Oosterschelde

Holandsko je země na mořském břehu. Pro rozvoj námořní velmoci je to velmi výhodná poloha, ne už tak pro obyvatele. Průměrná nadmořská výška Holandska je jen pár metrů a velká část půdy se dokonce nachází pod úrovní mořské hladiny. Proto se Holanďané po staletí zdokonalovali ve stavbě hrází a odvodňovacích kanálů, vysušovali mořské dno a rozšiřovali území vhodné k životu. Navzdory tomu si moře při velkých bouřích vždy bralo půdu i lidské životy. Poslední velká povodeň, při které zahynulo na 1800 lidí, se odehrála roku 1953. Vysoký příliv hnaný bouří vtrhl do vnitrozemí, probořil hráze a napáchal obrovské materiální škody. Krátce poté vznikl projekt Delta, který měl zajistit, že se podobné neštěstí již nikdy nebude opakovat.

Uzamčené moře
Ohroženou oblastí, která měla být chráněna, je rozsáhlá delta řek Rýn, Mása a Šelda. Komplikovaný systém hrází deltu postupně zcela oddělil od oceánu, aby i při největších bouřích a nejvyšších přílivech zůstalo Holandsko před přívalem vod ochráněno. Najdeme zde pevné hráze, mobilní bariéry, které se zavírají jen občas, i přehrady, které vlastně vůbec k oddělování Holandska od moře neslouží. I ty ale měly a stále mají svůj účel. Při výstavbě byla postupně uzavírána jednotlivá místa delty a pomocné hráze pomáhaly regulovat průtok vod tak, aby v jiném místě silné proudy nezačaly komplikovat výstavbu. Přehrazené oblasti se brzy přeměnily ve sladkovodní jezera, která se stala zásobárnou pitné vody a vylepšila vodní hospodářství této části Holandska zvané Zeeland. Původní mořský ekosystém nahradili sladkovodní živočichové a rostliny. Aby se zabránilo míchání sladké a slané vody, mají hráze vybudované lodní propusti, které zajišťují, že slaná voda vždy zůstane na své slané straně. Mechanismus využívá známého faktu, že slaná voda je těžší než sladká, a tak je dopouštěnou sladkou vodou z propusti vytlačena do odvodných kanálů. Loď tak nezůstane na suchu (což by se jinak kvůli výměně vody muselo stát) a sladkovodní ekosystém se nemusí obávat zničujícího vlivu mořské vody.

Škeble potřebují příliv
Ne všechny hráze jsou pevné. Kupříkladu Maeslantbarrier dokončená v devadesátých letech je tvořena dvojicí pohyblivých půloblouků, které se mohou v případě potřeby zasunout a uzavřít vodní tok. Největší hrází, která se uzavírá jen při nebezpečně vysoké vodě, je Oosterschelde. Původně měla být rovněž pevná, ovšem její přítomnost by v uzavřené oblasti zrušila působení přílivu a odlivu, a navíc by se po čase vytvořilo sladkovodní jezero. V této části Holandska žije ve slaných, pravidelně zatápěných mokřadech velké množství ptáků, slanomilných rostlin a ve vodě se daří škeblím, tuleňům a dalším živočišným druhům, které by po stavbě přehrady vymřely. Proti výstavbě pevné hráze se zvedla vlna protestů a nakonec roku 1976 slavili ekologové úspěch. Projekt byl přepracován na mobilní protipovodňová vrata, která by se uzavírala jen při nebezpečí a jinak by výkyvům mořské hladiny nijak nebránila. Stavba vyšla na 2,5 miliard eur.

Pracovní ostrov
Hráz přes záliv Ooster Schelde měří tři kilometry a pro její výstavbu byl nejprve vybudován umělý „pracovní“ ostrov Neeltje Jans, pojmenovaný po bohyni moře, která zde byla ve starověku uctívána. Při přílivu a odlivu tečou prostorem hráze silné proudy, které dokáží odvalit i balvany vážící desítky kilogramů. Přinášejí s sebou spousty písku. Velká část prací tedy mohla být prováděna jen tehdy, kdy se příliv obrací, a moře a podloží je klidné. To vyžadovalo velmi přesné naplánování a řízení výstavby. Neobešlo se to bez pomoci počítačů a organizátoři se neváhali inspirovat i postupy špičkového kosmického výzkumu.

Kamenná matrace
Stavba hráze začala pečlivou inspekcí mořského dna. Písek, který tvoří dno zálivu, byl shledán málo nosným a pevným. K jeho zhutnění byly použity vysokofrekvenční vibrace, které do podloží přenášela prostřednictvím obřích vibračních jehel loď Mytilus. Bylo to jedno z mnoha plavidel zkonstruovaných speciálně pro stavbu mořské bariéry. Vysokofrekvenční vibrace způsobily, že se zrnka písku do sebe vzájemně zaklesla a tím se písek zpevnil. Přesto však dno stále ještě nebylo dostatečně kvalitním podložím, na které by mohly být postaveny železobetonové pilíře nesoucí protipovodňová vrata. Na písek bylo třeba položit „deku“, jakousi prošívanou matraci plněnou kamením. Na „pracovním“ ostrově vznikla továrna široká jako budoucí matrace, tedy přes čtyřicet dva metrů. Pod každý pilíř bylo třeba umístit dvě stě metrů matrace (pilířů je přitom na Oosterschelde celkem šedesát pět). Výrobek byl pozvolna navinut na obří špulku, kterou nesla pro tento účel zbudovaná loď Cardium, nejdražší z celé flotily. Když byla matrace hotova, loď odplula na určené místo a obří rohožku postupně rozvinula a položila na mořské dno. Za pomoci doprovodných lodí a kontrolních ponorek umístila každou rohož s přesností na několik centimetrů. Jak již bylo zmíněno, na celý úkon měla jen krátký čas mezi přílivem a odlivem.

Nejhlubší holandský polder
Současně s tvorbou a pokládáním kamenné matrace byla zahájena výstavba pilířů. Probíhala rovněž na ostrově Neeltje Jans, pro změnu v obrovské jámě, kde se všech šedesát pět pilířů, včetně jednoho náhradního, stavělo zároveň. Železobetonové bloky s vysokou hustotou výztuže vyrobené z kvalitního betonu by měly vydržet minimálně dalších dvě stě let. Jeden pilíř váží osmnáct tisíc tun a je vysoký přes třicet metrů. Na jeho konstrukci bylo třeba sedm tisíc metrů krychlových betonu. Takový objem materiálu není možné přepravovat vzduchem, ve vodě si však lze vypomoci starým dobrým Archimedovým zákonem. Po skončení stavby byla proto jáma zvaná „nejhlubší holandský polder“ zaplavena. Dno jámy o ploše takřka kilometru čtverečního se ocitlo patnáct metrů pod hladinou moře. Ke každému pilíři postupně připlula pontonová loď Ostrea ve tvaru U, nasunula se na železobetonový sloup a chytila ho na naviják. Se zavěšeným pilířem pak odplula na místo určení a pilíř spustila na mořské dno. Navigátora jí dělala loď Macoma, která plula těsně před pontonem, naváděla ho na správnou pozici a navíc těsně před položením pilíře vysála a vyčistila podloží od všech kamenů a písku. Poté byl každý pilíř položen na své místo. Poslední, náhradní pilíř využit nebyl a v současnosti je možné ho vidět nedaleko bariéry. Byl postaven na vyvýšený podklad, aby si ho návštěvníci mohli dobře prohlédnout. Slouží také jako cvičná horolezecká stěna.

Tři sta kilo kamení na hlavu
Kolem pilířů protékají během přílivu či odlivu silné mořské proudy. Aby nedošlo k nežádoucímu pohybu pilířů, byly jejich základny upevněny pěti miliony tun kamenů. V přepočtu to vychází na více jak 300 kg kamení na Holanďana. Kamení bylo těženo v holandských, německých a francouzských lomech. Nejprve se přepravilo na ostrov Neeltje Jans a posléze bylo na určené místo u pilířů dopravováno lodí Trias. Ta byla vybavena dlouhým ramenem s „ručičkou“ na konci, kterou dokázala kameny položit na vybrané místo na mořském dně s neuvěřitelnou přesností. Na zpevnění bylo použito několik druhů kamenů různé velikosti. Některé kusy byly shazovány za pomoci „lanovky“. Každý balvan, vážící deset tun, byl opatřen kovovým okem. Mezi pilíři bylo nataženo lano. Kámen byl po něm dovezen na příslušné místo a pak spuštěn.

Vrata
Následovala montáž dílů spojujících jednotlivé pilíře, osazení vozovky a protizáplavových vrat. Každý díl byl vyroben na pevnině nebo na ostrově a na místo dopraven zvláštní lodí. Vrata jsou ocelová, ale do budoucna se uvažuje o jejich náhradě betonovými. Protože je mořské dno různě hluboké, je i každý dílec vrat jinak velký, tak aby v případě potřeby spodní část vrat dosedla na dno a vrchní spolehlivě ochránila zemi před velkou vodou. Za normální situace jsou vrata vytažena nad hladinu a hydraulické písty, na kterých se pohybují, ční vysoko nad přehradu. Z jejich výšky si návštěvník může udělat představu o hloubce moře pod hladinou. Na nejhlubším místě čekají dvacetimetrová vrata vážící čtyři sta osmdesát tun.

Uzavřete moře!
Největší nebezpečí hrozí Holandsku při takzvaném skočném přílivu, kdy mořskou hladinu zdvihá společné působení gravitačních slapových sil Slunce a Měsíce. Pokud se v tomto okamžiku přidá vítr, vystoupá moře až příliš vysoko. Jestliže předpověď ukazuje, že takováto situace nastane, Oosterschelde svá vrata uzavře. Každý díl pohání dvojice dieselagregátů, umístěná přímo v pilíři. Kompletní uzavření vrat trvá jednu hodinu. Systém se nespoléhá pouze na meteorologické předpovědi, ale má vlastní měření výšky mořské hladiny. Pokud se oceán dostane o tři metry nad takzvanou běžnou Amsterdamskou hladinu (NAP, Normaal Amsterdam Peil), vrata se automaticky uzavřou. Přehrada se kvůli bouřím uzavírá v průměru dvakrát do roka. Bylo i období, kdy se po několik let nezavřela vůbec. Nyní se však očekává, že díky globálnímu oteplení a vzestupu mořské hladiny bude Oosterschelde uzavíráno stále častěji. Kromě toho se funkčnost celého systému několikrát ročně testuje a provádí se pravidelné kontroly všech jeho komponent.

Spokojené škeble i lidé
Bariéra Oosterschelde byla dokončena roku 1986. Na bývalém pracovním ostrově Neeltje Jans vznikl částečně vzdělávací, částečně zábavní park. Kromě jiného obsahuje velmi podrobnou expozici o výstavbě přehrady a umožňuje navštívit i vnitřek samotné bariéry. V okolí přehrady se rozkládá národní park Oosterschelde o rozloze 370 km2. V unikátních slaných mokřadech zde nachází útočiště mnoho druhů ptactva a rostlin adaptovaných na slané prostředí. V příbřežních oblastech se vyskytují tuleni, sviňuchy a samozřejmě škeble. Je to ideální místo na výlety.
Technicky nesmírně náročná konstrukce bariéry Oosterschelde ukazuje, že s vynaložením dostatečného množství energie je možné skloubit požadavky lidí i nedotčené přírody. Nyní jsou spokojeni jak Holanďané, kterým už nehrozí záplavy, tak škeble, které si svá periodická zaplavení naopak velmi užívají.