Arménie země paradoxů

Když jsem se na jaře rozhodovala, zda jet, či nejet jako člen humanitární výpravy do Arménie, musím se přiznat, že jsem nejdřív musela vytáhnout atlas a podívat, kde vlastně tato zemička leží. Pro běžného Středoevropana je to až někde za Tureckem v Asii, tudíž země zbídačená, ovládaná milicí s kalašniky. Pravda je však, jak už to bývá, docela jiná. Ano, Arménie leží v Asii, konkrétně na Zakavkazsku, sousedícími státy jsou Turecko, Irán, Gruzie a Ázerbajdžán, ale rozhodně není o moc víc nebezpečná než Česko.

„Proč na dovolenou do Arménie?“ byla asi nejčastější otázka před odjezdem. Exotika, dobrodružství a trochu smysluplné náplně léta, zněla odpověď. Celý projekt organizovala společnost Archa a peníze na realizaci poskytla Evropská unie. Humanitární pomoc byla ale až druhým cílem, hlavní bylo poznat novou zemi a multikulturně se sžít s kavkazskými národy – konkrétně s Gruzíny a Armény. Evropské zastoupení představovaly skupiny Čechů a Slováků. Jedinou podmínkou účasti na projektu byla znalost angličtiny a věk pod 25 let. Do věkové hranice jsme vlezli všichni, první problém se ale objevil s jazykem. Anglicky mluvili naši zakavkazští přátelé jen výjimečně, takže jsme nakonec kromě nohou a rukou používali hatmatilku češtiny, slovenštiny a ruštiny. Závěr – rusky se domluvíte téměř všude, ale na angličtinu příliš nesázejte ani u mladších ročníků.

Jedna katastrofa za druhou

Náš třítýdenní pobyt se z větší části odehrával ve městě Gyumri. Jedná se o druhé největší město Arménie (po metropoli Jerevanu), leží v regionu Shirak. Celá tato oblast byla v roce 1988 postižena silným zemětřesením, jehož následky jsou viditelné doteď. Nejsou to jen staří lidé sestěhovaní do provizorních kontejnerů a rozsáhlé hřbitovy, ale také příběhy těchto lidí. Když vám sedmdesátiletá babička se slzami v očích vypravuje, že měla šest synů a pět jich zemřelo při zemětřesení, řeknete si, že u nás máme vlastně klid. Další rána po zemětřesení padla na Gyumri v roce 1991, když se rozpadl „Sajuz“. Do té doby přicházely peníze z Ruska, ale pak pramen náhle vyschl. Oficiální arménská čísla sice mluví pouze o dvacetiprocentní nezaměstnanosti, realita je však někde úplně jinde. Neoficiální odhady uvádějí, že v zemi je nezaměstnaných až 60 procent práceschopných lidí. Je proto také naprosto běžné, že alespoň jeden muž z rodiny pracuje v Rusku a peníze posílá domů. Do Ruska se však nejezdí pouze za prací, ale třeba i na složitější operace (jen ten, kdo na to má), protože v Arménii na ně není dostatečné lékařské vybavení.
  O tom, že peníze z Ruska opravdu tekly, svědčí i započatá výstavba obrovského sídliště, které mělo poskytnout po zemětřesení domovy mnoha lidem. Dneska se kilometr za Gyumri táhnou opuštěné nedostavěné panelové domy, chátrající přes patnáct let. Prostě si tu stojí jako svědci dávno zašlé slávy a ruského megalomanství. Najdete však i spoustu jiných paradoxů. V Gyumri nám na noc vypínali vodu. Mysleli jsme, že to je proto, že je jí v horách málo. Další evropský omyl. Vody je dost, ale protože s ní lidé nešetří a nechávají ji zbůhdarma téct, musí se někde vytvořit rezervy, a proto se voda na noc vypíná. Alespoň takovéto vysvětlení jsme dostali. Dalším může být příklad z místní charity. Její členové se nám chlubili stavbou rezervoárů na vodu kdesi vysoko v horách. Ano, jsou zde velké vybetonované nádrže, do kterých je malým čůrkem sváděna voda z hor. To, že o kus dál je obrovské rezavé potrubí, kterým 80 procent vody uteče ven, jako by však nikdo neviděl.

Galantnost s výhradami

Ženy si zde velmi rychle zvykají na všudypřítomnou galantnost. Je to příjemné, ale chraň pánbůh chtít někdy prosazovat vlastní názor. Tvrdě jsme narazily. Nikdo z mužské části kavkazské skupiny nás nerespektoval a pokud ano, tak s velkým sebezapřením. Jaký potom nastal cirkus, když jsme při závěrečném úklidu chtěly, aby si hoši po sobě zametli v pokoji. Odpověď: „To u nás muži nedělají, to je taková tradice.“ No a co zmůžete proti tradicím? Další multikulturní šok jsme zažili, když nám řekli, že správná arménská dívka nechodí k bazénu. Upozorňuji, že teplota neklesla přes den pod 28 stupňů. Přesto na koupališti najdete pouze muže. Způsobily jsme pořádný rozruch, když se tam nahnalo deset Evropanek, a dokonce se opalovaly v plavkách.
  Přes všechna tato negativa a paradoxy jsou Arméni neskutečně hrdý a pohostinný národ. I když nemají téměř nic, pro návštěvu by se rozdali. Kolikrát se nám stalo, že nás při práci někdo pozval na oběd, a když neměl oběd, tak alespoň na kávu. Vlastně je nepsaným pravidlem, že kávu dostanete u kohokoli, ať vás zná, nebo ne. S pohostinností a vlastně i určitým bohorovným klidem souvisí také jejich vnímaní času. Čas pro ně nic neznamená. Nic nefunguje přesně, hodina sem, hodina tam. Nějak bylo, nějak bude. Pro evropský, přesně organizovaný způsob života něco nemyslitelného. Jeden příklad za vše. V neděli jsem se měli nastěhovat (30 lidí) do tamní internátní školy a tři týdny v ní žít. Ačkoli tento plán znala arménská strana několik měsíců dopředu, teprve v pondělí před naším příjezdem se začala dělat ve škole voda. Sprchy nefungovaly po celý pobyt.

Vyspělá historie

Hrdí jsou i na svou historii. Hlava arménské pravoslavné církve má sídlo v Echmiadzinu, městečku vzdáleném asi 20 kilometrů od Jerevanu. Staré křesťanské kostely jsou nejen v Echmiadzinu rájem pro oko. Najdeme jich zde mnoho, většinu velice zachovalých a sloužících jako poutní místa nebo místa pro piknik. Bohužel, když se Arméni vypraví na piknik, vše si přivezou, ale nic neodváží. A proto např. romantické okolí skalního chrámu Geghard ze 4. až 13. století vypadá spíše jako skládka. Křesťanství sice přijali první, ale slovo ekologie a starost o přírodu ještě neznají. Další zvláštností je písmo – to vymyslel před šestnácti sty lety učený mnich Mesrop Maštoc. Během let písmo neprošlo výraznými změnami a arménština se řadí jako izolovaný jazyk do indoevropské skupiny jazyků.
  Arménie je zemí mnoha paradoxů. Země s bohatou a kulturně vyspělou minulostí, země s nádhernou, nezničenou přírodou, bez turistických návalů, ale na druhé straně země zasažená několika katastrofami během posledního století – turecká genocida (1914–15), ničivé zemětřesení (1988), osamostatnění se v roce 1991 a s ním spojené ekonomické problémy, spor s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach, politická izolace (uzavřené hranice s Tureckem a Ázerbajdžánem). Zbídačený a chudý, a přesto neskutečně hrdý a pohostinný národ. Teď už pro mě není Arménie jen kousek země kdesi za Tureckem, ale země, která stojí za poznání.