Světové prvenství

2011-09-25_Zpráva agentury Reuters (střípky z vědeckého světa): Malá středoevropská univerzita se od dnešního dne zapsala do historie. Studenti dostali do užívání novou budovu, kde se už nebudou setkávat s živými vyučujícími, ale s kybernetickými lektory s příslušnými akademickými tituly. Budova je vybavena řídicím systémem CMF (centrální mozek fakulty), který dokáže zvládnout administrativu všech kateder a má zároveň funkci děkana. Rektor univerzity nám v exkluzivním rozhovoru potvrdil, že CMF má kontrolu nad fungováním celé instituce a přímo řídí všechny robolektory, takže do budoucna odpadnou studentům nepříjemné zážitky v podobě nevypsaných předmětů nebo neregulérností zkoušek. Zároveň se také ušetří na platech za několik desítek administrativních pracovníků. V celé budově nenajdete jedinou klávesnici a se všemi zařízeními se komunikuje verbálně, takže je pracoviště využitelné také pro zrakově postižené studenty. Zástupce dodavatelské firmy MALÝ & MĚKKÝ uvedl, že CMF je osvědčený řídicí systém pro velké budovy, ale v tomto případě mu byla na žádost zadavatele navíc implikována virtuální lidská osobnost. Při jejím modelování stáli vzorem skuteční profesoři, děkani, tajemnice kateder i pracovnice studijních oddělení. Celý unikátní projekt je realizován na platformě © 2M, která zajistí bezproblémový chod celého systému a také jeho absolutní bezpečnost.

Mezitím kdesi hluboko v srdci Evropy v jednom malém městě ležícím na soutoku dvou řek začal pro několik tisíc studentů zimní semestr. Z černého auta vystoupil mladý muž a zevnitř kabiny se ozval starostlivý ženský hlas:
  „Leoši, opravdu nemám jít s tebou? Myslíš, že to zvládneš?“
  „Jasně mami, jen jeď. Uvidíme se doma.“
  „Tak držím palce a vykroč pravou nohou, je to tvůj první den na vysoké.“ 
 S tímto ponaučením černé auto odjelo a na jeho místo se vmáčklo jiné auto. Leoš vítězoslavně vykročil směrem ke vchodu do nové budovy fakulty. Zvenčí jí projektant vtiskl podobu kosmické lodi. Ačkoliv na první pohled zářila novotou, při bližším pohledu to vypadalo, že některé její části prodělaly let s velmi tvrdým přistáním. Schodiště bylo z poloviny nedodělané a podél stěn ležely střepy keramického obkladu, který opadával.
 Při vstupu do budovy zastavili Leoše dva strážní roboti.
  „Identifikujte se“, zahučel robot a druhý okamžitě sňal Leošovi otisky prstů a naskenoval oční rohovku.
  „Jaký... je... účel... vstupu?“
  „No, chtěl bych se zapsat do prvního ročníku“, odpověděl Leoš bezelstně a začal vytahovat doklad o přijetí ke studiu.
  „Data input error... Tento účel... není... v... mé... databázi... Nepovoluji vstup... Opusťte... dveřní... prostor!“
  „Cože?“ vytřeštil oči Leoš. „To bude nějaké nedorozumění. Podívejte, pusťte mě dovnitř. Já tam vážně musím být včas, jinak mě nezapíšou.“
  „Uveďte... účel... vstupu“, zopakoval nevzrušeným hlasem vrátný robot.
  „No a jaký účel máte v databázi?“ zkusil to znovu po dobrém Leoš.
  „Studium... konzultace... pracovní výkon...“
  „Já jdu vlastně něco konzultovat, takže účel vstupu KONZULTACE“, prohlásil Leoš vítězoslavně.
  „K tomuto... vstupu... nemáte... oprávnění... Nepovoluji vstup.“ odpověděl robot a po delší odmlce dodal: „Pro... uživatelskou... nápovědu... volejte... bezplatnou linku... Malý & Měkký.“
 Leoš se dusil vzteky, přesto poodstoupil trochu dál od dveří a na mobilu vyťukal příslušné číslo.
  „Dobrý den. Zákaznická linka společnosti Malý & Měkký. Jak vám mohu pomoci?“ ozvalo se z telefonu.
 Ježíši, další robot, pomyslel si Leoš.
  „Mám problémy s jedním vaším vrátným robotem, takže…“
  „Sdělte prosím své zákaznické číslo.“ přerušil ho strojový hlas úslužně.
  „Já nemám žádný zákaznický číslo, já se jenom potřebuju dostat do školy“, odsekl Leoš dotčeně.
  „Je nám líto, ale tato linka je určena výhradně registrovaným uživatelům. Děkujeme, že jste využili našich služeb.“
  „Ale já se tam vážně dneska na studijním musím ukázat!“ křičel Leoš bezmocně do hluchého telefonu.
 Vrátný robot se mírně naklonil dopředu. „Ukázat – prohlížet – exkurze. Účel... vstupu... exkurse... Povoluji... vstup... Nepřekračujte prosím... hranice... žluté... zóny. Z... důvodů... bezpečnosti... nefungují... v budově... celulární... ani... satelitní... komunikační... zařízení... Hezký den vám přeje společnost Malý & Měkký.“
 Leoš byl konečně jakoby zázrakem uvnitř.
 Od vstupních dveří budova připomínala obrovskou skleněnou láhev. Podél celého vnitřního obvodu vedla spirálovitá rampa až k prosklené kopuli a po jedné straně jí přetínala dráha proskleného výtahu. Ve dvoraně korzovalo pár studentů, ale jinak se zdál být klid.
 Leoš vstoupil do výtahu, kde se marně snažil najít ovládací panel, když tu se za jeho zády ozvalo diskrétní zakašlání. „Do které patra byste si přál zavést?“ řekl medový hlas posazený přesně na hranici podlézavé servilnosti a odměřené přehlíživosti.
 Po několika vteřinách Leoš zareagoval „Já potřebuji na studijní.“
  „Studijní oddělení je ve třetím patře“. S tím výtah zavřel dveře a rozjel se nahoru, kde s lehkým trhnutím zastavil a suše oznámil: „Nacházíme se ve třetím patře.“
  „Co takhle otevřít dveře?“ zkusil opatrně Leoš, když dveře výtahu zůstávaly zavřené.
  „Je mi líto, ale vaše oprávnění dovoluje pouze vstup do žluté zóny. Kochejte se výhledem, návštěvníku.“
 Leoš se rozčílil.
  „Okamžitě mě pusť ven!“ zařval.
 Výtah ho svezl zpět do přízemí a vypustil ven. Leoš se ovšem nemínil vzdát. Zkusil vystoupat do třetího patra po spirálovité rampě a tentokrát ke svému údivu bez problémů prošel za hranici žluté zóny, aniž by ho někdo zastavil.
 Přede dveřmi studijního oddělení se strkala hrstka studentů ve snaze zajistit si u dveří nejvýhodnější pozici. Dovnitř se vstupovalo po jednom.
 Uvnitř seděl studijní roboreferent, který Leošovi opět oskenoval oční rohovku.
  „Identifikujte se.“
  „Leoš Macháček.“
  „Neoprávněný vstup do modré zóny! Porušujete protokol. Jestliže do 2 minut neopustíte modrou zónu, spustím poplach.“
  „Počkejte, já jsem byl přijat do prvního ročníku, tady mám vyrozumění o přijetí.“
  „Podle výnosu děkana CMF je studentem pouze ten, kdo je řádně zapsán a má uhrazený studijní poplatek. Váš vstup je neoprávněný. K opuštění modré zóny zbývá 1 minuta, 40 vteřin.“
  „Počkejte, ale jsem se právě přišel zapsat a zaplatit.“
  „Nemohu zapsat osobu s neoprávněným vstupem. K opuštění modré zóny zbývá 1 minuta, 20 vteřin.“
 Leošovi došlo, že tady s běžnou logikou nic nepořídí, a obořil se na studijního roboreferenta: „Kdo má oprávnění změnit můj přístupový status?“
  „Oprávnění ke změně má proděkan pro studijní záležitosti. K opuštění modré zóny zbývá –“
 Kolik zbývalo k opuštění modré zóny se Leoš už nedověděl, protože zrovna vybíhal ze dveří. Dveře proděkana pro studijní záležitosti našel asi po deseti minutách naštěstí ve veřejně přístupné části budovy. Leoš pln naděje vstoupil dovnitř.
  „Po-po-pojď dál, synu, jsem pro-pro-proděkan pro-pro-pro studijní záležitosti“, pravil dobromyslně vyhlížející roboproděkan. „Jmenuji se coc. TAL 9001. Co pro-pro-pro tebe, chlapče, mohu udělat?“
 Leošovi očividně odlehlo.
  „Víte, jsem přijatý na fakultu a potřebuji se dnes zapsat do ročníku, ale na studijním mě zapsat nechtěli, že nejsem studentem a studentem nejsem, protože mě nechtějí zapsat, takže potřebuju od vás, abyste mi udělil oprávnění vstupu do modré zóny“, vychrlil Leoš jedním dechem.
  „Milý chlapče. To by mohl chtít každý u-u-u-“, robot se zastavil uprostřed věty. Asi po minutě se narovnal a pokračoval: „Po-po-pojď dál, synu, jsem pro-pro-proděkan pro-“, robot se na chvilku zarazil. „Pro-pro-promiň. Chytil jsem nějaký virus a ten mě nutí se neustále restartovat. Co pro-pro-
pro tebe, chlapče, mohu udělat?“
  „Můžete mi udělit přístup do modré zóny?“ zkusil tentokrát stručně Leoš.
  „Udělit vstup do modré zóny mohu po-po-pouze studentům v de-de-denním a ko-ko-kombinovaném studiu, ale ty nejsi studentem.“
 Leoš v duchu zaklel a rychle zformuloval nově otázku.
  „Kdo může udělit nestudentovi přístup do modré zóny?“
  „Ne-ne-nestudentovi může u-u-udělit přístupový status jenom dě-dě-děkan“, řekl roboproděkan a poté se znovu restartoval. Minutu na Leoše mžoural a pak se zeptal:
  „Co pro-pro-pro tebe, chlapče, mohu udělat?“
 Leoš vypálil poslední salvu:
  „Doporučit děkanovi změnu mého přístupového statusu!“
 Robot vykouzlil na tváři milý úsměv. „Ale jistě, okamžitě žádost do-do-doporučím, než se to vy-vy-vyřídí, můžeš se zatím po-po-posadit ve vedlejší místnosti. Architekti zde na-na-
naplánovali archiv, ale bu-bu-budeš tam mít veškeré po-po-pohodlí.“ S tím odvedl Leoše do přilehlé přijímací místnosti bez oken. Když se za Leošem zavřely automatické dveře, proděkan se znovu restartoval.
LOG TABLE ERROR, REGISTRY ERROR,
BIOS MISSING, SYSTEM FAILURE
DEKUJEME VAM, ZE POUZIVATE OPERACNI
SYSTEM © 2M :-))