Země paradoxů

Asi jsem potřeboval změnit svůj dosavadní život, a tak jsem se na rok a půl upsal Pákistánu. 20. února jsem brzy ráno na mezinárodním islámábádském letišti poprvé v životě vkročil na asijský kontinent. O zemi jsem věděl, že je veliká, že je důležitým spojencem Američanů v oblasti a že nejspíš někde v horách pečují spolu o zahrádku před jeskyní Osama bin Laden a Mulla Umar. Vzal jsem si proto nůž, a přestože jsem byl dopředu obeznámen s krutou pravdou ohledně totální absence alkoholu, vyrazil jsem pracovat do pákistánské části Kašmíru.

Země nepořádku

Slovo Pákistán znamená v urdu „Země čistých“, myšleno samozřejmě jako čistých ve víře, tedy země muslimů. Dnes má toto označení poměrně ironický podtext. Naprostá většina cestovatelů znalých Asie se shoduje, že v „zemi čistých“ je ve skutečnosti největší nepořádek, a to i s přihlédnutím k faktu, že význam slova pořádek je na celém kontinentě vykládán velmi benevolentně. Nepořádek (čeština zná daleko příhodnější výraz) se tady neřeší. Odpadky končí za vraty domu, pod oknem nebo přede dveřmi. Ulice tak vlastně suplují veřejné skládky. Dnes už podle pachu dokáži rozeznat nabízený sortiment krámků a obchodů v jednotlivých čtvrtích měst. Prodejci vůbec nepotřebují reklamu, návštěvník se orientuje o sortimentu nabízeného zboží dle hromady odpadu přímo před vstupem do krámku. Před řeznictvím – to je něco jako garáž, před kterou na háku visí kus stažené krávy obalené mračnem much, leží zbytky kůží, šlach a chumly psů, kteří na kšeftu participují. Před zeleninou hromady dřevěných bedniček se shnilými zbytky a také osli, kozy a krávy, co umně dokáží při přebírání nabízeného sortimentu rozházet zbytek po celé šíři ulice. Před rybárnou … no mohl bych pokračovat dlouho. Nad tím vším stojí majitelé, kteří si čekání na zákazníky zpestřují lelkováním před krámem, či rozprávěním s kolegy. Že by si před kšeftem uklidili? Ne, proč? Zvířata to přeberou, auta a povozy roztahají po celé ulici a zbytek odnese monzunový déšť … Tak proč si z toho dělat hlavu.

Hlavní město islámu

Hlavní město Islámábád bylo na zakázku vystavěno v šedesátých letech minulého století jako budoucí hlavní město islámu. Řecký architekt se evidentně nechal inspirovat New Yorkem, a tak je Islámábád horizontálně i vertikálně rozdělen širokými avenue na tři desítky čtvercových sektorů bez přirozeného centra. Každý sektor má svůj Markaz – místo uprostřed, kde jsou všechny potřebné obchody a restaurace a všechny sektory jsou víceméně identické. Přidám-li k tomu fakt, že milionové město je adresou pro všechna velvyslanectví a zastoupení většiny velkých firem, není se co divit, že působí uměle a domorodci jej za vlastní vlastně nikdy nepřijali. Mají k tomu takovou průpovídku, že nejlepší na Islámábádu je fakt, že je jen patnáct kilometrů od Asie. Těch patnáct kilometrů je vzdálenost z centra do Rawalpindí – skutečného lidského mraveniště a opravdového asijského světa.

Cestování je skutečným zážitkem

Máte-li čas, ovšem. Jízdní řády ve většině případů jsou jen jakousi orientační informací, že spoj existuje. Nejlepší je stoupnout si na krajnici a čekat. Když kolem jede bus – většinou minibus nebo jen pick-up se stříškou, prostě mávnete a naskočíte. Místo se vždy najde, když ne uvnitř, tak na střeše, nárazníku (předním i zadním). Hromadná doprava je zde chápána doslovně. Kapacita je neomezená, záleží na vás, kam se vměstnáte. Do (a na) pick-upu se bez problémů vejde kolem 25 cestujících. Není sice možné rozeznat typ auta a někdy ani, kde to má předek a zadek, ale nevadí, hlavně, že se jede. Vystupováním a nastupováním si tu hlavu taky moc nelámou, prostě po cestě naskočí či vyskočí. Peníze pak po spolucestujících pošlou řidičovi. Jak prosté.

Pravidla silničního provozu

Evidentně nějaká existují, ale jsou spíše v rovině modifikovaných ústních tradic. Jezdí se po anglicku, vlevo. Pokoušel jsem se pochopit nějaké zákonitosti, ale vypozoroval jsem jen několik „pravidel“. Nejdůležitější na autě je klakson a jeho používání každých 20 vteřin má zřejmě dokázat, že řidič nespí. Upozorňují se tak ostatní účastníci, že řidič se rozhodl jet a rozhodně svůj názor nezmění. Po zatroubení se tak vesele vrhá do (pro mě) životu nebezpečných manévrů a úspěšně je provádí. Co se týká blinkrů: řidič je používá k navigaci aut před ním a za ním, rozhodně neinformují o změně směru jeho vlastní jízdy. Blinkr vyhozený vpravo neznamená odbočení, ale je signálem pro auto za mnou, že mě může objet. Pokud je cesta průjezdná jen pro jedno auto – a to je často – platí, že jedou všichni. Zásadně se necouvá, a tak se dva náklaďáky vyhýbají zrcátko na zrcátku několik dlouhých minut. Nikdo se na nikoho nezlobí, řidiči si popřejí hezký den a optají se na cestu před sebou. Co na tom, že kdyby jeden z nich couvl, celý složitý manévr by se zkrátil na polovinu. Čas není podstatný. Jezdím tak každý týden cestu z Islámábádu do Baghu. Bagh je město velikosti Příbrami, sevřené mezi horami v Kašmíru. 150 kilometrový úsek se mi ještě nikdy nepodařilo urazit dřív než za 5 hodin, ale obvyklých je i sedm. Záleží na tom, kolik je po cestě závalů způsobených deštěm.

Jak se dostat do kašmíru

Vstup do provincie Kašmír je už několik měsíců možný jen na zvláštní povolení. Na check-postu armádní policisté vracejí všechny, kdo je nemá, nekompromisně zpět. Co na tom, že přímo nad budkou, která slouží jako služebna, je instalovaný megaboard, který hrdě hlásá, že Kašmír je nejkrásnější turistickou destinací a turisti se nemusejí ničeho obávat. Skutečně nemusejí, do Kašmíru se prostě nedostanou. Dlouho přemýšlím, co dělají zaměstnanci v avizované kašmírské turistické kanceláři. Asi malují billboardy. Kašmír je specifická oblast, blízkost Indie a sporná hranice toto území dělá důležitějším než je. Armáda je všudypřítomná, kasárna jsou v každé zatáčce a vystavená děla míří neomylně na Dillí. Má to svoje výhody: když po dešti dojde k sesuvům, cesty do několika málo hodin znovu zprůjezdní vojenská technika. V zimě jsou obyvatelé vesnic v nárazníkovém pásmu zásobováni vrtulníky, aby v kopcích vůbec přežili. Do Kašmíru proudí vysoké dotace, kašmírští mají jako jediná teritorie svůj vlastní parlament a automaticky zaručená místa v zákonodárném sboru celého Pákistánu. Jsou obletováni a hýčkáni, aby se nedejbože nezačali stěhovat do měst. Pak by armáda neměla čí zájmy v „disputed area“ obhajovat a ukázalo by se, jak je dohadování o sporá území liché. S tím souvisí i separatistické tendence části obyvatel. Není jich sice mnoho, ale jak už to bývá – pohodlně překřičí mlčící většinu. Jak by dopadl samostatný Kašmír? Nerostné bohatství veskrze žádné, výroba nulová, služby zejména obchod a pak už jen pastevectví. Vítězství Muslimské konference – umírněné strany, která samostatnost odmítá, je tak odpovědí „mlčící většiny“.

Přijeďte taky!

Pákistán je krásná země – Nanga Parbat, K2 a 82 (!!!) dalších sedmitisícovek jsou ročně cílem stovek expedic. Ale na objevení turisty země zatím čeká. Islámští extremisté, rekrutující se ze severních oblastí, kde vláda nemá fakticky žádnou moc a vládnou zde kmenová společenství, dokáží bez problémů svými akcemi proniknout do světových médií a udržovat tak v povědomí okolního světa pověst nebezpečné země. Skutečnost je jiná a přátelské a nezištné chování obyvatel je pak příjemným překvapením pro všechny, co se na cestu vydají. Jen to stihněte dřív, než si toho všimnou cestovní kanceláře a z krásné země udělají unifikovanou turistickou destinaci. Asalam-o-Alaikum.

Trocha historie

Pákistán vznikl rozdělením Britské Indie v roce 1947 jako vynucená reakce na krvavé střety muslimů a hinduistů, které si rok před tím vyžádaly desetitisíce mrtvých na obou stranách. 14. srpna 1947 se tak po čtrnácti letech snahy o samostatnost Muslimská liga konečně dočkala. Vznikla „Země čistých“, jak je slovo „Pákistán“ překládáno. O den později je ustanovena samostatná Indie. Nová hranice měla respektovat religiozitu obyvatel, přesto vyvolala masové putování oběma směry. Až 14 miliónů lidí se muselo přesunout „zleva doprava“ a naopak. Pogromy, které toto stěhování provázely, si vyžádaly odhadem milión obětí. Vzájemná nevraživost obou států je od té doby znovuoživována cyklickými boji o Kašmír. Obě země ji na svých mapách hrdě označují za své území, ale lépe je hovořit o „disputed area“. 14. srpna se v Pákistánu slaví jako den nezávislosti, všichni se radují, pobíhají s vlajkami po ulicích a hrdě se hlásí ke své národnosti. Na druhý den úsměvy zmizí, nastává oslava v Indii a to je pro Pákistánce natolik iritují fakt, že už dávno zavedli označení tohoto dne jako „Black day“. No, hlavně, že se oba dny nejde do práce…