Plachetnicí přes Atlantský oceán 2

Večer již fouká neodbytných 7° B a oceán začíná být slyšet. Hlavní plachta musí dolů. Je zřejmé, že na Bermudách budeme dřív, než jsem předpokládal. Také to znamená, že v noci budeme mít pod sebou návětrné pobřeží Bermud s množstvím nepříjemných útesů a s deformovanými vlnami, odraženými od ostrovů. A pak nás čeká komplikované zaplutí do plavebního kanálu Town Cut Channel, k jehož ústí je třeba prokličkovat mezi mělčinami a útesy.

Osmičková vichřice

Tohle nechci absolvovat v noci. Měním obsazení služeb, abych mohl zůstat trvale u mapového stolu. Průběžně kontroluji pozici Optimistu. Blížíme se k pobřeží příliš rychle. Zmenšujeme plochu genuy, dokud nezbývá kapesník o čtyřech čtverečních metrech. Nyní už osmičková vichřice přichází přímo zezadu a rychlost lodě nechce klesnout pod šest uzlů. Na levoboku je již možno pozorovat odraženou záři Hamiltonu a světla dalších osad, slitý světelný pruh se rychle rozpojuje do jednotlivých hvězdiček. Velké strmé vlny jsou spíše slyšet než vidět. Hučí to všude kolem a jsem docela rád, že nemusím kormidlovat.

Svítá do kalného rána. Oceán je rozbit do nechutně příkrých, nejméně čtyřmetrových vln se zlověstně syčícími hřebeny. Zvedají záď Optimista, který z nich surfuje, aby v oblaku tříště přídí dunivě udeřil do úpatí vlny předchozí – jako kdybyste s náklaďákem spadli ze železničního náspu. V závětří, asi pět set metrů daleko, je vidět mohutný příboj na útesech a ostrůvcích před vlastním pobřežím.

Musíme Bermudy podeplout a pak se bočním větrem vracet na severozápad, abychom našli vstup do Town Cut Channelu. Viditelnost je mizerná, pár set metrů, a mám obavu, zda uvidíme všechny nutné navigační znaky. Pak zpozorujeme vpravo od přídě plachty. Od volného oceánu se blíží dva dvoustěžníky se silně narefovanými plachtami. Je to krásný pohled, jak se zarputile probíjejí předobokem proti obrovským vlnám ve vichřici 8° B. Jsou rychlejší než my, takže mi poslouží jako lodivodi.

V jejich úrovni měníme kurz na sever. Naštěstí vlny jsou zatlumeny ostrovy, ale teprve nyní si uvědomujeme, když nám udeří do tváří, jak silný vítr nás k Bermudám donesl. Pak už je vidět ústí kanálu, poznávám je podle fotografie, kterou mám ve své atlantické "bibli", v knize "The Atlantic Crossing Guide" anglické autorky Anne Hammickové.

K ostrůvku Harbour Ordnance na celnici

Je nepříjemně zima, když motorujeme přes vnitřní zátoku St George k ostrůvku Harbour Ordnance Island, kde je budova celnice. Je to miniaturní kousek pevniny, oddělený od nábřeží St. George´s úzkým kanálem. U hráze z kůlů jsou už připoutány dvě jachty, jejichž posádky nám pomáhají se vyvázat. Ta pod americkou vlajkou má posádku Afroameričanů, což je řídký jev.

Aniž to tušíme, zakládáme tradici. Neboť každou etapu budeme končit za bouřlivého větru.

Příjemné překvapení. Místo celního poplatku ve výši 30 dolarů za osobu platím polovinu. Také se dovídám, že se mohu na tři dny vyvázat k nábřeží Market Wharf v kanále za Ordnance Island. Je to přímo ve středu města, náměstí s radnicí je odděleno budovou turistického střediska se sprchami a záchody. Kotví tam bok po boku tři Francouzi. Všímám si krajní lodě, rudě natřené Chicquity, jejíž posádku tvoří šlachovitý blonďák, a pak důležitě se tvářícího muže, kapitána vedlejší Tary, aniž mohu tušit, že oba sehrají roli v budoucím průběhu naší plavby.

Rychle překotvujeme, neboť u celnice začíná být těsno. Získávám místo přímo u nábřeží, na mě se chce vyvázat Němec s ocelovým kečem a v silném větru se přibližuje příliš rychle. Udeří do Optimistu a poškozuje průvlek na zádi. Posílá však manželku s omluvou, jíž je láhev karibského rumu. Na něj se vzápětí váže Angličan, jehož loď se jmenuje Shantue. I s ním se ještě potkáme. Atlantická vichřice sviští v takelážích, mračna se ženou těsně nad bělostnými střechami koloniálního městečka, neboť St. George´s se ani po třech stech letech příliš nezměnilo.

Konečně na Bermudách

Jsme unavení, nevyspalí, ale šťastní. Po deseti dnech od vyplutí z Miami, po týdnu nepřerušovaného pobytu na oceánu jsme konečně na Bermudách. Log ukazuje 1159 uplutých mil, z toho 270 na motor. Vichřice nám už nevadí, ale myslíme na Blewchips, který v přístavu není.

V neděli 11. května žhavím ráno radiotelefon. Hurá! Ihned slyším Miloše Křenka. Blewchips dorazil v noci a po dobrodružném zaplutí kanálem (byl naváděn dispečerem přístavního radaru metr za metrem) kotví v přístavní zátoce. Po celním a pasovém odbavení se připojí k nám.

Jednotlivé Bermudské ostrovy jsou dnes propojeny mosty do jednoho celku, takže začínáme říkat Bermuda, jak říkají všichni jachtaři. Celková plocha této nejstarší britské kolonie činí pouhých 53 km². Byla objevena náhodou, když na zdejších útesech ztroskotaly roku 1612 dvě anglické galeony lorda George Sommerse, vezoucí osadníky do severoamerické Virginie. Ze zbytků vraků a čerstvého dříví postavili trosečníci novou galeonu Deliverance, se kterou pak po roce šťastně do Virginie dopluli. Někteří se však vrátili a založili kolonii zde. Replika Deliverance II nyní spočívá v betonovém lůžku kousek od nábřeží a je krásně vidět z paluby Optimistu, vyvázaného v Market Wharf.

Poté, co byli po vzniku USA Britové vyhnáni ze severoamerického pobřeží, vzrostl význam Bermudy jako vojenské základny a každý britský guvernér pokládal za povinnost vystavět tu nějakou pevnost. Takže dnešní návštěvník se neubrání dojmu, že Bermuda se skládá ze starých děl, cihlových bašt a betonových valů, doplněných golfovými hřišti a tichými hotely nad romantickými zátokami s bizarními útesy a zlatavým pískem. Avšak hlavně z přátelských lidí, neboť ostrované dobře vědí, že slepicí, která jim snáší zlatá vejce, je turismus.

Celý povrch ostrova je jedním jediným velkým parkem, kde golfové dráhy nepozorovaně přecházejí do krajiny. Křižují i úzké silničky s bezchybným asfaltem a je humorné sledovat, jak auta dávají přednost golfovému vozíku, přejíždějícímu od jedné jamky k druhé.

Procházka k největší bermudské pevnosti St. Catherine

Tohle všechno pozorujeme za vycházky napříč ostrovem k zátoce Tobacco Bay. Na jejím severním výběžku se tyčí největší bermudská pevnost St. Catherine. Je proměněna v muzeum a pevnostní kasematy ukrývají nejen staré dělostřelecké kusy, ale i diorámy, předvádějící historii ostrovů. A jak je v britských muzeích zvykem, návštěvníka při procházení ponurých chodeb děsí automaticky spouštěné magnetofony. Tu se ozve dusot pochodující čety vojáků a klapání mušket, tu povely důstojníků při střídání stráží, jako by tou starou pevností stále bloudili duchové bývalé posádky. Můžete ale také slyšet pijácké písničky i kletby karbaníků, hrajících na sudu se střelným prachem poker.

Setkání s osádkou dvoustěžníku Bullhorn

Špatné počasí trvá, dešťové přeháňky se střídají s bouřlivým větrem. Navazujeme bližší vztahy se sousedy, s německým dvoustěžníkem Bullhorn. Čtrnáct metrů dlouhé plavidlo s automatickým kormidlem kapitánuje asi čtyřicetiletý Jürgen, posádku tvoří jeho žena a osmiletý syn Norman. Toulají se po světě už několik let, nyní se však vracejí do Německa, aby chlapec mohl konečně chodit do řádné školy. Norman je na Optimistu hned jako doma a svou přítulností předčí i zatoulané štěně. Bezelstně se svěřuje se všemi podivnostmi, které pro dítě přináší život na jachtě uprostřed oceánu. Kupříkladu nikdy nejedl smažený řízek a jeho oblíbenou zábavou je honba na pavouky, které mají v lodi. Jsou to vlastně zábavy vězně, kterými se za plavby rozptyluje. Kamarády má zase jen mezi obdobně postiženými dětmi. Sotva se s někým skamarádím, už plujeme jinam, stěžuje si. Je vděčný za každý zájem a jeho kočkování podléhá i má kapitánská důstojnost.

Opravy

Špatné počasí využíváme k opravám. Na Optimistu se v důsledku vlnobití opět odtrhl dřez od kuchyňské desky, na Blewchipsu se věnují opravám mnohem zásadnějším. Po vytrhání téměř celého interiéru nezbývá Miloši Křenkovi nic jiného než hlavní přepážku, na níž stojí stěžeň, opět přilaminovat k trupové skořepině. Při nákupu pryskyřice a skelné tkaniny mi vyčítá, že jsme se oddělili a on zůstal sám s poškozenou lodí. Na mou námitku, že na přímý dotaz v radiotelefonu havárii zlehčoval, namítá, že nemohl vystrašit vlastní posádku.

Během oprav již kotvíme v Pennos Wharf, těsně za benzínovou stanicí. Na Bermudě se buď můžete vyvázat zdarma k městskému nábřeží, k jednotlivým „wharfům", nebo použít soukromé mariny a jachtkluby v zátoce, kde se platí, a konečně volně kotvit v zátoce mimo plavební dráhu. Všechny tyto možnosti a plánky s místy, která připadají v úvahu, naleznete v „Bermuda Information Sheet". Jedná se o sešit, jenž dostane každý jachtař na celnici při vstupu, a který obsahuje v komprimované formě absolutně všechny informace, které jachtařský návštěvník potřebuje.

Schovávaná před větrem

V pondělí 12. května se otáčí vítr. Odpoledne k nábřeží, kde před přídí obrovského výletního parníku jsme s Blewchipsem vyvázáni bok po boku, zajíždí osobní auto. Vystupuje z něho „dockmaster" a varuje nás před vichřicí, která se čeká z jihu. Doporučuje nám přejet zátoku a zakotvit pod protějším břehem. Beru to na vědomí, ale nemohu nic dělat, oprava Blewchipsu ještě není dokončena.

Před večerem se objevuje další auto a z něho vystupuje policista. Jednoduše nám přikazuje, abychom okamžitě opustili nábřeží, neboť hrozí nebezpečí, že vlny na ně naše lodě vyhodí. S použitím kotvy, kterou již máme vyvezenu do návětří, odtahujeme Blewchipse na vítr a já s Optimistem vyklouzávám na volnou vodu.

Motorujeme přes zátoku St George´s Harbour na jih, na doporučené kotviště pod protějším břehem. Je už hodně zamračeno, ale vítr není nikterak silný. Na jižním kotvišti již kotví asi tucet jachet. Vybírám místo co nejblíže pobřeží a pod kopcem, na hloubce kolem 4 metrů. Pochopitelně visíme na „véčku" ze dvou kotev.

V noci lije a je slyšet hukot větru nad pobřežím. Sviští to i v naší takeláži, ale na palubě je téměř klid a na vodě jen drobné vlnky.

Růžové plavidélko Jahelka

I v úterý dopoledne prší. Obcházím neútulně mokrou palubu, přerovnávám vodou nasáklá lana, když si všimnu velmi neobvyklého plavidla. Na kotviště s pomocí přívěsného motoru zaplouvá malá růžová plachetnice. Je neobyčejně úzká, spíše oplachtěná kanoe, nahoře úplně uzavřená bez kajutové nástavby, jen s plexisklovou navigační kopulí. Nad palubou se tyčí útlý stěžeň, který je silně zakloněn a postrádá ráhno. To podivné plavidlo nese na zádi vlajku s helvetským křížem, ale pod sálingem, div se světe, se třepetá česká vlajka!

Po našem pravoboku kotví pěkný anglický „oldtimer", žlutý kutr se svislým klounovcem a dlouhým čelenem. Než stačím jakkoli zareagovat, růžová lodička mizí za žlutým Angličanem a zřejmě se k němu vyvazuje.

„Kdo u vás mluví česky?!,“ řvu, jako bych se měl strhat. Na palubě žlutého kutru vypuká zmatek a pak se ozývá mužský hlas: „Já“.

„Přijeď k nám!“ zvu neznámého.

Za půl hodiny je podivné plavidélko vyvázáno k levoboku Optimistu. Jmenuje se Jahelka. Předpokládám, že jméno nebylo vybráno ani tak na počest populárního zpívajícího advokáta, ale spíše podle komodora Jahelky, postavy z humoristické knížky Vzpoura na Primátoru Dittrich autorů Rady a Žáka.

Vzápětí můj odhad potvrzuje kapitán a majitel v jedné osobě. Je jím Honza Karel, československý reprezentant a mistr světa v kanoistice, který po roce 1968 emigroval napřed do Rakouska a pak do Švýcarska. Ze Švýcarska pochází i další a jediný člen posádky, Honzova přítelkyně Lydia.

Jahelka připlula nonstop z Portorika a všichni na palubě Optimistu jsou už natolik zkušenými námořníky, že si dovedou představit, co to obnáší. Takže veškerý komfort naší třináctimetrové lodi je nyní hostům k dispozici. Lydia se přiznává, že deset dní nespala, nicméně se vrhá nadšeně do sprchy. Když zasedáme v salonu k pozdnímu obědu, servíruje Jarda Vokřál na počest hostů vepřo knedlo zelo.

Československý reprezentant a mistr světa v kanoistice Honza vypráví

Honza se revanšuje barvitým vyprávěním. Toulá se s Jahelkou, kterou si postavil podle vlastních plánů, po Atlantiku již sedm let. Karibik, Brazílie, Venezuela, to byla místa, kde strávil nejvíce času. Lydia je s ním poslední dva roky, mají na kontě i horolezecké expedice do And a několik metráků horolezeckého vybavení vezou nyní na Jahelce zpět do Evropy.

Pochopitelně se vyptáváme navzájem, kam plujeme. A Honza nám znovu vyráží dech. Na otázku, kde chce spustit kotvu naposledy, odpovídá bezelstně: „No přece v Kamýku nad Vltavou.“ A když vidí naše šokované obličeje, dodává: „Co je? Nebo komory na Vltavě už nefungujou?!“

Večer napravo od nás spouští kotvu Blewchips a přitahuje se k našemu pravoboku. Vytváříme tak český ostrůvek uprostřed St George´s Harbour a povídáme si hluboko do noci.

Tankujeme a vyplouváme na 3 500 km dlouhou cestu po pusté vodní pláni

Ve středu stále vane silný vítr. Blewchips vyráží na průzkum k benzínce a Miloš mi radiotelefonem sděluje, že už to jde. Přemisťujeme se také k benzínce a bereme naftu, 177 litrů, z toho 83 litrů do kanystrů, které zde draze kupujeme, pár za 45 dolarů. Také nafta je drahá, platíme nejvyšší cenu za celou plavbu, více než dolar za litr, ale nikdo z nás není jasnovidec, aby uhádl, že ji nebudeme potřebovat a dobrou polovinu dovezeme až na Sardinii. Naopak, máme obavy z pásma bezvětří před Azory.

Miloš Křenek mě zaskakuje, když mi oznamuje, že hodlá vyplout na Azory ještě téhož večera. Moje posádka chce doplnit zásoby pití v Duty Free Shopu a tak se domlouváme, že Optimist vyrazí o dvanáct hodin později, ve čtvrtek 15. května ráno.

Máme k dispozici pětidenní předpověď počasí z letiště. Uvádí jižní proudění kolem azorské tlakové výše, vítr S až SW o síle 10 až 15 uzlů.

O půlnoci mám rádiovou relaci s Blewchipsem. Plachtí velmi rychle v silném zadním větru a v prudkém dešti. Ještě nevím, že jeho dvanáctihodinový náskok nikdy nedohoním. I na Bermudě prší a v noci se přes naše kotviště převalí dvě bouřky s blesky a hromy. Jsme rádi, že jsme nejeli.

Jenže prší i ráno, takže opouštíme St George´s za prudkého lijáku. Prší i do kelímku se zmrzlinou, jíž si oslazujeme rozloučení s bezpečím přístavu. Ze všech vyvázaných jachet nám mávají na rozloučenou. Jako vojákům, když odcházeli do první linie. Vše, lidé, lodě, domy, pobřeží, rychle mizí za bílošedou clonou deště. S brutální rychlostí jsme dáni na pospas oceánu. Před námi je téměř 3 500 km pusté vodní pláně. Co nám přinese těch 14 dní klášterní samoty? Další bouřky a vichřice?

Pozn.:
Uzel je jednotkou rychlosti a používá se především v mořeplavbě. Jeden uzel odpovídá takové rychlosti, kterou těleso urazí vzdálenost o velikosti jedné námořní míle za čas jedné hodiny. Rychlost o velikosti jednoho uzlu je rovna 1,852 kilometrům za hodinu, nebo také 0,514 metrům za sekundu.

(Pokračování příště)

YouTube: Plachetnicí přes Atlantský oceán