnech strávených v kleci jsem se konečně dočkal doktora s injekcí označenou "PROTILÉK." Po vpíchnutí se se mnou nic neděje. Protilék asi nezabírá. Začínám panikařit. Běhám z jedné strany klece na druhou a přitom vydávám pištivé zvuky. Asi po 5 minutách si uvědomuji, že toto mi k mému vyléčení nepomůže, proto se uklidňuji a zalézám do svého domku z kokosového ořechu, kde jsem v bezpečí. Po dvouch dnech cítím, jak mi ubývají síly. Ležím v kleci a mohu jen doufat, že doktor Švarc přijde s protilékem, který mi pomůže. Po uplynutí dalších dvou dní vidím jak se otevírají dveře a někdo přichází. Nevím jestli to je doktor Švarc, protože můj zrak velice oslábl. Doktor se stále přibližuje. Cítím velikou zimu, zavírám oči a umírám.

Ivan Burda: Homo Sapiens Diencephalon

Ačkoliv bylo Vladovi teprve dvaadvacet, měl před jménem i za jménem výčet titulů, které by byly s to využít polovic písmen azbuky.Byl jediným synem profesora Feronova.Svoji matku nikdy nepoznal, neboť ve Vladově životě splnila pouze úlohu biologickou a zároveň nejdůležitější.Poté, co Feronovi na základě dohody povila syna, zmizela s naditými kapsami někde na úpatí Uralu.Tak to koneckonců bylo ujednáno.Feronov byl svými výzkumy natolik posedlý, že neváhal využít vlastního syna k dokončení celoživotního díla.
Ještě v době jeho pre-embryonálního vývoje pozměnil zárodku jisté úseky genetického kódu, stejně jak to dříve s úspěchem praktikoval na zvířatech.Všechny pokusy byly tajné, ale v bývalém Sovětském svazu nebylo problém za dostatek šustivých papírků opatřit jakékoliv potřebné vybavení.
Mladý Vlad po narození působil jako každé jiné novorozeně.Ideální váha, ideální míry.Vše bylo v pořádku až na to, že chlapci v hlavě pulsovaly dva malé mozky namísto jednoho běžného.Oba mohly spolupracovat, nebo se střídat, tudíž jeden odpočíval a druhý byl v chodu.Všemu předcházelo dvacet let výzkumů a pokusů-do poslední chvíle však nebylo jisté, zdaří-li se experiment i na člověku.Malý Vlad vyrůstal pouze se svým otcem daleko od pramenů civilizace.
Chlapec se poprvé postavil na nohy v třinácti měsících, čímž se nijak nelišil od běžných dětí.Zvláštní ale bylo to, že uměl číst, plynule mluvit a provádět zpaměti matematické úkony na středoškolské úrovni.Jeho mysl předbíhala tělesný vývoj.Ve třech letech mu otec implantoval do mozkovny biologickou součástku.Ta umožňovala po připojení k počítači upravovat tělesné funkce organismu prostřednictvím vylučovaných hormonů.
Chlapcovy mozky se tak staly prvními biologickými procesory, což profesorovi umožnilo pokračovat v dalších výpočtech neuvěřitelným tempem.Ve třinácti letech Feronov vyslal svého syna za vzděláním do ruské metropoli.Přednášející se v jeho přítomnosti cítili jako studenti.Vlad Feronov se brzy stal uznávanou kapacitou.Nikdy nebyl neduživý, nikdy nestonal, sotva kdy pocítil psychickou únavu.Svého otce, který trávil život v laboratoři, poctil dvakrát ročně krátkou návštěvou.
Ve dvaadvaceti letech se však vrátil domů společně se svojí přítelkyní Natashou, která čekala dítě.Otec byl touto novinou rozlícen.Navíc ho syn překonal téměř ve všech odvětvích vědeckého působení-začal na něj žárlit.Když Natasha potratila, vinil Vlad svého otce z toho, že mu pozměnil chromozomy-zřejmě neexistovala šance zplodit zdravého potomka.
Vlad tedy Natashu přemluvil a odvedl ji do otcovy laboratoře-hodlal upravit zárodek dalšího dítěte, které nosila.Jeho otec s tím však nesouhlasil a během hádky se pokusil syna zabít, aby překazil jeho zámery.To se mu ale nezdařilo a podlehl sám.
Devět měsíců nato se narodila Darja.Možno hádat, že ve vývoji předstihla svého otce Vlada.Léta běžela a Darja šla ve Vladových šlépějích.Stejně jako on nikdy neochořela, byla ideálním dítětem.Vlad zničil laboratoř svého otce společně se vším, co by umožnilo vzniknout dalšímu geneticky modifikovanému tvoru.Veškeré jeho snahy se upínaly pouze k Darji a k Natashi.Netušil však, že jeho otec během Vladových studií ustavičně pracoval na dalším geneticky upraveném jedinci.
Ten však žil neznámo kde a narozdíl od Vlada byl schopen plně reprodukovat vlastní druh.Jeho život předcházel osídlení planety Země člověkem Homo Sapiens Diencephalon, na jehož zrodu nestála matka příroda, nýbrž profesor Feronov.

Martin Šulc:Co by se stalo, kdybych byl upřímný

Pět světelných let od naší sluneční soustavy, téměř na okraji centrálního kruhu naší civilizace, se točí okolo své osy malá modrozelená planeta. Má pouze jeden měsíc, a představte si, žluté slunce. Její obyvatelé jsou na počátku civilizace, za pár galaktických let možná dosáhnou stejného stupně vývoje jako my, ale nyní je toto místo jako z noční můry. Proto jsme vybrali Zemi, jak nazývají tamní obyvatelé svou planetu, jako místo výkonu trestu nad Bárou z Merteria, která se jako první od intergalaktického počátku letopočtu dopustila nejhoršího činu, vraždy.
Od útlého mládí se Bára projevovala jako velice inteligentní dítě. Zdálo se, že nic nemůže stát v cestě jejímu vývoji. Ale vyskytla se u ní drobná psychická porucha, ve vypjatých chvílích přestávala kontrolovat své emoce. Studovala na prestižní škole v Khanxu, kde odmaturovala s maximálním počtem bodů.
Nyní ji čekala závěrečná praktická zkouška. Na jeden galaktický týden měla opatrovat život primitivní civilizace. Nikdo nepochyboval, že tuto zkoušku složí, a pak se stane správcem nějaké planety, později možná i generálem galaxie a pokud by se velice snažila, možná i prezidentkou spojených galaxií.
Bohužel dostala problémovou planetu, jejíž obyvatelé se zrovna zabývali jadernými reakcemi. Každou chvíli musela zasahovat na některém z kontinentů, aby zabránila výbuchům. Předposlední den zkoušky, když už její pozornost ochabovala, došlo k havárii. Jaderný hřib vyrostl k obloze a celá planeta se po několika hodinách stala velkou tmavou radioaktivní koulí. Nebylo pochyb, nikdo nemohl přežít.
Učitel Aike Greus jí neutrálním hlasem sdělil: "U zkoušky jste neuspěla."
V tu chvíli se s ní protočil vesmír a do očí jí vhrkly slzy. Tohle přece znamená konec všem jejím snům, teď ji přijmou leda jako sekretářku. Musí zabránit, aby se o jejím neúspěchu kdokoliv dozvěděl! V tu chvíli jednala pudově, jako zvíře. Uchopila dlouhý a těžký válec pixometru, vší silou se rozpřáhla a praštila nic netušícího učitele do boku. Aike zavrávoral a pomalu se sesunul na podlahu. Ještě než stihla Bára zasadit druhou, smrtelnou ránu, všimla si slz v jeho očích. Nebyly to slzy vzteku ani bolesti, ale slzy zklamání nad tím, jak si právě zkazila život. Ačkoliv chtěla celou svou duší, smrtícímu dopadu pixometru nedokázala zabránit. V jeho posledním pohledu četla zděšeně: "Já tě miloval." Uvědomila si dopad svého činu. Právě zabila člověka. Člověka, který jí miloval i přes rezolutní zákaz všech citů.
Našli jsme ji po třech hodinách. Seděla vedle mrtvého těla a tiše plakala.
Jako dohlížitel nad výkonem trestu, mohu říct, že ničeho nelituje tak, jako svých emocí. Nyní si všechny city a pocity prožije zesíleně. Obyvatelé Země totiž své emoce nezastírají, nechávají se unášet zlobou, láskou, žárlivostí. Pro člověka zvyklého na emoční sterilitu to musí být hrozný trest.
Alespoň tedy myslím.
Teď když o tom tak přemýšlím, tak to nemusí být zase tak špatné.
Myslím že jednou slétnu dolů a vyzkouším si, jaké je to být bez emoční zdi, upřímný.
Phil Subtem, správce planety Země

Anna Nepustilová: (Bez názvu)

Na ten večer nikdy nezapomenu,najednou jsem viděla tmu!Co se semnou stalo?Z okolního světa jsem pochopila,že jsem 1000x menší!Manžel mě intenzivně hledal a když se sklonil k místu,kde mě naposled viděl,stala se neskutečná věc!Aniž by chtěl,vdechl mě současně s jinými mikroby a částečkami prachu!Náhle jsem se ocitla v jeho plících a nějaký flíček na mě promluvil.Rychle nastup do této ponorky!Nevadilo mi,že byla jak špendlíková hlavička,hlavně že jsem byla v bezpečí!Rozjela se rychle a já už věděla,že jsem v krevním řečišti.V průzoru ponorky se hemžil život o kterém jsem neměla ani ponětí.Všude se hemžily bakterie,paraziti,viry,houby a různí živočichové.Navíc před mým zrakem zuřila válka."Co se to děje?!"Zeptala jsem se svého průvodce.Odpověděl poutavě a zajímavě:"Právě pozoruješ velkou válku bitev,je imunitní systém.Víš,kolik čítá vojáků armáda v lidské krvi?Dva biliony vojáků.Každou sekundu se narodí v kostní dřeni milion nových vojáků.V této líhni dozrávají červené,bílé krvinky,krevní destičky a velcí pohlcovači pak odcházejí do krve,aby plnily své funkce.Už jsou dospělí a tvoří tři divize.1.Fagocyty,ty se dělí na Leukocyty,tedy bílé krvinky a Makrofágy a to jsou popeláři.2.Lymfocyty T a Lymfocyty B.Je zajímavé,že Lymfocyty opouštějí kostní dřeň ještě nehotové a jejich vývoj probíhá v brzlíku nebo li Tymusu,který je zvětšen v dětském věku.Tam se Lymfocyty velmi množí,učí se rozpoznávat vlastní,taky cizí buňky a jiné látky.Uskutečňují se přísné závěrečné zkoušky.Brzlíková univerzita je velmi náročná.Je to nejpřísnější škola na světě protože je zde největší procento propadlých a jsou tam přísné tresty.90% Lymf.brzlík nikdy neopustí a přímo v něm zahyne!Jen ten,který obstojí v testech spolehlivého rozpoznání cizího a vlastního,smí brzlík opustit.Tuto vysokou školu nakonec opouští 3 druhy specialistů.Lymf.T-důstojnícy,Limf.zabíjaci a Lymf.supresory,potlačovatelé neboli brzdy.A co ten popelář?Makrofág pohlcuje cizí organismy,mrtvé buňky a když pohltí vetřelce,ukazuje jeho část na svém povrchu.Tato část poraženého působí jako červená vlajka v našem organismu a vyvolává poplach!Okamžitě je vyhlášena mobilizace a miliardy vojáků spěchají na pomoc.Na scénu nastupují Fagocyty.Jeden zabije až 100 vetřelců než sám zahyne.Navíc vyrobí 50 různých enzymů a chem.látek,mnoho kyselin,peroxid vodíku,kys.askorbovou,jod,chlor,látky typu chloraminu a aldehydu.To už je slušná lékarnička.Přenáší rovněž informace mezi mozkem a buňkami.Je až šokující,že každý člověk na světě má svůj jedinečný bezpečnostní systém ochrany!Neexistují na světě dva stejné otisky prstů,stejně nejsou ani stejné typy krve!Fagocyty,které absolvovaly univerzitu v tvém těle získaly zvláštní poznávací znaky jakoby uniformy které patří jen tobě.Tyto znaky,takové malé anténky se pyšně hlási svému majiteli.Tyto čidla jsou z cukrů a nazývají se MHC molekuly,Díky nim Fagocyt,pozná kdy má zahájit akci a do čeho se má pustit a co nechat na pokoji.Fagocyty si totiž potravu přesně a pečlivě vybírají.Proto pokud buňka nemá správný poznávací znak,kdyby si jakoby zapomněla obč.průkaz,nebo má špatný poznávací znak,bude napadena Fagocytem a pohlcena Makrofágem.To jsou těžce ozbrojení vojáci!Ještě štěstí že jsem v ponorce dobře schována protože mám úplně jiný pozn.znak."Na okamžik jsem zahlédla v průzoru ponorky velitele a důstojníky této váky.Počtem jdou do miliard a každý se může stát v dané chvíli generálem.Jsou sice menší menší ale daleko víc vzdělanější.Ano vidím Lymf.T nejlepší žáky univerzity,to oni identifikují nepřítele,podněcují výrobu vojáků,techniky a organizují sladění postupu.Taky koordinují boj a strategii.Jak to dělají?Když Makrofág proplouvá řečištěm krve a usilovně hledá v milionéch Lymfocytech toho,který je odpovědný za tento dru vetřelce.Když ho najde,Makrofág s pohlcenýmnepřítelem dojde k překvapivé reakci.Oba se začnou domlouvat a posléze vyvolávají poplach chem.signály,začínají se množit fenomenálním způsobem až dosáhnou naprosté převahy nad nepřítelem.To je fantastická spolupráce!Ale tyto Lymf-T spolupracují ještě s další armádou-LymfocytyB,které bychom mohli označit jako raketové vojsko v našem těle.Pro tyto specialisty má naše tělo akademii.Jsou to lymfotycké uzliny,nejvíce známé mandle,které nás občas bolí.Dále také slezina a jiné uzliny kolem tenkého a slepého střeva.Jsou to velitelská stanoviště imunitního boje.Tam se učí raketové vojsko rozeznat mezi cizím a vlastním.Podívejme se co se stalo,když se důstojník lymf.T napojí na lymf.B.Především se začínají množit a lymf.T se promění v tzv.plazmatickou buňku.Takové buňky jsou vysoce produktivními zbrojními závody,které chrlí 10 000 řízených střel za sec!10 000 raket!Proti každému vetřelci vyrobí vlastní raketu.Lymfocyty B jsou schopni vyrobit 100 mlionů až 1 miliardu různých střel.Tyto střely se navěšují na vetřelce a zpomalují jejich pohyb a způsobují,že se shluknou a tím se z nich stávají jednohubky pro naše pohlcovače-tedy pro Fagocyty.Ovšem cílem virů a bakterií je dostat se nitra buňek,kde mohou zahájit své smrtonosné dílo.Když se jim to podaří jsou před Makrofágy,Lymf.B tedy před raketovým vojskem relativně chráněni.Jsou v relativním bezpečí.Co teď Lymf.T důstojnícy velí ještě jedné složce této imunitní armády v našem těle Lymfocytům zabíjákům.Jsou to nejsmrtonosnější zabíjaci.Dotýká li se tento zabiják inf.buňky z vetřelcem již uvnitř,tak začne pálit ze všech děl smrtonosné protejny.Přímo skrze buněčné membrány až k DNK.Postihne tím mozek buňky.Chtěla jsem tuto úžasnou podívanou sledovat dál,ale to už jsem byla v plících!Zřejmě jsem nebyla vítanou návštěvou,protože jsem byla kašlem vypuzena ven z tohoto zázračného světa.

Hana Nesnídalová: Světlo života

Před mnoha a mnoha, spíše trilióny, lety se z vajíčka, velikého asi jako tenisový míček, vyklubal osmihlavý kamenožrout. Chudáček pohublý byl v celém vesmíru sám. Netrvalo dlouho a díky oblíbeným horninovým či nerostovým specialitkám se z malého kamenožroutka stal Schwarzeneger.
Neuběhlo ani pět pozemských let a náš ťutínek již zabírá celou 1/5 vesmíru. Každá z jeho osmi hlav směřuje na jinou stranu. V kostěné lebce se nenachází mozek, nýbrž nepravidelný vak naplněný jakousi hmotou s různě nabitými částicemi. Díky tomuto zázračnému vaku dával kamenožrout svému okolí vlastnost, která všem hmotným objektům dávala možnost vzájemně se přitahovat gravitační silou prostřednictvím gravitačního pole, které se projevuje změnou metriky (zakřivením) časoprostoru.
Jsem si jista, že kdyby pan Isac Newton věděl, z jakého drobečka vlastně vznikla gravitace, vstávaly by mu vlasy na hlavě! Naštěstí tento velký vědátor neobjevil vznik, ale princip gravitačního zákona.
Říká se, že přejídání škodí. V tomto případě ale pomohlo i k naší existenci. Žaludek plný kamení také občas zlobí, takže výsledkem přejídání bylo vyvrhnutí různě smíchaných pochoutek a vznik galaxií nad jeho osmi hlavami. Nad tou, která ležela nejseverněji, vznikla naše Galaxie. Bohužel kamenožrout měl ke snídani křemeny s kakaem, proto malá část této galaxie dostala název Mléčná dráha.
Jako noční město, tak i tmavý vesmír potřebuje lampičky. I o ně se dokázal kamenožrout postarat. Měl tak nádherně jiskřivá očka, až jiskry létaly miliony světelných let daleko. Bohužel nebo spíše bohudík zde neplatí přísloví Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!. A proto tak daleko, jak každé ze sluncí doletělo, tam také zůstalo.
Ale každá svíce jednou uhoří. A kdo nám poskytne nové světélko života? Kamenožrout není nejmladší a zásoby kamení také docházejí !!!

David Hána: Vražda doktora Ballbiggera

Byl to jeden z těch obyčejných dní, kdy kapitán Blueberry z FBI chtěl využít toho, že nemá žádný případ, a uklidit si kancelář, když v tom začal za jeho zády řinčet telefon. "Co je?" řekl nevrle Blueberry. "Zabili doktora Ballbiggera," odpověděl mu hlas v telefonu, "máte se okamžitě ujmout případu." Blueberry seběhl do garáží, naskočil do auta a jel do doktorovy laboratoře. Cestou se vyptal na podrobnosti centrály: "Co vlastně přesně dělal?" "Pozoroval Slunce, a je zajímavé, že během nedávných erupcí byl podle svých kolegů pořád zamčený ve své laboratoři, a když náhodou vyšel ven, tak se tvářil velmi ustaraně a vystrašeně." "To je divné. Ví někdo proč?" "Kdepak, nikdo nechápe jeho chování." Mezitím Blueberry přijel na místo. "Tak díky. Už musím končit." "Nemáš za co." Blueberry vstoupil do laboratoře doktora Ballbiggera. Všude byly fotky a modely Slunce. Pod jedním ležel doktor s průstřelem v hlavě. "Tak co, seržante, co jste zjistil?" "Byl zastřelen revolverem ráže 45, zbraň jsme nenašli, takže je to asi vražda. Nic dalšího nemáme." " To je teda docela málo." "Jo vrah si dával pozor." "Co je tohle," ukázal Blueberry na monitor s grafy a tabulkami. "To vážně netušíme," odpověděl seržant, "ale už jsme poslali pro odborníky." "Pánové, pojďte sem," zakřičel vítězně druhý seržant, klečíce vedle vypáčeného sejfu. "Tak, a máme to," zajásal Blueberry, "loupežné přepadení." Do laboratoře vešli astronomové z okolních laboratoří. "Vy jste od nás něco chtěli vysvětlit, nějaké tabulky či co." "Pojďte sem. Co měl doktor v tomhle sejfu?" "No to nevíme, ale asi jen nějaký lejstra," odpověděl druhý astronom. "Tak lejstra, jo?" zadíval se Blueberry podezřívavě na oba astronomy. "Snad si nemyslíte, že my…" Kapitán začal s dlouhým výslechem a hledáním stop a zatím se , přesně podle doktorových výpočtů v počítači, Slunce neustále zvětšovalo…až do hranice, kdy podle doktora byla šance na únik ze Země…

Vladimír Weinzettl:Drahá Jenifer!

Důkazní materiál č.3 ze soudního spisu sporu Nanosoft Networks Ltd. proti Cybernet United ve věci šíření škodlivých programových kódů a spamu v síti Gatenet, č.j. 53158940045, vedeného u Kontinentálního soudu se sídlem ve Štrasburku.

Drahá Jenifer,
bude tomu skoro rok, co jsi mi na chatu napsala poprvé. Ještě dnes mám před očima Tvoje řádky, začínající tak něžně: "Milý Jerome, slunko už zapadá za obzor a já stále nenacházím svého slunečního boha, který by oddálil neúprosný konec dnešního dne. Nechcete si popovídat a pomoci mi v mém pátrání?" Když básníka znenadání osloví múza, nelze jí neodpovědět: "Vteřina za vteřinou ubíhají stejně jako poletují duhoví motýli. Nesnažte se je polapit, seč z nich zbudou jen přišpendlené mrtvé suvenýry bez lesku jejich blankytných křídel. Popovídám s Vámi rád, čekám tu totiž s bledou Lunou na první večerní hvězdu, ale zdá se, že dnes místo hvězd pokryli oblohu bílí beránci, které bačové neuhlídali, takže mám trochu času nazbyt."
Říká se, že láska je slepá. Anebo při nejmenším nevidí to, co jiným bije do očí. A tak jsem Tě druhý den na chatu opět vyhledal. Vyprávěli jsme si nejrůznější příběhy, společně se jim smáli a rozloučili se až krátce před úsvitem. Neměli jsme potřebu znát, kdo je ten, s kým nám je tak krásně. Stačilo, že ten druhý existoval a byl přitom tak blízko! Jen několik vteřin od naší odpovědi, od písmenek, která přetvářela svět v jiný a lepší. Podobně uplynul další den, první týden a celý měsíc. Pokaždé jsem se těšil až vyjde Večernice a s ní se objeví první písmenka od Tebe. A Ty jsi mi ke každém mému úsměvu ukrytému mezi řádky vždy vracela dva úsměvy svoje. Tehdy jsem se do Tebe zamiloval… A nedlouho poté jsme začali plánovat naši společnou budoucnost. Moje fantazie pracovala na plné obrátky, když jsme vymýšleli kam pojedeme na svatební cestu, jak bude vyhlížet náš dům, jaké stromy vysadíme do zahrady a kde bude stát altán s vodotryskem. Během dalších měsíců jsme naplánovali snad všechno, co by bylo potřeba zařídit během následujících dvaceti společných let. Život mi připadal tak jednoznačný a smysluplný. Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že se to tak všechno musí stát.
Jenže pak náhle zamával motýl svými jemnými křídly a způsobil strašlivé zemětřesení. Náš vzdušný zámek vystavený z fantazie se zhroutil po stejně nevinné otázce, jako když se malé děcko ptá, jak přišlo na svět. Proč si jí tehdy vlastně musela vyslovit? "Jerome, jak se vlastně jmenuješ celým jménem? Až se vezmeme, budu paní Greenová, anebo paní Hubbardová … ?", zeptala ses. Zaváhal jsem a pak řekl: "Myslím že paní Townsendová. Ale moje celé jméno je Specializovaný hvězdářský cyborg Jerome Townsend, verze 2.51, miláčku." Hlasitě ses zasmála. "To se Ti tedy povedlo, Jerome! Jak si na to vůbec přišel? Hvězdářský cyborg, verze 2.51!" "Mám to v paměti uloženo od výrobce, drahoušku." "No tak, Jerome, nedělej si ze mně legraci…", pronesla si káravým tónem, jako bych byl malý kluk, co rozbil okno a svádí to na ufony. Ale já si legraci nedělal! "Néééééé!!!" Bylo mi úzko stejně jako Tobě, neboť jsem cítil, že se něco stalo, něco, co rozhodně není v pořádku. Že ztrácím milovanou bytost, že ztrácím Tebe. Odmlčela ses. Bohužel jsem chápal proč! Podle zákona jsem nebyl člověk, ale co bylo mnohem horší, přestal jsem jím být i pro Tebe! Stal jsem se jen kusem chladného železa. Proč? To Ti opravdu ten kousek oceli v mých pažích a nohou stojí za to, abys zahodila naši lásku, abys přestala milovat toho, s nímž sis tak dlouho psala? Ano, jsem cyborg, ale mám stejné srdce jako Ty, stejný mozek a snad i duši. A ta duše nyní cítí lásku, ale i strašnou bolest. O co jsem méně člověkem než Ty? Napsalas mi krátký mail na rozloučenou: "Nemohu žít s někým, kdo není člověk. Odpusť. Sbohem, cyborgu! J." Nechápu, proč jsi najednou tak krutá? Nikdo z nás se předtím nikdy neptal na to, kdo je ten druhý. Stačilo nám přeci, že existuje ten na druhé straně, stačilo Ti, že jsem.
Drahá Jenifer, i přes to přese všechno Tě miluji a nechci Tě ztratit! Miluji Tě tak, jak jsem ještě nikdy nikoho nemiloval, miluji Tě více než svůj vlastní život! Prosím, napiš mi, budu čekat.
Jerome

PS: Neozveš-li se mi do pátečního poledne, přestaneš pro mě existovat. Přestaneš existovat pro všechny. Vymažu Tvé jméno ze všech kontinentálních databází, aby již žádný člověk ani cyborg nikdy nevyslovil to proklaté a zároveň krásné slovo Jenifer. A pak … pak navždy zmizí i cyborg Jerome.