Plachetnicí přes Atlantský oceán 1

Po roce 1989 se mnoho lidí pustilo do podnikání v oblastech, které mohly být dříve jen koníčkem nebo sportem. To byl i případ kamarádů z brněnských jachtklubů. „Jeden z těch, kteří založili firmu pro stavbu a dovoz jachet, mě v roce 1994 požádal, abych pro jeho firmu přepravil z Floridy do Gibraltaru námořní plachetnici. Opustil jsem tedy zaměstnání počítačového technika u Kancelářských strojů a stal se skipperem, jak se říká profesionálním kapitánům jachet. Když jsem už dva roky pracoval jako skipper na dvojstěžňové jachtě Freelord, mi Miloš Křenek, majitel firmy, nabídku na přepravu jachty zopakoval. Mým úkolem bylo doplout s 13m námořní plachetnicí Optimist z Miami do Itálie. Posádku jsem si mohl vybrat. Když jsem nabídku koncem roku 1996 přijímal, nikdo netušil, že přichází rok bláznivého počasí, které vyvrcholí katastrofálními záplavami na Moravě,“ začíná své vyprávění autor série cestopisných reportáží, František Novotný. Nabízíme vám cestu po rozbouřených vlnách na pokračování v nezkrácené verzi.

Nejvhodnější termín pro plachetnici, která chce přeplout Atlantik východním směrem, je sice květen, ale já jsem odletěl na Floridu již koncem února 1997. Měl jsem vystřídat zaměstnavatele a se čtyřmi turnusy českých klientů uskutečnit čtrnáctidenní plavby po ostrůvcích Keys a na Bahamy.

Počasí se mračí

Jak se blížilo jaro, počasí se kupodivu zhoršovalo – často bylo zamračeno, pronásledovaly nás bouřky a v rádiu jsme slyšeli výstrahy před tornády. Nejhorší bouřku jsem schytal s posledním turnusem ve Floridském kanálu, který tvoří na západě floridské pobřeží a na východě Bahamská mělčina. Asi 40 námořních mil širokou strouhou se pak valí směrem na sever rychlostí 2,5 uzlu Golfský proud. Když se srazí se silným severním větrem, vytvoří se zde neuvěřitelně strmé a vysoké vlny, které jsou pro malé lodě nebezpečné – a provoz jachet se zastavuje. Já jsem však čekat nemohl, klienti měli objednané letadlo do Evropy, které museli stihnout. A bouřka, která nás při návratu ve Floridském průlivu zasáhla, přicházela ze severu. Navíc to bylo v noci, možná bych měl psát naštěstí, protože ty trojboké, asi 5 metrů vysoké vodní hroty, do nichž se vlny rozpadly, jsme viděli jenom v záři blesků, které bily do hladiny kolem nás. Optimistdo nich s dunivým rachotem narážel, jako by se měl rozpadnout, a přitom se neskutečně kymácel. Naštěstí poslední turnus tvořili mí kamarádi z Brna, kteří už se mnou na moři byli a měli pro strach uděláno.

Z Miami na Bermudy
Do mariny Dinners Key v Miami jsme se vrátili ve čtvrtek 24. dubna 1997 jako spráskaní psi. Zde již čekal Miloš Křenek s námořní plachetnicí Blewchips, kterou také koupil z druhé ruky, aby ji osobně s posádkou budoucího majitele dopravil do Evropy. Poplujeme tedy ve dvojici.

Rozloučil jsem se s poslední posádkou „výletníků“ a odpoledne dorazila má přepravní posádka. Postupně se na molu mariny vítám s Petrem „Ťopem“ Jančálkem, dlouholetým kamarádem z Jachtklubu Brno, jenž bude plnit funkci 1. důstojníka, s Jardou Vokřálem, scenáristou filmu Pěsti ve tmě a Byl jednou jeden polda, kterému kromě nevděčné role kuchaře připadne i úloha kameramana, pak s Petrem Šťastným, potápěčem ze Strakonic, a Zuzanou Machytkovou, pražskou raftařkou. Kromě Ťopa jsem se se všemi seznámil na palubě Freelorduv Rudém moří a vím, že nikdo z nich netrpí mořskou nemocí.

Přípravy plavby

Odplutí z Ameriky zdržují opravy. Za bouřky ve Floridském kanálu se utrhl z výkyvných závěsů sporák a také jsme přišli o sdružené poziční světlo na špičce stěžně, takže je nutné sporák znovu zavěsit a zapojit světlo na předním koši. Počasí je mizerné, každou noc prší, Floridský průliv je zablokován silnými větry severních směrů. Nakupujeme zásoby, 12 kartonů piva (Milwaukee Best), dvě velké vakuované šunky, vakuované párky, které sice chutnají jako piliny, ale vydrží fantasticky dlouho, odporně sladký americký toastový chléb, mražená kuřata na první tři dny a další a další kartony potravin. Účet činí téměř tisíc dolarů.

Starosti s filtrem

Jako vždy je všechno dražší, než jsme předpokládali, a Miloši Křenkovi nezbývají peníze na nákup nových součástek do motoru. Optimisttotiž zdaleka není v optimálním technickém stavu. Utržený sporák odhalil, že vnitřní přepážky z dřevotřísky jsou zkřehlé a drobí se. Horší však byl stav primárního chladicího okruhu. Již při nástupu na loď mě Miloš upozornil, že je třeba ho dolévat. Lodní motory se obvykle chladí dvěma okruhy. Primární odebírá mořskou vodu ventilem ve dně lodi a pokračuje hadicí k filtru, v našem případě typu Vetus, který byl umístěn na nejvyšším místě okruhu, nad motorem. Tento filtr musí být vzduchotěsný, aby se okruh nezavzdušnil. Vodní čerpadlo, které mořskou vodu okruhem prohání, je totiž odstředivé (má ve válcové pracovní komoře něco jako malé mlýnské koleso z pryže) a pokud je zavzdušněno, nedokáže nasát vodu. Čerpadlo pak tlačí mořskou vodu do výměníku, kde odebírá teplo sladké vodě sekundárního okruhu, jenž chladí přímo blok motoru, a poté je vedena do výfuku, kde ještě chladí výfukové plyny.

Během těch dvou měsíců, kdy se na lodi střídaly turnusy, se primární okruh zavzdušňoval stále častěji, což vedlo k tomu, že jsem musel přehřátý motor odstavit, odšroubovat víko filtru Vetus, dolít do větvě okruhu vedoucí k čerpadlu vodu z čajové konvičky a zkusit nastartovat. Pokud začala z výfukové trubice na boku u zádě šplíchat voda, bylo všechno v pořádku, jestli ne, musel se celý postup opakovat. Jednou jsem to musel opakovat asi čtyřikrát, navíc před vjezdem do mariny na ostrově Grand Bahama, což vedlo ke kontroverzi s klienty.

Ukázalo se, že kromě netěsnícího filtru Vetus je také vydřené víčko vodního čerpadla, avšak nový filtr nebyl k sehnání, na nové čerpadlo zase nebyly peníze. To znamenalo, že i na Atlantiku mě čekají krkolomné operace s opětovným doléváním netěsnícího filtru. Ještě je třeba dodat, že na Floridě je největší trh s „ojetými“ jachtami na světě, proto jsme je odtud vozili. Avšak jako u ojetých aut mají zprostředkovatelé v rukávu spoustu triků, které jsme neznali. Týkal se i filtru Vetus, ale to jsme odhalili až na Atlantiku.

Konečně vyplouváme

Konečně, po pěti dnech pobytu v marině, v pondělí 28. dubna 1997 vyplouváme. Sami, Blewchips musí ještě absolvovat celní a pasové odbavení. Sraz máme na Grand Bahamě, v Port Lucayanu. Předpověď nabízí vítr S až SW o rychlosti 20 až 25 uzlů, možnost bouřek 40 procent.

V šest večer míjíme Cape Florida a jsme venku z Biscayne Bay. Sbohem, Ameriko.

Jak jinak, v noci opět lije a vlivem bouřek poryvy přeskakujícího větru dosahují síly až 8° Beauforta. Kdy konečně se těch bouřek a deště zbavím?!

Doplutí na Grand Bahamu je rutina, stejně jako celní a pasové odbavení v Port Lucayanu. Ve středu jsme zakotveni na potápěčské bóji před korálovými útesy na jižním pobřeží ostrova, když připlouvá Blewchips a vyvazuje se za naši záď. Je to poprvé za celé dva měsíce, co se úplně uklidňuje vítr, oceán se vyhlazuje a i z paluby je vidět mořské dno se všemi podrobnostmi.

U korálových útesů jsou žraloci. Petr Šťastný je nadšen, ostatní méně.

Tutéž nádhernou vyhlídku na mořské dno máme v pátek 2. května 1997, kdy opouštíme Bahamy. Předpověď slibuje až do neděle vítr SW do 24 uzlů, pak přechod studené fronty a za ní přeskok větru na NE 15 až 24 uzlů, tedy přímo do čela.

Po bezvětří začíná foukat

U pobřeží Grand Bahamy je však bezvětří až do večera. Teprve v noci na sobotu přichází východní vítr a pěkně sílí. Je to nádherná plavba na relativně hladké vodě v závětří mělčiny Little Bahama Bank. A jak se stáčíme ze severního na severovýchodní kurz, stáčí se i vítr poslušně na jihovýchod. Rychlost lodě dosahuje osmi uzlů. Nad ránem musíme refovat. Refováním se označuje omezení plochy hlavní plachty částečným spuštěním a přišněrováním spodního pruhu plachtoviny k ráhnu. Naše plachta má pruhy dva, takže po zmenšení o jeden pruh se dá ještě zmenšit.

Ve dne se vítr dále stáčí na jih a slábne. Plujeme pohodlně kurzem 070 s jedním refem na hlavní plachtě rychlostí 6,5 uzlu.

V poledne míjíme v těsné blízkosti mohutný trám. Srážka by dopadla špatně. V 16.00 h se koná domluvená rádiová relace s Milošem. Při nechtěném halze (obratu po větru s přehozením hlavní plachty) během přechodu fronty se mu utrhla hlavní přepážka. Ráhno udeřilo do bočních upínaček tak silně, že jejich ukotvení do hlavní přepážky ji celou odtrhlo od trupové skořepiny. Není to ale nic vážného, tvrdí do radiotelefonu, takže mu nenabízím asistenci, což mi ale na Bermudách vyčte. Přes den je slunečno, ale večer se na severozápadě výhrůžně blýská. Právě tam někde je Blewchips, 4 míle na sever od naší pozice.

Vítr se dále přetáčí k západu. Nechci plout na čistý zadní vítr, chybějící závěs spinakrového pně, kterým se musí genua (velká kosatka) na zadní vítr rozepřít, máme nouzově nahrazen lanovou smyčkou, která moc nevydrží. Také se chci vyhnout další bouřkové frontě, stačí, že už jsme pěkně zmokli v jedné. Celou noc se držíme hodně k východu a ztrácíme spojení s Blewchipsem. Ten, jak se dovíme na Bermudách, nasadil spinakrový peň a projel deštěm na sever.

Křižujeme

Po přechodu fronty přeskakuje v pondělí 5. května vítr na NE. Nezbývá než pracně křižovat v třímetrových oceánských vlnách. Během necelých tří dnů jsme upluli 500 mil (900 km), jsme tedy v půli cesty na Bermudy. Jenže křižování zbytek trasy prodlužuje na dvojnásobek. Pozice z GPS prozrazuje, že i když jsme napluli za pondělí 131 mil, k přístavu St. George´s jsme se přiblížili jen o 60 mil. Naštěstí protivítr slábne a stáčí se na čistý východ.

V úterý odpoledne svinujeme plachty a nastupuje motor. Přichází mlha a my jí proplouváme na motor až do rána. Vítr od zádě se zvedá až po poledni. Nasazujeme spinakrový peň a pomalu se suneme třemi uzly na východoseverovýchod. Stále kurz 070. Je to příležitost ke spánku, loď se téměř nekýve. I zbytek posádky je v pohodě, všichni se už zapracovali.

8. května za svítání nad námi prochází další minifronta. Napřed děsivě krásná černá hradba mraků, pak prudký úder větru od severu o rychlosti 30 uzlů. Mám hlídku s Jardou Vokřálem. Zatímco on drží kormidlo, bleskově refuji, jako by šlo o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Ještě že mám po dvou měsících loď dokonale v ruce.

S východem slunce vítr slábne, ale stáčí se nevýhodně k východu. Tlačí nás pryč od Bermud.

A opět na motor

Ve 14, 00 h už zase spouštíme motor. Vítr je pryč. Jsme týden na Atlantiku a do St. George´s stále zbývá 200 mil. Nastává další noc, kterou musíme projet na motor.

Dopoledne v pátek 9. května se situace nemění. Bezvětří, hladké moře. Z kanystru doléváme naftu do tanku. Počítám spotřebu. Máme k dispozici ještě 91 litr paliva. Což reprezentuje necelých 40 motohodin, asi 240 mil. To by mělo na Bermudy stačit.

Před polednem se objevuje pár poryvů. Je zřejmé, že vítr, byť nesměle, přece jen nasazuje.

V poledne už fouká natolik, že Optimist má pod plachtami kormidelní rychlost. Směr větru je navýsost příznivý, jih k východu. Jen by měl trošku zesílit.

Jako vždy i tentokrát je Neptun zlomyslný. Ve 14:00 h už duní z jihovýchodu na hranici 5° B a rychlost lodě přesahuje devět uzlů. Protáčející se lodní hřídel ale tak rachotí a má takové vibrace, že kvůli zpomalení musíme refovat.

Pozn.:
Uzel je jednotkou rychlosti a používá se především v mořeplavbě. Jeden uzel odpovídá takové rychlosti, kterou těleso urazí vzdálenost o velikosti jedné námořní míle za čas jedné hodiny. Rychlost o velikosti jednoho uzlu je rovna 1,852 kilometrům za hodinu, nebo také 0,514 metrům za sekundu.

(Pokračování příště)

YouTube: Plachetnicí přes Atlantský oceán