Zlomená přehrada

Uprostřed jizerskohorské obce Desná trůní pár metrů od potoka slušně velký balvan: cca metr a půl krát metr a půl. Desetitisíce let se povaloval někde nahoře v lesích údolí potoka Bílá Desná: cesta na současné místo mu ale trvala sotva pár minut a člověk při tom nemusel ani hnout prstem. Zázrak se tu ovšem nekonal – bohužel. Deska na onom kameni nabádá i vysvětluje: „Poutníče – postůj! Dne 18. září 1916 protrhla se hráz údolní přehrady. Rozpoutané živly proměnily naše chudé ale krásné údolí v sutiny. 62 obětí na životech, 33 zničených a 69 poškozených domů, 307 osob bez přístřeší. Tento balvan, vlnami připlavený, jest svědkem onoho soudného dne.“

Vonen slunečný babě-letní pondělní podvečer uprostřed světové války stoupla znenadání v padesát kilometrů vzdálené Mladé Boleslavi hladina Jizery o dva decimetry. Dělníci z továren Laurin a Klement se cestou z práce při pohledu do dáli na vymetené červenající nebe nad Ještědem divili, z čeho v tak jasný den mohlo v horách napršet tolik vody. Nahoře ale nespadla ani kapka: zato se tu v zapadlém sudetském údolíčku odehrála dodnes největší tragédie svého druhu v Evropě.

PŘEHRADA NA DESET MĚSÍCŮ
Nádrž měla přitom tragédiím naopak zabraňovat. Jizerské hory byly odjakživa jednou z nejdeštivějších oblastí v českých zemích a specifický tvar místních údolí ve spojení s geologickými podmínkami dávaly „dobré“ předpoklady ke vzniku častých povodní. Vrcholem všeho byl devětadvacátý červenec roku 1897, kdy meteorologická stanice na Nové Louce zaznamenala neuvěřitelný čtyřiadvacetihodinový srážkový úhrn 345 litrů/m2. To byl a dodnes je tuzemský rekord, stěží ho ale tehdy někdo slavil: v povodí Jizery a na českém toku Nisy zahynulo 120 lidí a prakticky celý Liberec se ocitl pod vodou. V sousedním Sasku, kam většina vody odtekla Nisou a kam se přivalily i statisíce kubíků ze severní strany hor, byly škody ještě větší.
Jediným lékem pro kraj sužovaný vodními kalamitami byla regulace horských potůčků a říček, jež se při vydatných deštích spojovaly ve vraždící veletoky. V září 1899 o tom profesor Otto Intze ze západoněmeckých Cách během své jediné přednášky v Liberci přesvědčil místní podnikatele a ti spontánně založili družstvo pro stavbu přehrad. Sám Intze pak stihl vypracovat projekty šesti z plánovaných devíti jizerskohorských nádrží, nad ostatními včetně Bílé Desné měl tedy alespoň dohlížet. Když ale na podzim 1904 konečně přijel na inspekční cestu, náhle onemocněl a 27. prosince v tanvaldské nemocnici zemřel. Projekty bílodesenské a dalších dvou přehrad tak „spadly do náručí“ méně zkušenému pražskému stavebnímu radovi Plenknerovi, který se – jak se později ukázalo – v jednom z nich dopustil osudové chyby. V říjnu 1912 se nicméně v údolí Bílé Desné konečně začíná stavět.
Na patu rychle rostoucí hráze se ale od počátku lepí smůla. Na konci léta 1913 opět nepřetržitě prší a škody na rozestavěné přehradě jsou odstraňovány řadu měsíců. Dochází tak ke klíčovému zdržení: v červenci 1914 totiž vypuká válka a družstvo je coby investor rázem nuceno na všem a všude šetřit, což se fatálně odrazí v kvalitě stavby. Hotova je v září 1915 (celkové náklady nakonec činily 484 tisíc tehdejších korun) a osmnáctého listopadu téhož roku, symbolicky za prudkého deště, zkolaudována. Zbývá jí rovných deset měsíců života.

„TEĎ POTEČE VÍCE VODY“
Osmnáctého září tisíc devět set šestnáct v půl čtvrté odpoledne jdou kolem hráze na Bílé Desné dřevaři a všimnou si – zhruba uprostřed jejího tělesa – bublajícího, sotva dvoucentimetrového pramínku vody. Upozorňují na něj hrázného a ten okamžitě volá do kanceláře družstva. Přítomný správce stavby ing. Gebauer neprodleně nařizuje co nejvíc hrázi „odlehčit“ a naplno otevřít oba uzávěry vody. Rychle vyráží k přehradě… Nachází ji už jen prázdnou, hráz rozmetanou.Pět minut před čtvrtou už totiž museli dělníci, otevírající uzávěry, utéct před teď již nezvladatelně tryskajícím proudem vody z praskliny. V šestnáct nula nula dostal poštovní úřad pokyn od družstva, aby upozornil majitele jezů a náhonů, že korytem Bílé Desné „teď poteče více vody“… Čtvrt hodiny nato ale přichází do vsi Desná šokující hlášení: „Alarmujte hasiče, hráz se protrhla!“ To se sice stalo až během následujících minut, nešťastné obci ale už v tuto chvíli stejně nebylo pomoci. Zpočátku bylo shora slyšet jen temné dunění a zlověstný praskot. Obrovská živelná vlna z kamení, vody a stromů nejprve smetla pilu nad obcí a vzala s sebou tuny zdejšího dřeva, takže ještě zesílila. Obec se pro ni pak stala dětskou hračkou. Podle svědectví jednoho z pamětníků „tato příšera jako by svými chapadly vtahovala do svých útrob překvapené lidi, aby je zohavené a nahé vyvrhla“. Někteří obyvatelé stihli vyběhnout na okolní stráně a odtud pak ohromeně sledovali nepochopitelnou apokalypsu, v níž mizeli jejich blízcí a domovy. Co nezničil náraz vodního beranidla, to podemlel a „dorazil“ proud – včetně továren. Lavinu zbrzdily až železniční náspy na dolním okraji obce. Ani ne během půlhodiny bylo po všem; celou následující noc se ale na místě, kde před pár hodinami stávala Desná, odehrávalo strašlivé, z dálky viditelné světelné představení. Desítky luceren a loučí křižovaly onu vodou spálenou zemi, jak pozůstalí v troskách marně hledali své bližní…

OSUDNÝ BETON
Příčin katastrofy bylo hned několik, tou hlavní ale byla banální chyba, které by se zasmál i zednický či zahradnický učeň. Na Bílé Desné bylo nutné vybudovat tzv. sypanou hráz. (Druhý a častější typ, hráz gravitační neboli zděná, potřebuje pod sebou pevnou skálu; ta je však v bílodesenském údolí příliš hluboko pod povrchem.) Těleso sypané – nebo též zemní – hráze vzniká, jak už názvy napovídají, postupným přisypáváním (a uválcováváním) vrstev zeminy. I přes toto uválcovávání si však zemina ještě léta takzvaně sedá, těžiště se mírně posouvá a těleso získává finální vnitřní stabilitu dlouho po svém dokončení. Úzká výpustní štola v nejnižší části hráze však byla na Bílé Desné „podestlána“ betonovým roštem: usazena tak byla mnohem pevněji a logicky si sedala pomaleji než tuny zeminy okolo a nad ní (protože téměř vůbec). O budoucí nevyhnutelné katastrofě se tak víceméně rozhodlo již v prvních dnech stavby hráze: ta se jednoduše časem musela „zlomit“ o nehybnou a stabilní výpustní štolu. Když se k tomu přičetlo ještě špatné hutnění zeminy (měla být válcována po menších vrstvách) a válečné šetření na materiálu i kvalifikované pracovní síle, byla to jednoduchá matematika: na druhé straně rovnice musela vyjít tragédie.
Soudy to ovšem nikomu z viníků nespočítaly. Předseda družstva, správce stavby a vrchní dozorce byli okresním soudem zproštěni viny, pak uznáni vinnými soudem krajským, tento rozsudek zrušil soud nejvyšší a „okres“ je znovu a definitivně osvobodil. Druhý dozorce stavby Podhajský je třiašedesátou obětí katastrofy: ještě v onen osudný den se v Praze zastřelil. Hlavní viník, autor chybného projektu, vážený stavební rada ing. Wilhelm Plenkner, souzen nikdy nebyl.

ŠŤASTNĚJŠÍ DVOJČE
Z někdejší hráze dodnes zůstala stát tzv. šoupátková věž, jež byla vybudována nad výpustní štolou na tomtéž betonovém pylonu, jenž způsobil zkázu přehrady. Původně byla asi do dvou třetin své výšky zapuštěna v tělese hráze. Pod ní byl a je první uzávěr. Druhý najdeme níže v tzv. šoupátkové komoře: její dnes již ne zcela pravoúhlý kvádr stojí o několik metrů dále po proudu potoka. Uzávěr je dodnes otevřený jen asi ze tří čtvrtin, jak ho tu nechali prchající dělníci osmnáctého září před devadesáti lety. Další technické detaily a zajímavosti ostatně na místě samém prozrazují jednotlivé informační tabulky krátké naučné stezky. Po obou stranách údolí je také jasně patrný mohutný násep, jenž umožňuje představit si rozměry hráze a potažmo i onu obrovskou masu vody, jež ji celou vyvalila.
Komu se nechce nořit se do světa fantazie, nechť se vydá po žluté značce na západ přes zalesněný hřbítek do vedlejšího údolí Černé Desné. Zdejší přehrada Souš je větším a šťastnějším dvojčetem té bílodesenské: byla postavena podle návrhu téhož projektanta a stejnou technologií, ba dokonce i zkolaudována ve stejný deštivý den. Jen je asi třikrát rozměrnější (byla i třikrát dražší…), a hlavně: ing. Plenkner zde neudělal tutéž chybu jako o tři kilometry východněji, a tak její krásná hráz dodnes stojí. Běžný smrtelník ji ale smí obdivovat jen ze břehu: od roku 1974 je nádrž Souš zásobárnou pitné vody pro celé Jablonecko a město Liberec – a koho neodradí hrozba vysoké pokuty, toho spolehlivě zpacifikují ostnaté dráty.
I soušská nádrž se už stihla zapsat do dějin, a dokonce pozitivně. Když byla kvůli přeměně na zdroj pitné vody dočasně vypuštěna, začaly na místě někdejších zahrádek zatopené osady Zadní Souš růst tytéž okrasné květiny, jež tu její někdejší obyvatelé pěstovali před vznikem přehrady. Pro botaniky to byla prvořadá, téměř světová senzace: výhonky a semena citlivých a náročných okrasných květin přežily v chladné vodě na dně nádrže šedesát let! Pod soušskou hrází lze na malém parkovišťátku odstavit automobil a vydat se podél nádrže po asfaltce na sever na rozcestí se žlutou značkou. Po ní jsou to k „přelomené“ bělodesenské expřehradě dva kilometry. Vychutnat si je mohou i cykloturista (žlutá je zároveň cyklostezkou) a běžkař (asfaltka z Desné nahoru na Souš je udržovaná jen od května do října). Obyčejný chodec nechť si v létě a na podzim vezme do každé ruky jeden košík, neboť to, co se tou dobou děje v okolních lesích, lze směle označit termínem mykologická anomálie.