Pozvánka do znovuzrozené krajiny

Máloco změní tvář krajiny víc než povrchová těžba surovin. Příkladem může být nejen území pod Krušnými horami, ale i v sousedním Německu oblast povrchové těžby hnědého uhlí a lignitu v regionu Dolní Lužice severně od Drážďan v trojúhelníku mezi městy Zittau (Žitava), Görlitz (Zhořelec) a obcí Lichterfeld. Svého vrcholu zde „budovatelské úsilí“ dosáhlo v době bývalé NDR, protože lignit a hnědé uhlí byly jedinou domácí energetickou surovinou. Krajina tu v minulých desetiletích „dostala zabrat“. Těžbě bylo obětováno asi sto obcí. Na plochách v rozměrech desítek čtverečních kilometrů, s objemem skrývky v milionech metrů krychlových a hloubkou jam povrchových dolů i přes 100 metrů, zmizel porost, řeky, obydlí, pole, lesy, komunikace. Nyní je třeba krajině vrátit, co se jí vzalo. Již nyní se můžeme na vlastní oči přesvědčit, jak měsíční krajina po ukončení těžby znovu získává původní tvář a jak lze některých technických pozůstatků po těžbě využít jako unikátních technických památek.

Žitava

Žitava je turisticky dobře přístupné město mezi Hrádkem nad Nisou a Varnsdorfem na pomezí Česka, Polska a Německa. Z Liberce jezdí do Varnsdorfu přímé vlaky, které mají zastávku v Žitavě (k zajímavostem této tratě patří i to, že pár set metrů vede i cípkem polského území). Třebaže občané z Česka využívají Žitavu většinou pro nákupy, je dobré v turistické sezóně jednou zapomenout na „shopping“ a vypravit se necelé dva kilometry od centra města jihozápadním směrem. V těch místech, mezi Žitavou a obcí Olbersdorf, byla roku 1800 vyhloubena první hlubinná šachta pro těžbu hnědého uhlí; hlubinná těžba byla po roce 1910 převedena na povrchovou, aby stačila zásobovat elektrárnu z roku 1906, která uhlí z lomu využívala.

Uhlí sloužilo k výrobě elektřiny

V dole bylo roku 1908 nasazeno první korečkové rypadlo pro skrývku, dopravu obstarávalo 45 vagonů a dvě parní lokomotivy. Povrchová těžba pak probíhala s přestávkou v letech 1938-1947 až do roku 1991. Poté byl povrchový důl odvodněn a těžba byla obnovena. Dalšími milníky byly roky 1952 (ukončení provozu elektrárny), 1958 (přechod z manuální na mechanizovanou těžbu), 1963 (zavedení elektrické kolejové dopravy v dole), 1972 (nasazení modernějších dobývacích strojů). Těžba skončila tradičním ceremoniálem – vytěžením posledního vozíku uhlí 30. září 1991. Celkem bylo vytěženo 21,3 mil. tun hnědého uhlí.

Místo povrchového dolu jezero, turistické stezky a skanzen důlní techniky

Obnova krajiny začala regulovaným napouštěním jámy bývalého povrchového dolu převedením potoka. Jezero má rozlohu 60 hektarů a hloubku až 40 metrů. V květnu roku 1999 na revitalizovaném území na západním okraji nově napouštěného jezera proběhla první akce pro veřejnost – Saská zahradnická výstava.

V současnosti území kolem jezera na ploše bývalého Olbersdorfského dolu slouží jako rekreační areál, po břehu vedou pěší turistické trasy, naučná stezka a cyklostezka a do blízkého okolí míří i další 10 km dlouhá naučná stezka se zastávkami u artefaktů bývalé hlubinné těžby. Tato delší trasa má odbočku k jezeru na místě bývalého povrchového dolu Kristýna na území ČR. Atraktivním zpestřením tras je skanzen důlní a dopravní techniky používané v bývalém povrchovém dole.

Lichterfeld

Obec Lichterfeld leží na západním cípu hnědouhelného trojúhelníku, asi 12 km západně od dálnice z Drážďan do Berlína. Obce se dotýká jeden z největších dolů celé oblasti. Povrchová těžba hnědého uhlí, příp. lignitu tam byla zahájena před 150 lety a postupně zabrala plochu 10 × 5 km. Stovky kopáčů odkrývaly vrstvu uhlí postupným odkopáváním nadloží a pak stejnou „mechanizací“ palivo těžili a odváželi v kolejových vozících. Za 40 let éry NDR se vytěžilo celkem 300 milionů tun lignitu, který pak využívaly elektrárny a nemalý podíl vytěženého uhlí byl v briketárnách zpracováván na palivo pro domácnosti i výtopny na sídlištích. O ekologii v té době nebylo radno mluvit… Od roku 1990 probíhal útlum těžby, do r. 1996 už se vytěžilo už jen 80 mil. tun a obří stroje byly většinou sešrotovány.

Důl u Lichtenbergu

Na dole u Lichtenbergu byl roku 1924 nasazen první pohyblivý most s pásovým dopravníkem, který usnadnil transport milionů tun skrývky a její přemístění do míst, kde již byla vrstva uhlí odtěžena. Roku 1958 byl v tehdejší NDR (tzv. Německé demokratické republice) zahájen program výroby unifikované řady těchto obřích mechanismů. První z nich – tzv. Förderbrücken F34 (číslo vyjadřuje výšku vrstvy, kterou stroj přemisťuje) byl vyroben firmou TAKRAF roku 1958. Následovaly typy s označením F40 a největší F60. Stroje se pohybovaly na mohutných podvozcích po dvojici kolejnic na hraně důlní jámy. Než dojely na konec úseku, kde probíhala skrývka, položily se další koleje, na které stroj přejel a těžba mohla pokračovat.

F60 – ležící Eiffelovka

Stroj F60 byl na povrchovém dole u Lichterfeldu uveden do provozu v roce 1992 po více než rok trvající montáži. Pracovalo na ní až tisíc montérů. Údajně jde o největší pohyblivý mechanismus, který na světě existuje. Rozměry stroje jsou fascinující. Délka je 502 metrů a na jeho stavbu se spotřebovalo 11 tisíc tun oceli. Pro porovnání – výška rakety Saturn včetně měsíční sestavy Apollo byla „jen“ 110 metrů. Eiffelova věž v Paříži svými 330 metry sahá stroji F60 jen do dvou třetin jeho délky. Tento dopravník byl největším mechanismem celé technologie těžby – a přitom se uhlí nebo lignitu ani nedotkl. Největší problém těžby v povrchových dolech totiž spočívá v tom, že začít dobývat několikametrovou „vrstvičku“ energetické suroviny je možné až po odkrytí několika desítek metrů silné vrstvy tzv. skrývky.

Skrývku dobývala dvě korečková rypadla, která ji současně nakládala na čtyři metry široký pryžový pás obřího dopravníku, uložený na stovkách ocelových válečků. Stroj mohl přemístit na vzdálenost půl kilometru až 29 000 m³ skrývky za hodinu a spotřeboval přitom 27 000 kWh elektrické energie. Z nadloží dosud nevytěžené plochy do míst, kde už těžba skončila, stroj tedy doslova „hory přenášel“. Ve dvou pětinách délky stroje – na hraně výsypky – má mostní konstrukce po koleji pojízdnou podporu, pohybující se synchronně s celou konstrukcí. Nejvyšší bod konstrukce na konci dopravního pásu je 74 metrů nad terénem. Stroj pracoval od 5. února 1991 do 30. června 1992. Samostatný vůz v této soupravě měla i cívka se silnoproudým kabelem, který se během pojezdů transportérů odvíjel a zásoboval proudem desítky elektromotorů, ale i osvětlení na transportéru.

Po ukončení těžby cenná technická památka

Po ukončení těžby zůstal zachován jako technický monument a turistická atrakce. Roku 2002 přivítal první návštěvníky, kteří v rámci nejdelšího devadesátiminutového okruhu mohou projít po půlkilometrové lávce vedoucí ke špici celé konstrukce, kde je krytá vyhlídková plošina. Prohlídka stroje probíhá s průvodcem po skupinách. K dispozici jsou sluchátka pro výklad v dalších jazycích, nechybí ani čeština. Po výkladu o postupu těžby a o historii dolu i stroje následuje pěší túra po lávkách po stranách mostní konstrukce až na její špici. Půl kilometru stoupání, pak půl kilometru druhou stranou zpět. Z nejvyššího bodu je výhled nejen na postupně vodou se zaplňující důl, kde vznikne rekreační vodní plocha, ale i na vzdálenější krajinu v okolí bývalého lomu. Jsou vidět desítky větrných elektráren, které od uhlí postupně přebírají energetickou funkci na hranách bývalých hnědouhelných lomů. Ve městečku Lauchhammer, kde se díly stroje F60 vyráběly, je v současnosti jedna z továren společnosti Vestas, vyrábějící větrné elektrárny. V Lauchhammeru se pro ně z kompozitů vyrábějí až 60 m dlouhé listy rotorů.

Součástí areálu i prohlídky je i původní obří pojízdný obslužný dvoupatrový blok, kde bylo sociální zázemí pro zaměstnance, jídelna, dílny, sklady i místnosti manažerů a administrativy. I tento blok byl svými podvozky „rozkročen“ na dvou kolejových pásech a pohyboval se po linii skrývky současně s transportérem. Nyní je v něm návštěvnické infocentrum a restaurace.

Během roku probíhá v areálu několik akcí, například barevné osvětlení a projekce na konstrukci mostu, hudební festivaly, odvážlivci si mohou vyzkoušet slaňování z nejvyššího bodu, případně se po „měsíční krajině“ povrchového dolu projet kolonou terénních aut.

Mezi městy Drážďany a Berlín vznikne zaplavením dalších bývalých povrchových dolů největší umělá jezerní oblast v Evropě. Deset z třiceti jezer, která v Horní Lužici vzniknou, propojí umělé plavební kanály, což ještě zvýší turistickou atraktivitu nové krajiny.

Žitava

Východiště turistických okruhů okolo jezera leží na jihozápadním okraji města Žitava, východně od silnice do Olbersdorfu. (GPS: 50°53'31.817"N, 14°47'6.891"E).

Lichterfeld

K bývalému povrchovému dolu je možné dojet z Drážďan dálnicí A13/E55 směrem na Berlín, po 65 km odbočit na sjezdu 14 a ve směru na Firsterwalde; už na dálnici na obří transportér F60 odkazují hnědobílé směrovky značení turisticky atraktivních míst. Lichterfeld je od dálnice vzdálen asi 14 km, GPS poloha stroje je 51°35'31.8" N, 13°46'42.89" E.