Plachetnicí přes Atlantský oceán 5

Z Azor přes Gibraltar na Sardinii
Námořnická pověra říká, že plavba, která se zahájí v neděli, bude šťastná. Z objektivního hlediska ta naše v roce 1997 z Azor k evropským břehům byla, i když jsem si kritických 30 hodin myslel pravý opak.

Je nedělní odpoledne 8. června a za zádí Optimistu pomalu mizí pobřeží azorského ostrova Sao Miguel. Před námi téměř přímo na východ ve vzdálenosti 800 mil (1500 km) leží mys Sao Vicente, náš první postupový cíl.

Vítr se stáčí na čistý západ a ustaluje se na síle 5° B. Obloha se však rapidně zatahuje a obraz kolem Optimistunabývá obvyklého jednotvárně šedého odstínu. Třímetrové vlny pokládáme za něco normálního a posádka rychle přechází do obvyklé rutiny.

Špatná předpověď se vyplňuje

V jednu hodinu po půlnoci musí jít dolů hlavní plachta. Už je jasné, že nás čeká bouře, před kterou varoval barometr. Střemhlav se do ní řítíme jako skuteční kamikaze na cíl.

V poledne už duní ze západu osmička, tedy víchr o rychlosti kolem 75 km/hod. Jedinou plachtou, kterou Optimistnese, je cípek genuy, označený v lodním deníku jako G4. Zdá se, že obloha je spojena v jeden celek s mořskou hladinou. Oceán sám je pruhovaně šedobílý a jeho povrch připomíná zježenou srst zuřící divoké kočky.

Odhadovat výšku vln z paluby malé plachetnice je vždy ošidné. K večeru vlny dosahují do dvou třetin výšky stěžně, což teoreticky znamená děsivých dvanáct metrů. Určitě mají více než osm metrů. Jsou to skutečná pohoří s povrchem vrásčitým jako sloní kůže, avšak s bílými pruhy pěny. Nedovedu si představit, že bych měl loď natočit k těmto vlnám a větru jinak než zádí. Největší nebezpečí představují zalamující se hřebeny, které mohou zalít palubu a zatlačit loď pod hladinu. Je třeba zvolit natolik velkou rychlost, aby loď hřebenům ujížděla, ne však tak velkou, aby se po surfu z vlny zaryla přídí do protisvahu předchozí vlny tak hluboko, že se nestačí vyprostit dříve, než ji nabíhající vlna zvedne záď, stočí bokem a převrátí.

Hřebeny se lámou do dvou metrů syčící bílé laviny, jež se řítí na otevřenou záď Optimistu a na kormidelníka, který sedí na kormidelní lavičce na samé zádi. Nějakým zázrakem Optimistvždy zavčas popojede a hrozivý val zmizí pod zádí, která se vzepne k nebesům, k šedivým cárům mraků pádících těsně nad hladinou rozbouřeného oceánu. Jenom občas proniká do kokpitu tříšť a bubnuje o kormidelníkova záda.

To vše pozoruji z hlavního průlezu. Dál nesmím, Petr Jančálek a vůbec celá posádka má strach, že se zlomenou rukou v sádře bych se nemusel v kokpitu udržet a zakázali mi vylézt ze salonu ven.

Nedá se plout rychleji než pěti uzly. I tak je tato rychlost na hranici bezpečnosti, neboť při surfech ukazuje log kolem 10 uzlů a příď až po stěžeň mizí tu a tam ve vodě.

Naštěstí bouře dotírá přímo ze západu a žene nás tam, kam chceme

Je to poprvé za celou plavbu, co Jarda nevaří. Stejně nikomu nechutná jíst. Také jsme nějak přestali mluvit. Mlčíme, pohrouženi do sebe, protože to, co vidíme kolem sebe, působí drtivě. Z obrovitých, valících se vodních mas přímo čiší utajený potenciál ničivosti a neskrývaná brutální hrozba. Ty síly okolo bez přetvářky prokazují bezvýznamnost a nahodilost lidského života. Tedy to, co jsme ze své psychiky vymazali a zakryli civilizačním nánosem.

Nejjistěji kormidluje Petr Šťastný. Jeho robustnímu egu je zřejmě jedno, co se děje kolem. Přitom bere antibiotika, neboť rána na noze, kterou utržil v Hortě, se mu zanítila a bolest pociťuje i ve slabinách. To je špatné znamení. Druhý Petr kormidluje o něco techničtěji, ale také bojácněji.

Vysoká škola plachtění

V noci bouře kulminuje a dosahuje síly 9 až 10° B, tedy rychlosti větru kolem 100 km/hod. Řev vln, hukot vichru v takeláži, vysoké svištivé tóny ocelových lanek, řinčení stevenového hřídele a skřípot kroutícího se trupu se slévá do jediné kakafonie, která nás deprimuje a zabraňuje byť jen zamhouřit oči. Ležím zapřený nohama v kóji a naslouchám přibližujícím se větrným úderům. Je to jako hřmot obřího rychlíku, který vám přejíždí nad hlavou. Napřed je z dálky stovek kilometrů slyšet vzdálené svištění, které neskutečně rychle nabývá na síle a na hloubce. A v tom už zvuk přechází v obludné burácení přímo nad hlavou, jako by byl člověk ukryt pod mamutím viaduktem, po němž pádí ten vlak pro obry. Přitom zřetelně vnímám, jak nestvůrný tlak se snaží loď vmáčknout pod hladinu.

U kormidla jsou teď Jarda se Zuzanou a přes ryk vln doléhá v přestávkách jejich roztřesené dueto. „Utíkej Káčo, utíkej, honí tě čert rohatej,“ dodávají si odvahy prozpěvováním dětské písničky. Proboha, jen ať to přestane, ať to přestane, opakuji si v duchu stále dokola, když bez slitování přicházejí další a další větrné údery.

Nad ránem slyším znovu, jak z dálky přilétá nevím už kolikátý poryv bouře. Zaryčí nad otřásající se lodí jako nestvůrný démon, a pak je slyšet, jak na svých mocných vichrných perutích mizí někde v nekonečných prostorách Atlantiku.

S obnaženými nervy čekám, co bude dál – a ono je skoro ticho, hukot oceánu má z minuty na minutu lidsky chápatelné rozměry. Třicetihodinová bouře právě skončila – jako když zatáhnete vodovodní kohoutek.

119 mil v bouři

V úterý v poledne už máme zase „normální" šestku a plachtíme na dvě třetiny genuy. Log ukazuje, že jsme v bouři upluli 119 mil. Barometr vyskakuje na 1019 mb. Navečer jde nahoru i hlavní plachta a v jedenáct přichází ke slovu dokonce motor, neboť Optimist nemá pod plachtami kormidelní rychlost.

Ač jsme neutrpěli žádnou škodu, nepřetrhlo se jediné lanko, nepovolil ani steh genuy a do lodi vniklo jen pár litrů vody, psychicky se vzpamatováváme ještě celý příští den.

Ve středu 11. června přichází vítr od jihu a rychle sílí. Po poledni máme postavenu hlavní plachtu se dvěma refy a poněkud zmenšenou plochu genuy. Optimist pádí bočním větrem rychlostí 8 uzlů. Analyzuji pracně získanou meteopředpověď, rozkládám si na mapovém stole deset synoptických map, z nichž poslední platí až do neděle. Skutečný vývoj je ale tak rozdílný a opožděný, že předpověď je prakticky k ničemu. Jedna věc je jasná, čím dříve vypadneme z Atlantiku, tím lépe.

Až na Sardinii se telefonicky dovídáme, že Blewchips se v bouři, která ho chytla před Gibraltarem, dvakrát převrátil, ale přežil bez poškození.

Za středu zaznamenáváme 146 mil, za čtvrtek ve slábnoucím proudění z jihozápadního kvadrantu 136 mil. K mysu Sao Vicente zbývá 175 mil. Stále si držíme severní šířku 37,5 stupně.

12a. června

Propadl jsem za plavby pověrčivosti a v pátek 13. června píšu do deníku datum 12a. Nefouká a musíme motorovat celý den. Oceán si sedá a mění se v příslovečný Talinský rybník. Hladina je téměř úplně rovná, aspoň se dobře vyspíme.

Očekávám vítr od severu a ten přichází v sobotu. O půl jedenácté dopoledne konečně spatřujeme evropskou pevninu. Připíjíme si červeným azorským vínem a mně nezbývá než do videokamery pronést slavnostní přípitek k přeplutí Atlantiku. V 16:30 je maják Sao Vicente na traverzu a prakticky máme Atlantik za sebou. K večeru se vítr točí na NW a nabývá příjemné čtyřkové síly. Ke Gibraltaru zbývá 160 mil.

Vlnění hladiny je nepatrné a tak i přes noc plachtíme na motýla, s genuou napjatou na spinakrovém pni na jedné straně a s hlavní plachtou vyloženou na straně druhé. Na celé posádce je vidět úleva a do hlav se nám vracejí suchozemské starosti. Petr Jančálek se obává o zaměstnání. Oproti časovému plánu máme zpoždění a jemu příští týden končí dovolená. Druhý Petr zase musí do konce června odevzdat přiznání k DPH.

Pozn.:
Uzel je jednotkou rychlosti a používá se především v mořeplavbě. Jeden uzel odpovídá takové rychlosti, kterou těleso urazí vzdálenost o velikosti jedné námořní míle za čas jedné hodiny. Rychlost o velikosti jednoho uzlu je rovna 1,852 kilometrům za hodinu, nebo také 0,514 metrům za sekundu.

(Pokračování příště)

YouTube: Plachetnicí přes Atlantský oceán