Budoucnost energetiky není sci-fi (3) - Čtyři motorkáři apokalypsy

Znáte to. Jednoho krásného dne přijde apokalypsa, lidstvo bude zdecimováno, civilizace v troskách a vám nezbyde nic jiného než si nahamounit dostatek zásob a s brokovnicí v ruce vyhlížet divoké nemyté kanibaly na motorkách, kteří se na vás co nevidět přiřítí. Než vás ale motorizovaní barbaři přijedou vydrancovat a naporcovat, musí se spořádaně zastavit u pumpy a natankovat. Co si ovšem v čase soumraku lidstva do nádrží svých harleyů načerpají?

Motorka, auto i tank potřebují palivo a tím jsou v současnosti ropné deriváty. Pokud se ocitnete v dobách „po katastrofě“, stane se mobilita vaší obrovskou výhodou (skoro se chce říct evoluční) a jak pochopil už Šílený Max, krmivo pro plechové miláčky bude zatraceně důležité. Bez ohledu na to, jestli konec světa přivodil asteroid, atomovka či ptačí chřipka, kanystr benzínu bude stejně důležitý jako voda nebo konzerva vepřového. Minimálně prvních několik měsíců až let. Potom začnou pekelní andělé řešit takové přízemnosti, jako že se obsah nádrží čerpacích stanic sám od sebe neobnovuje, ropovod Družba vyschl, a ani nafta v barelu ve sklepě nevydrží věčně.

Základní potíž bude představovat fakt, že benzín neroste na poli ani nevyvěrá jako potůček ze země. Pokud budete chtít drandit pustinami na motorce hodně dlouho, budete si muset někde poblíž vydržovat partu kamarádů, kteří pro vás budou provozovat ropný vrt a rafinerii. Z čehož jen tak mimochodem vyplývá, že valná část postapokalyptických jezdců se časem stáhne do Saúdské Arábie a Texasu, a nakonec i ti budou mít smůlu, protože ropná naleziště jsou už teď kapánek vyčerpaná. Navíc, pokud katastrofa neušetřila zrovna kompletní partu těžařů, máte po legraci rovnou – provoz ropného vrtu vyžaduje nemalé znalosti, které za odpoledne z knih nenastudujete.

Jsou tu i jiné věci, které byste měli vzít do úvahy, pokud si ve sklepě budujete bunkr na přežití emzáckého nukleárního útoku. Nafta i benzin jsou směsí uhlovodíků, a pokud je skladujete za přístupu vzduchu, postupně vytěkají, zpolymerizují, natáhnou do sebe vodu (lidově řečeno zvodnatí) a stane se z nich nepoužitelná šlemovitá břečka. Díky moudrému nařízení Evropské unie se navíc poslední dobou do nafty přidávají meřo (metylestery řepkového oleje, zkrátka bionafta), které zpolymerizují i bez vzduchu. Věnujte proto zvýšenou pozornost tomu, jaké palivo a v jaké nádrži budete skladovat. Spoléhat se na to, že soused zahyne na ptačí chřipku a vy si pak půjčíte jeho naleštěného jaguára, by nemuselo vyjít. Auto, které několik let stálo opuštěné v garáži, už asi nenastartujete, byť by mělo plnou nádrž. A proto je třeba po zkáze valné části lidstva vsednout na motorku co nejdříve a užívat si, dokud to jde.

Ovšem ani poté, co se zásoby ropných paliv povážlivě zkrátí, není třeba začít se poohlížet po koních. Postapokalyptické postrachy silnic by mohla zachránit biopaliva! Již zmiňovaná řepková bionafta vzniká z roztomilé žlutě kvetoucí řepky olejky. Její semena vylisujete a vzniklý olej esterifikujete (jedná se o reakci oleje například s metanolem a hydroxidem sodným coby katalyzátorem, což by při troše snahy šlo provádět v lehce polních podmínkách, ale bez dobrých znalostí chemie se to skoro určitě neobejde). Ovšem jako palivo se dá použít i líh. Starý dobrý etanol, jehož výrobu snad není třeba čtenářům blíže představovat. Stačí mít po ruce správné kvasinky a z čehokoliv cukernatého se vám stane něco lihovitého, co si předestilujete a můžete natankovat do žíznivé nádrže. Nevýhodou jízdy na slivovici by ale nejspíš mohlo být, že hladina biopaliva v nádrži bude mít tendenci povážlivě klesat, hlavně pak za klidu vozidla a v přímé úměře k počtu lidí, kteří k němu mají přístup.

Ani biopalivo ale neteče ze skály jako potůček. Na jeho výrobu potřebujete získat ty bio- věci, cukernaté, nebo alespoň škrobnaté kytky. Potetovaní, v cárech odění jezdci na motorkách s lebkou mezi řídítky tedy budou muset nemalý čas věnovat zemědělství, pěstování obilí, brambor či cukrové třtiny, případně péči o švestkový sad. Hotová rurální idyla! Z jednoho hektaru řepky by mohli získat nějakých tisíc litrů bionafty (bohužel za rok), o výnosnosti švestkových sadů nechť se informují na Moravě. Kdyby se jim to nelíbilo a přece jen se rozhodli přesedlat na koně, tomu hektar trávy k obživě bohatě postačí a navíc se tankuje sám.

Padouchem, který by mohl selanku s biopalivy předčasně ukončit, by se mohla stát samotná vozítka a jejich motory. Ne každý motor spapá kdejaké palivo (což asi dobře ví každý, komu se už někdy omylem podařilo při tankování prohodit naftu s benzínem) a ne každý je uzpůsobený k jízdě na samohonku. Pravda, dle jistých zdrojů jsou některé ruské stroje schopné jezdit na vodku už mnoho let. Neruské a moderní motory jsou ale fajnové, vytuněné na co nejlepší výkon a nejnižší spotřebu, a pro svůj spokojený provoz potřebují vymakaná paliva, aditiva, olejíčky a kdo ví co ještě. Biopalivo vypálené v lavórech a hrncích nejspíš nebude dostatečně čisté, aditiva asi nebudou k dostání, a bez nich a bez náhradních dílů řvoucí motorky ověšené trofejemi nejspíš brzy dořvou.

To, že bez ropy a jejích derivátů nám bude ouvej, je jasné nejen Šílenému Maxovi. A protože její zásoby v zemi nejsou nevyčerpatelné a pomalu, ale jistě se blíží ke svému konci, začíná i současná civilizace, ještě nestižená globální katastrofou, přemýšlet nad přechodem od ropy k něčemu jinému. V případě osobní dopravy by to mohlo být celkem snadné. Auto žere kolem pěti litrů na sto kilometrů a většinou jen popojíždíme po městě mezi domovem, prací a supermarketem, takže bychom mohli využívat auta na elektřinu nebo vodík. Oboje sice potřebuje trochu větší nádrže, neb má nižší energetickou hustotu než nafta či benzín, a auto na jedno natankování nedojede moc daleko, ale jak již bylo řečeno, na malý městský provoz by to stačit mohlo.

Jenže ouha! Vodík ani elektřina ve skutečnosti nejsou žádným novým zázračným palivem. Jsou to jen jiné formy energie, která se odněkud musela vzít. Kdybychom bydleli poblíž Jupiteru, měli bychom vodíku spousty, jenže na Zemi se moc volného vodíku nevyskytuje. Je vázaný třeba ve vodě, a abychom ho odtamtud dostali, musíme vzít elektřinu, rozštěpit vodu pomocí elektrolýzy, a vodík si nachytat do balónku. Když ho posléze použijeme k pohonu autíčka, ve skutečnosti využíváme tu energii, kterou jsme prve vynaložili na elektrolýzu.

A milá energie, respektive elektřina, vznikla v elektrárně, ať už uhelné, jaderné, nebo třeba v zařízení na spalování biomasy. Auta na elektřinu či vodík tedy problém s nedostatkem ropy vůbec neřeší, jen ho z ulic pod našimi okny odsouvají do elektráren. A z toho je jasné, že ve „světě poté“ budou kanibalům s brokovnicí úplně k ničemu.

I když bychom na alternativní paliva zvládli převést dopravu osobní, současná civilizace si zakládá na tom, že v jednom kuse přesouvá zboží a suroviny z jednoho konce světa na druhý a zpět, a taková kontejnerová loď, tanker nebo nákladní jumbo jet žerou podstatně víc, než vaše malinkaté autíčko. Nemluvě o vojenských plavidlech, ale tyhle velké zlé lodičky už často mazaně své energetické zásobování vyřešily atomovými reaktory. A protože jsou zlé a vyzbrojené, mohou ve frontě na ropu předbíhat. Na ty ostatní zbyde elektřina, vodík a biopaliva, a jak už jsme si řekli, opravdovým palivem jsou jenom ty bio-deriváty z kytek.

V případě lodí to není až takový problém. Nafta nebo bionafta, motor už si to nějak přebere. V konstrukci pohonu není třeba nic zásadního měnit ani vylepšovat, stačí pole o rozloze České republiky přeměnit na palivo a jedeme. Pokud čirou náhodou nebude palivo kvalitní, scukne se do nějakých cucků a něco ucpe, na moři to nemusí znamenat zásadní tragédii. Plánuje se, že v blízké budoucnosti by se tankery jako alternativním pohonem začaly vybavovat starými dobrými plachtami. Sice z modernějších materiálů a řízených více počítačem než osmahlými námořníky, ale na principu osvědčeném staletími. Dokonce se uvažuje o zkřížení plachty se solárním článkem, čímž by se loď stala (skoro) úplně eko.

V případě letadel je situace trošku komplikovanější v tom, že pokud palivo „někde něco ucpe“, letoun má definitivně dolétáno, a jeho cestující také. Proto je třeba věnovat výrobě leteckého biopaliva náležitou pozornost a v současnosti se zkouší jen opatrně a ve směsích s palivem klasickým. Po zkáze civilizace tedy provozování aerolinek skoro nic bránit nebude, ale asi už to nebude tak bezpečný způsob cestování jako nyní.

Ti, kteří by neradi zažili volný pád z deseti kilometrů, mohou nasednout na vzducholoď. Je sice pomalejší, ale ve vzduchu se drží sama, a pokud do ní seženete dostatek helia, je i nehořlavá. Dokonce ji ani nemusíte stavět na koleně, v USA jedna parkuje v hangáru, je potažená stříbrnou mylarovou fólií, unese 60 tun, a díky pumpování helia z nádrží do tlakových zásobníků a zpět umí měnit svůj vztlak a stoupat a klesat podle potřeby. Nemáte-li dost hélia (které se v ruinách civilizace blbě shání), dá se stejně úspěšně použít lehko získatelný, byť hořlavý vodík.

Ovšem celé toto povídání vycházelo z předpokladu, že katastrofa, která postihla lidstvo, se ropných zásob ani nedotkla. Co kdyby ale přiletěl mimozemský ropocuc a všechna fosilní paliva ze Země vycucl? To by konečně byla ta správná katastrofa. Nebyla by to žádná legrace a drsní potetovaní kanibalové na koloběžkách by asi ze všeho nejdřív museli lidstvo trochu zredukovat, než by se mohli vrhnout na poklidné zemědělství a péči o lány řepky a cukrové třtiny. Nebo ještě lépe nějakých jiných energo-kytek, protože část polí by nebylo od věci nechat na pěstování potravin.

Ideální energo-bylinou je tráva. Metoda, jak z ní vyrobit palivo, je dokonce známá a jmenuje se Fischer-Tropschova syntéza. Při vysokých teplotách se tráva rozkládá na oxid uhelnatý, a ten se za přítomnosti katalyzátorů slučuje s vodíkem a vytváří uhlovodíkové řetězce. Metoda se používá na zkapalňování uhlí, ale na zkapalňování kdejakého zeleného plevele by se dala také aplikovat. Bohužel se neobejde bez vysokých teplot a trochu složitějších zařízení, ale ta výhoda – není třeba okopávat brambory, stačí jednou za čas objet lán s travní sekačkou. Ušetřený čas se dá projezdit na motorkách.

Samosebou, biopalivy si můžete pomoci jenom tehdy, pokud nepřestalo svítit Slunce nebo se Země nezahalila do neprostupných mračen nukleární zimy. Bez světla nerostou ani ty nejdrsnější kytky a bez kytek není ani biopalivo, ani jídlo a katastrofa je konečně dokonalá. V takovém světe nepotkáte žádné motorkáře, ale jen stíny ploužící se pustou krajinou, jak to tak hezky popsal Cormac McCarthy v románu Cesta. Stejně nepěkné následky by mohlo mít, kdyby sice sluníčko svítit nepřestalo, ale vyhynuly kytičky. Tohle vyzkoušel John Christopher v románu Smrt trávy a nebylo to nic veselého.

Kytičky jsou zkrátka fajn. Mějte je rádi, po apokalypse je budete potřebovat. I když… No dobře, ne všechny kytičky jsou fajn. Třeba takoví trifidi asi nejsou to nejlepší, co by vám mohlo vyrůst na zahrádce nebo na poli. Mimochodem, než se ve Wyndhamově románu věci pokazily, trifidi se na polích opravdu pěstovali. A jestli pak víte na co? Ano, správně, na olej. Na kvalitní olej na smažení i do motorů. Dost možná i na biopaliva. Je libo bionaftu z trifidů?

(Převzato s laskavým svolením časopisu XB-1, měsíčníku sci-fi, fatasy a hororu.)
Web: www.casopisxb1.cz