Kde bludičky nepotkáte

Bludičky, světýlka, mlhavá blata a pes baskervillský, temný dům Usherů uprostřed močálu... To všechno se nám vybaví při zmínce o bažinách všeho druhu, odborně zvaných mokřady. Pamětníkům vyvstane před očima film Král Šumavy a obraz nebohé Jiřiny Švorcové v okamžiku, kdy se nad ní definitivně zavírá povrch rašeliniště. Zkrátka a dobře, když se řekne močál, představí si většina lidí nehostinné bahnité oblasti, kterým je lépe zdaleka se vyhnout.

Mokřady leží mezi suchou zemí a volnou vodou, nejsou ani čistě vodní, ani čistě suchozemské, je obtížné určit, kde začínají a kde končí. Nasycení vodou je hlavním faktorem určujícím jejich specifický charakter. Dlouho byly považovány za bezcenné biotopy, rozsáhlá území byla meliorována nebo zcela vysoušena. Tento devastační přístup se změnil až v 60. letech minulého století a zvláště po přijetí Ramsarské dohody (1971). Mokřady se tak staly jediným typem ekosystému podléhajícím mezinárodní konvenci. Slouží jako zásobárna vody, zdroj organických i anorganických látek, působí jako regulační složka krajiny schopná kompenzovat výkyvy vodního režimu (sucho, záplavy). Jsou domovem řady vzácných druhů rostlin i živočichů. Většina mokřadů na našem území je v současnosti řazena mezi chráněné oblasti.

PŘÍRODNÍ ČISTIČKY
Myšlenka využít samočistící schopnosti mokřadů vzešla ze studia přirozených fyzikálních, chemických a biologických procesů: sedimentace, filtrace, srážení, adsorpce, chemického a mikrobiálního rozkladu, rostlinného metabolismu. První pokusy s vypouštěním splašků do přírodních mokřadů vedly na jedné straně ke konstatování, že tato společenstva jsou schopna transformovat a zadržovat organické i anorganické látky a bakterie a tím zlepšovat kvalitu protékající vody. Na druhé straně bylo zřejmé, že takové postupy představují pro krajinu nebezpečnou zátěž, která může vést k degradaci až zániku těchto pozoruhodných biotopů. Od těchto dvou konstatování byl už jen krůček k výzkumu umělých systémů. Povzbudivé výsledky prvních laboratorních pokusů došly značné odezvy a přibližně od konce 70. let 20. století začíná nebývalý rozvoj poloprovozních i provozních zařízení založených na principu kopírování přírodních ekosystémů a nazývaných vegetační nebo také extenzívní čistírny.
 Existuje mnoho typů umělých mokřadů a ke každému z nich můžeme přiřadit typ přirozeného společenstva, kterým se inspiroval. V České republice jsou téměř výhradně navrhovány tzv. kořenové čističky, řazené v mezinárodně uznávané klasifikaci do kategorie mokřadů s podpovrchovým tokem a emerzními (vynořenými) rostlinami. Před čističkou bývá předsazen septik (u malých objektů) nebo mechanické předčištění zajišťující odstranění hrubých nečistot. Následuje jedno nebo více kořenových neboli filtračních polí oddělených od podloží nepropustnou fólií zabraňující kontaminaci spodních vod. Pole jsou vyplněna hrubozrnným dobře propustným substrátem a osázena vlhkomilným rostlinstvem. U nás je nejčastěji používán rákos a chrastice, méně pak orobinec, kosatec, zblochan nebo skřípinec. Přiváděné splašky protékají filtračním polem do jímacího drénu, odkud je vyčištěná voda odváděna do přírody – rybníčku, potoku nebo říčky.

JEDNODUCHOST, LÁCE A PŮVAB
Největší výhodou vegetačních čističek oproti klasickým je jejich relativní jednoduchost a především minimální provozní náklady. Nepotřebují složitá zařízení náročná na údržbu ani nepřetržitý přísun elektrické energie. Zatímco investiční náklady mohou být třeba jen o málo nižší než u klasických čistíren (záleží to hlavně na dostupnosti a ceně vhodných pozemků), provozní náklady se liší o řád i více. Dalším kladem je schopnost vyrovnávat se s kolísáním zátěže a snášet i dlouhodobější přerušení provozu. Díky tomu jsou vhodné k čištění splašků z rekreačních zařízení a jiných nepravidelně obývaných objektů. Dobře snášejí i hydraulické výkyvy – ranní, večerní a víkendové špičky, a značné naředění, ke kterému dochází při silných a déletrvajících srážkách.
 K zajištění bezporuchového provozu stačí jednoduchá (ale pravidelná) obsluha nevyžadující zvláštní kvalifikaci. Spočívá v odstraňování usazeného kalu v předsazené jímce (jednou až dvakrát do roka), v kontrole a údržbě přítokových a odtokových trubek, regulaci výšky hladiny a úpravě okolí nádrže. Nelze ovšem zaměňovat pojmy „jednoduchá údržba“ a „žádná údržba“, což má často negativní dopad na účinnost čištění. Důležité je sledovat stav vegetace, likvidovat plevele, případně jednou za rok porosty posekat. Rostlinný materiál je možné kompostovat nebo využívat k výrobě bioplynu. Nelze opomenout ani estetický aspekt, možnost nenásilného začlenění čističky do terénu, kde představuje zajímavý krajinný prvek a poskytuje prostředí pro život mnohým živočichům.
 Stinnou stránkou extenzívních čističek je poměrně velký nárok na plochu (mohou ovšem zhodnotit jinak nevyužitelné, ladem ležící neúrodné pozemky nebo odkaliště). Hodí se proto hlavně pro menší aglomerace do dvou tisíc obyvatel k čištění komunálních splašků nebo odpadních vod z potravinářských či zemědělských provozů, nelze je využívat k čištění průmyslových vod obsahujících toxické látky.
 Vegetační čističky, ať už kořenového nebo jiného typu, mají po celém světě jak mnoho nadšených propagátorů, tak neméně zavilých nepřátel. V řadě zemí jsou běžnou alternativou a jejich počet jde do stovek až tisíců, jinde dosud narážejí na bariéru předpisů, nedůvěru orgánů státní správy a na silnou „betonovou“ lobby, kterou představují velké firmy zabývající se výstavbou klasických čistíren. U nás byla první kořenová čistička uvedena do provozu v roce 1989, v současnosti jejich počet převyšuje 150.