Honza Šváb má Českou hlavu

Jmenuje se Jan Šváb. Je mu 22 let. Vystudoval Gymnázium Jaroslava Heyrovského v Praze a nyní je druhým rokem studentem Fakulty elektrotechnické (FEL) na ČVUT. Když jsem procházela webové stránky gymnázia a pročítala rubriku studentů reprezentujících školu v nejrůznějších soutěžích, jeho jméno se objevovalo v každém roce. Objevilo se i v rubrice Laureáti soutěže Česká hlava v roce 2005, kdy získal cenu Naděje. Tato cena se uděluje za nejvýraznější počin, odbornou nebo vědeckou činnost středoškolskému studentovi.

Studoval jsi všeobecné gymnázium. Většina „gympláků“ nemá ani ve čtvrťáku ponětí, co se sebou dál, ty jsi měl jasno už na střední . Nebo ještě dřív?

Řekl bych že ještě mnohem dřív – první doložitelný elektrovýtvor, který stojí za zmínku, jsem vytvořil v deseti letech a stále ho používám jako audiozesilovač u svého PC. Ale o elektroniku jsem jevil zájem ještě dřív – vlastně ani nemohu říct přesně odkdy. Myslím, že už ve třech letech bylo podle mých oblíbených hraček jasné, kam zhruba směřuji. O gymnaziálním studiu bylo rozhodnuto rodiči jako o nejsnazší cestě na vysokou školu – jak jsem později zjistil od kamarádů z výběrových tříd průmyslových škol, nebylo to až tak šťastné rozhodnutí. Nicméně se ale občas mohu v různých kolektivech blýsknout střípky všeobecných znalostí, které náhodou zakotvily ve volném místě mé šedé kůry :-)

Fyziku a matematiku jsi měl na gymnáziu asi v malíčku. A co ostatní předměty?

No, pojem „v malíčku“ je bohužel i v těchto případech trochu přehnaný – elektronika se gymnaziálního vzdělání dotýká jen velmi lehce. Já sice mám pro chápání technických věcí vcelku vyvinutý smysl, ale čím více jsem postupoval střední školou, tím víc jsem se věnoval pouze elektronice a šidil vše ostatní. Můj celkový studijní průměr v průběhu gymnázia vlastně stále rostl, ale vyjma literárního semináře v pololetí posledního ročníku jsem vše držel maximálně na trojkách a tu matematiku a fyziku se mi většinou (na poslední chvíli) na 1 dotáhnout povedlo.

Z výčtu soutěží, kterých jsi se zúčastnil, je mi jasné, že se nebojíš, jak se říká, jít s kůží na trh. Do soutěží jsi se hlásil sám?

Kromě soutěží v radioelektronice od Českého radioklubu, kam jsem se přihlašoval přes kroužky elektroniky, jsem se vždy nějakou náhodou o soutěži dozvěděl a byl schopen se na poslední chvíli přihlásit. V tomto směru je, řekl bych, stále co zlepšovat – střední školy by měly více protěžovat různé studentské aktivity jdoucí za rozsah osnov.

O čem vlastně taková soutěž v elektrotechnice nebo radiotechnice je? Jak ti bylo na tvé první soutěži? A jak to dopadlo?

Tak moje první soutěž byla již zmíněná soutěž v radioelektronice a skončil jsem jako druhý v Praze a myslím 7. v republikovém kole. Tato soutěž má poměrně tradiční koncepci – hodnotí se výrobek přinesený z domova, odborný test a výrobek, který v limitovaném čase postavíte a „rozchodíte“ na místě. Jelikož mi tehdy bylo asi dvanáct, byl jsem dost vyplašený. Naštěstí tato soutěž nevyžaduje veřejné prezentování a hodnotí nejvíc vaši šikovnost a znalosti ze „světa elektro“. Byl to rozhodně velmi dobrý začátek, protože mě to velmi motivovalo k dalšímu snažení.

V roce 2005 jsi získal prestižní ocenění v rámci národního projektu Česká hlava pro nejlepší osobnosti z oblasti vědy a techniky. Za co to bylo?

Na konci gymnázia se mi podařilo vytvořit funkční optický datový spoj – je to v podstatě zařízení používané k bezdrátovému přenosu dat mezi počítači. Tomuto zařízení se dostalo i několika praktických aplikací.
Jak dlouho jsi na tom pracoval a jak jsi se k tomuto tématu dostal? Vedl tě někdo odborně?
Tomuto projektu jsem se začal věnovat někdy počátkem roku 2003, kdy jsem vyráběl různá menší elektronická zařízení pro firmu, která se zabývala rozvody internetu v pražských domácnostech. Oni tehdy potřebovali vyřešit levný přenos dat na krátké vzdálenosti bez použití WiFi technologie. Já jsem začal stavbou zařízení podle volně přístupného návodu na internetu, ale po několika neúspěšných pokusech jsem tento návod opustil a vytvořil svou vlastní koncepci. Největšího úspěchu ale dosáhla až další verze, ke které jsem se dopracoval opětovným zahozením té předchozí z důvodu zásadních systémových nedostatků. U této verze mi radil kamarád, který byl v té době na FEL ČVUT, a který poté umožnil praktické nasazení této technologie na síti své firmy v Kladně.

Je to už uzavřená kapitola, nebo na tom dále pracuješ, rozšiřuješ, zdokonaluješ?

Řekl bych víceméně uzavřená kapitola, ale po verzi, která byla v České hlavě, jsem vytvořil ještě jednu, která tu předchozí v mnoha směrech překonává. Ta se ale nedočkala dokončení a praktického nasazení. Bylo to spíš dobré procvičení mých schopností v práci s programovatelnou logikou. Ono bohužel proti této technologii stojí celá řada nepříznivých atmosférických vlivů, které pokud chcete překonat, musíte použít poměrně drahé technologie a můj projekt se vždy snažil být levnou variantou oproti komerčně dostupným zařízením tohoto typu.

Ale ty jsi nereprezentoval jen v národních soutěžích, ale i v zahraničí. Dokonce až za oceánem.

Ano, řekl bych i díky správnému načasování a šťastné shodě náhod jsem měl šanci být jedním z prvních dvou soutěžících, kteří byli po úspěšném absolvování soutěže organizované Asociací pro mládež, vědu a techniku (AMAVET) vysláni touto asociací na největší světovou soutěž středoškolských odborných projektů v USA – na INTEL ISEF (International Science and Engineering Fair). Tato událost na mě má stále poměrně velký vliv a chvíli, kdy jsem přebíral ceny, bych rozhodně označil za zatím nejdůležitější v mém životě.

Na vysoké škole si dokážu představit, jak se dostat k odborným informacím. Ale na všeobecném gymnáziu?
Jak už jsem říkal, můj studijní průměr dlouhodobě rostl. Kvarta byl poslední ročník, kdy jsem dostal vyznamenání, protože jsem měl jako odměnu slíbený počítač. Od té doby masivně rostl čas mnou strávený na internetu, kde jsem získával ne jen informace, ale i tolik potřebné volně dostupné vývojové nástroje.

Vešla se do tvého volného času i jiná aktivita, nebo jsi byl zcela pohlcen elektrotechnikou?

Samozřejmě jsem absolvoval takové věci jako taneční a autoškola, ale jinak víceméně ne. Jsem poměrně velkým fanouškem elektronické hudby a rád chodím do společnosti. Takže společně s elektronikou a školou bych to označil za tři moje hlavní konzumenty času.

Prozraď, odkud zdravíš naše čtenáře a co teď děláš?

Momentálně jsem na rok v Kalifornii ve společnosti Veeco Instruments, která je přední světový výrobce AFM/SPM (Atomic Force Microscope). Zabývám se tu vývojem hardware a software automatických testerů pro elektroniku těchto mikroskopů.

Tradiční závěrečná otázka. Co plány do budoucna? Vidíš to jasně nebo tomu necháš spíš volnější průběh?

Vzhledem k tomu, že moje největší úspěchy vzešly z různých improvizací a rychlých rozhodnutí, přikláním se spíš k druhé variantě. Ale určitě zůstanu na poli elektrotechniky a po návratu na FEL bych si chtěl souběžně ke studiu najít práci z tohoto oboru – nedokážu říci přesně co, ale přitahuje mě například programovatelná logika nebo nejrůznější řídicí aplikace a multimediální technologie.
A úplně na závěr: Jakou radu, mnohonásobně prověřenou tvou osobní zkušeností, bys dal středoškolákům, kteří v něčem vynikají, ale nemají odvahu s tím vystoupit?
Nebudu v tomto směru příliš originální a použiji heslo z mnou navštíveného INTEL ISEF 2005 – „Think BIG!“. Také je dobré nespoléhat na štěstí, ale spíš na smůlu a všemožně jí předcházet.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí a úspěchů jak v pracovním, tak i osobním životě.

Také děkuji.