Unikátní elektrárna mezi dvěma řekami

Četli jste Olbrachtovu knížku Nikola Šuhaj loupežník? Ne? Určitě však znáte píseň, kterou zpívá Miroslav Donutil v Baladě pro banditu:

Zabili, zabili chlapa z Koločavy, řekněte, hrobaři, kde je pochovaný …

Hrdinou obou příběhů je mladý vojenský zběh Nikola Šuhaj, který se na začátku 20. let minulého století s partou kamarádů skrýval v okolí své rodné vesnice, Koločavy. Skrýval se, bohatým bral, chudým dával a miloval svou Eržiku…

Pojďme se do jeho kraje podívat na jeden energetický unikát.

Ukrajina je velká země, která je rozdělena do 24 oblastí. Jednou z nejmenších je hornatá Zakarpatská oblast, ležící na jihozápadě země a sousedící se Slovenskem. Mezi světovými válkami, v letech 1919 - 1939, to byla nejvýchodnější a nejchudší součást Československé republiky, takže s touto zemí a jejími obyvateli nás spojuje přinejmenším 20 let společného soužití. Dnešní Zakarpatská Ukrajina měla v té době oficiální název Podkarpatská Rus. Tento zapadlý kout republiky umělecky inspiroval ve 30. letech minulého století kromě Ivana Olbrachta i řadu dalších tvůrců, například Karla Čapka, Vladislava Vančuru, Jaromíra Tomečka nebo S. K. Neumana. V roce 1945 se Podkarpatská Rus „dobrovolně“ připojila k Sovětskému svazu a od roku 1991 se stala součástí Ukrajiny jako Zakarpatská oblast.

Za turistikou

Na Podkarpatskou Rus míří každoročně stovky našich turistů: klientů turistických kanceláří, nadšenců na horských kolech i samotářských tuláků. Většina z nich se aspoň na chvíli zastaví v Koločavě. Je to obyčejná podhorská vesnice, kterou ze všech stran obklopují vysoké kopce a protéká jí řeka Terebla. V tamním miniaturním muzeu si prohlédnou fotografie z Olbrachtových pobytů v obci, lidové kroje a drobné připomínky na období československé přítomnosti v kraji. Určitě také navštíví údajný Nikolův hrob na koločavském hřbitůvku a skutečné hroby zabitých českých četníků u starobylého dřevěného kostelíku. Na opačném konci obce vzniklo velmi zajímavé muzeum – skanzen, který stojí za důkladnou prohlídku.

Za hydroelektrárnou

Podíváte-li se na mapu, najdete pár kilometrů na jih od Koločavy přehradní nádrž, která tam zdánlivě není „k ničemu“. Opak je však pravdou - voda z přehrady na Tereble pohání turbíny unikátní hydroelektrárny, postavené v sousedním údolí řeky Rika. Asi vám připadá toto tvrzení divné, ne-li nesmyslné. A přece je tomu tak. Řeky Terebla a Rika protékají ze severu na jih dvěma hlubokými, téměř rovnoběžnými údolími, vzdálenými od sebe místy jen několik kilometrů. Údolí Terebly však leží přibližně o 210 metrů výš než údolí Riky. Tato geografická zvláštnost inspirovala už v roce 1923 českého inženýra Křižku, který navrhl originální využití tohoto výškového rozdílu k vybudování elektrárny. Podle něho se na Tereble měla postavit vysoká přehradní hráz a pohořím mezi oběma údolími měla být proražena štola. Tou by část zadržené vody proudila na turbíny hydroelektrárny, instalované o 200 metrů níž v sousedním údolí. Elektrárna se měla stát zdrojem energie pro elektrifikaci tohoto zapadlého kraje.

Elektrárna na dvou řekách

Křižkův projekt se před válkou nerealizoval, ale jeho návrh nezapadl. Konstrukční řešení prakticky beze změny převzali finští inženýři, kteří hydroelektrárnu Terebla - Rika v letech 1949 až 1955 postavili. Na řece Tereble byla vybudována přehrada, jejíž betonová hráz o délce 153 metrů je vysoká 46 m. Přehradní jezero má plochu asi 1,6 km². Voda z přehrady proudí téměř 4 km dlouhým přivaděčem do elektrárny v údolí Riky, kde pohání tři nad sebou umístěné Peltonovy turbíny, každou o výkonu 9 MW. Elektrárna pracuje prakticky nepřetržitě, protože vody v přehradě na Tereble je po celý rok stále dost. Průměrné roční srážky v oblasti Koločavy jsou totiž opravdu vysoké, přes 1 400 mm.

Dílo válečných reparací

A proč stavěli elektrárnu právě Finové? Protože prohráli tzv. zimní válku (finsky talvisota) což bylo vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětským svazem, které začalo sovětskou ofenzivou bez vyhlášení války 30. listopadu 1939 a skončilo Moskevským mírem 13. března 1940. (Sovětský svaz byl tehdy - paktem Ribbentrop–Molotov - na straně Německa a za toto ilegální napadení byl vyloučen 14. prosince 1939 ze Společnosti národů.) V rámci válečných reparací (náhrad škod) museli však poražení Finové Sovětskému svazu předat část svého území kolem Leningradu (nynějšího Petrohradu) a také museli ve válkou zničené zemi vystavět řadu průmyslových objektů. Hydroelektrárna Terebla – Rika byla jedním z nich.

Až se někdy rozhodnete k cestě na Podkarpatskou Rus, můžete cestou do Koločavy navštívit obě části Křižkovy hydroelektrárny. Cestou z Chustu na sever do okresního města Mežhorje uvidíte pár kilometrů za vesnicí Nižnyj Bystryj na břehu řeky Riky budovu elektrárny i část potrubí přivaděče vody. A až budete odjíždět z Koločavy směrem na jih do Buštyny, projedete vesnicí Merešor, za níž se můžete pokochat pohledem na přehradní jezero a betonovou přehradní hráz.

Literatura k Zimní válce:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zimn%C3%AD_v%C3%A1lka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pakt_Ribbentrop-Molotov