Hitlerův most

Tenhle článek se měl původně jmenovat „Český Avignon“. Ve francouzském městě Avignon stojí most přes řeku Rhônu, známý ze dvou důvodů: za prvé je na něm shon a všichni na něm tančí – alespoň to tvrdí písnička, kterou se po celém světě učí nebozí začátečníci s francouzštinou už asi ve třetí lekci – za druhé ten most tak úplně přes Rhônu není: nebyl totiž dostavěn a končí v půli řeky. Také Čechy mají takový polomost, a název povídání o něm se tudíž sám nabízel. Když se ale autor tohoto článku ve snaze most najít ptal v nedaleké obci na cestu, zjistil, že v kraji se pro stavbu ujal výstižný název, který by sice mapa nesnesla, ale šéfredaktor tohohle časopisu ho snesl.

Most stojí a chátrá u obce Borovsko nedaleko Zruče nad Sázavou, pouhých několik stovek metrů od dálnice D1, jejíž měl být součástí a kvůli níž byl rozestavěn. Jeho absurdní příběh je svědectvím o tom, jak podobu české krajiny ovlivnil politický vývoj v zemi, a také důkazem, že když se valí dějiny, uskakuje zdravý rozum zpravidla stranou.

PLÁNY, ZÁKAZY, VÝJIMKY...
Potřeba dálnice spojující Prahu, Brno a Bratislavu se ukázala již za první republiky. Reálně se o její stavbě ale začalo uvažovat až v době po-mnichovské, vláda ji povolila v listopadu 1938 a práce byly spuštěny druhého května 1939, tedy již za protektorátu – s pouhými sto padesáti dělníky, šesti lokomotivami, stejným počtem nákladních aut a třemi parními válci. První úseky dnešní „dé jedničky“ měly být podle původních plánů otevřeny už v říjnu 1940, celá dálnice z Prahy až do Otrokovic u Zlína již v roce 1943! S návazností na Slovensko se po jeho odtržení od zbytku (záhy Říší pohlcené) republiky již nepočítalo.
Stavbu ale hned od počátku provázely stěží uvěřitelné provozní problémy a organizační šlendrián. Říjen 1940 se nestihl proto, že projektanti počítali s osmi sty pracovníků, ale stavbyvedoucí jich nikdy neměli k dispozici víc než dvě stě padesát. Před zimou 1939/1940 navíc nepochopitelně nepoložili protizámrazovou vrstvu a celé následující jaro bylo ve znamení pouhé nápravy škod. V průběhu roku 1941 se k závaží lidské neschopnosti přidala i tíže války. Když byl prvního srpna vyhlášen zákaz civilních staveb na území protektorátu, obdržela ještě dálnice výjimku; ta jí však byla nanic poté, co byl v říjnu vydán zákaz používání cementu – Němci usoudili, že je ho třeba jen na vojenských stavbách. V dubnu 1942 vše završil zákaz výstavby dálnic, jenž byl už ovšem prakticky zbytečný: bez cementu se stavět nedalo a nedá.
I z posledního zákazu byla však udělena výjimka, týkající se tří mostů. Jeden z nich vyrůstal u Borovska.

TŘICET METRŮ
Dálniční most, který měl překlenout údolí Sedlického potoka nedaleko vsi Borovsko, se začal stavět již v červenci 1939 a v okamžiku, kdy dostal onu výjimku – přesně třicátého dubna 1942 – a nádavkem k ní dokonce i cement, byl hotov zhruba ze tří čtvrtin. Bylo jasné, že je třeba tento i další dva mosty urychleně dokončit, neboť restrikce v protektorátu se stupňovaly. Leč nepodařilo se: sedmadvacátého května přišel atentát na Heydricha a o tři dny později v rámci tvrdých opatření všeho druhu i okamžitý a definitivní zákaz jakýchkoli stavebních aktivit. „Hitlerovu“ mostu-nemostu chybělo na druhý břeh údolí necelých třicet metrů.
Do konce války se tedy na stavbě pražsko-brněnské dálnice nehnula myš; záhy po osvobození však jeden z dnes tolik diskutovaných Benešových dekretů – konkrétně ten s číslem 88 – nařizuje dostavbu a prodloužení klíčové dopravní tepny až na Slovensko. Od roku 1946 se opět staví, v následujících dvou letech jsou však práce kvůli těžko pochopitelnému dobovému přesvědčení o nepotřebnosti dálnic již spíše utlumovány, v roce 1949 už víceméně stagnují. V prosinci 1950 přichází po osmi letech druhý zákaz výstavby dálnice, tentokrát ze strany jedné strany. V tu chvíli stojí mezi Prahou a Brnem šest desítek nevyužitých mostů a nájezdů, jež jsou ve většině již alespoň konstrukčně dokončeny a nahrubo zakonzervovány. Mostu u Borovska však stále chybí týchž třicet metrů na druhý břeh.

UPROSTŘED VODY
Rozum se na příslušných místech opět dostává ke slovu v polovině šedesátých let a další rozhodnutí o obnovení výstavby přichází osmnáctého dubna 1966. V září 1967 začínají buldozery opět pracovat a o deset let později je otevřeno pětasedmdesát souvislých dálničních kilometrů z Prahy směrem na Brno k obci Hořice. Úsek téměř kopíruje původní protektorátní představy a využívá většiny tehdejších staveb a terénních úprav. V jedné jeho části to však není možné.
Současně s dálnicí se totiž v sousedství buduje i Želivská přehrada, která má zásobovat (a od roku 1972 zásobuje) pitnou vodou Prahu a dalších sto padesát obcí ve středních a východních Čechách. Nedostavěný most u Borovska, který se desítky let klenul pětadvacet metrů nad malým potůčkem, bude po plném napuštění přehrady (1976) „čnít“ pouhé dva metry nad její hladinou, na což však nebyl konstruován. Jeho úprava a oprava by byla stejně nákladná jako výstavba mostu nového, nemalé peníze by si také vyžádalo zabezpečení proti znečištění vody. Investor se tedy rozhoduje raději odklonit dálnici o několik set metrů směrem od přehrady.
A tak dnes stojí mezi obcemi Hulice a Podolsko polorozpadlý, téměř zatopený a úplně zbytečný most, který končí uprostřed hladiny.

MUMUMOST
Přístup k borovskému mostu, kulantně řečeno, není úplně povolen. Stavba stojí v pásmu hygienické ochrany, ale přesto tu lze spolehlivě natrefit na slunící se mládež, rybáře, skejťáky či různé zvědavce a sběratele cestovatelských kuriozit. V roce 2001 jste tu mohli narazit dokonce na filmový štáb. Tehdy se završil smutný příběh nešťastného mostu, když se na něm natáčel klip k písni Petra Kotvalda Mumuland. Most se zaplnil mažoretkami, mumuholkami a mumukluky a režisér F. A. Brabec si přivydělal na další ze svých celovečerních projektů. Hlavně však stavba po šedesáti letech existence konečně přestala být úplně zbytečnou: když už nemůže sloužit původnímu účelu, posloužila alespoň opravdovému, povznášejícímu umění.

Jak se k Mumumostu dostat?
Dálnici D1 opusťme na exitu 56 (Soutice) a již po půl kilometru jízdy směr Zruč nad Sázavou se dáme doprava do Hulic. V nich je třeba zanechat dopravní prostředek, neb tu končí civilizace. Po polní cestě a poté lesní pěšině spadneme k přehradě, kde nejprve narazíme na menší, ale stejně zbytečný most přes Sedmpanský potok. Jeho osud je totožný s osudem borovského mostu, tenhle ale alespoň spojuje oba břehy a nekončí ve vodoprázdnu. Za ním je třeba už pouze vystoupat na zalesněný hřbítek, klesnout zpět k přehradě a pak už jen báábáálééóóla Múúmulééénd…