Převratné objevy géniů 20. století

Ing. Karel Pacner, fundovaný autor téměř 50 knižních titulů z oblasti literatury faktu, odborný publicista a neúnavný popularizátor vědy a zvláště pak kosmonautiky, historie čs. špionáže, osudových okamžiků v soudobých dějinách Československa či portrétů významných žijících osobností české vědy, se rozhodl přiblížit širokému okruhu čtenářů skutečné hybatele dějin vědy a techniky 20. století. Současně seznamuje odbornou i laickou veřejnost se samotnými objevy a jejich mnohdy spletitými, dramatickými i poučnými osudy. Do prvního dílu zamýšlené trilogie s názvem „Géniové XX. století“, vydaného v nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media s podtitulem „Osobnosti a objevy, které změnily náš svět“ (Praha 2015, 1 vyd., 432str.), zařadil autor životopisy 20 význačných vědců a techniků z oblasti teoretické fyziky, elektrotechniky, kosmologie, geologie, chemie, letectví a medicíny. Předmluvu napsal Jiří Grygar.

Dvacáté století dosáhlo v historii naší planety nejen smutného prvenství v desítkách milionů obětí světových i lokálních válečných konfliktů, ale naštěstí také v úspěších a epochálních objevech exaktních věd. Díky nim tempo technického pokroku nabralo naprosto nečekané obrátky. Život lidí se stal snazším a bohatším. Bylo by však zavádějící pohlédnout ze současné perspektivy zpět a podlehnout pokušení vidět dvacáté století jako dobu vyvrcholení stavu poznání v jednotlivých oblastech vědy a techniky. Ze vzdálenější perspektivy snadno uvidíme, že již koncem 19. století byli mnozí vědci přesvědčeni, že jejich obory jsou v podstatě uzavřenou vědou (nejčastěji zde bývá citován výrok tehdy uznávaného koryfeje fyziky Williama Thomsona alias Lorda Kelvina o dvou obláčcích na jasném nebi fyzikálního výzkumu). A za tisíc let se naše názory na podstatu života a vesmíru budou zdát stejně podivné, jako nám například připadá Keplerova cesta k objevu tří zákonů pohybu nebeských těles, považovaných za nebeskou harmonii odrážející Boží plán podoby vesmíru.

Role jednotlivců a základního výzkumu

Před téměř sto lety uvedl Albert Einstein v článku o vědeckém přínosu německého fyzika profesora Emila Warburga mimo jiné: „Obsah vědy se dá nepochybně pochopit a posoudit i bez znalosti individuálního vývoje těch, kdo ji vytvořili. Ale při takovém jednostranném objektivním vylíčení vypadají jednotlivé kroky jako náhodné. Pochopení, jak byly tyto kroky možné, ba nutné, získá člověk teprve sledováním duševního vývoje jednotlivců, kteří měli na vývoji vědy rozhodující účast.“ Právě proto je historie vědy, zvlášť historie, která pro nás oživuje samotné vědce, tak důležitá. Ukazuje nám vědu jako skutečnější, hmatatelnější lidské snažení, které se nepřestává rozvíjet, a není vždy možné předpovědět směr, jakým se bude ubírat. Ostatně – důležitost některých objevů se prokáže až po mnoha letech.

Zdrojem pokroku vždy byl a je základní výzkum, i když se některým lidem jeví jako neužitečný. Jeho význam přesně vystihl bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy: „Bez základního vědeckého výzkumu nemohou přijít žádné nové aplikace. Koneckonců elektřina ani žárovka nebyly vynalezeny postupnými inovacemi svíčky“.

Kauzalita rozvoje technologií a vědy

V průběhu celé lidské historie vedl pokrok ve vědě také k pokroku v technologiích a pokrok v technologiích vedl jako zpětná vazba k pokroku ve vědě. Cesty k využití jaderného štěpení, tranzistorového a laserového jevu, nacházení nových léků a léčebných postupů, konstruování zcela nových strojů i dalších převratných objevů byly dlouhé a obtížné. Technickým vynálezům, novým technologiím, netradičním materiálům a chemickým látkám se specifickými možnostmi využití, jež mění svět a zasahují do každodenního života společnosti, předcházejí výzkumy mnoha přírodovědců a matematiků. Znamenaly hodně práce, léta dřiny, noci strávené v laboratoři, dílně či v pracovně, někdy také přispěla náhoda či štěstí. Ale ty přejí jen připraveným. Těch opravdu špičkových myslitelů však bylo pouze několik desítek. Mnohé známe, někteří geniální vědci, lékaři a inženýři však upadli do trvalého zapomnění. A kdo tedy byli ti, jejichž práce změnila svět a zasáhla do života společnosti?

Životní pouť slavných

Tématem nové publikace jsou životní osudy tak slavných osobností vědy a techniky, jako byl průkopník radiotelegrafie Guglielmo Marconi, otec moderní neurochirurgie Harvay Cushing, tvůrce kvantové teorie Max Planck, konstruktéři prvního letadla Orville a Wilbur Wrightovi, objevitel čtvrté krevní skupiny Jan Jánský, objevitel teorie relativity Albert Einstein, vynálezce elektrokardiografu Willem Einthoven, objevitel podmíněných reflexů Ivan Petrovič Pavlov, autor teorie posunu kontinentů Alfred Wegener, objevitel rozpínání vesmíru Alexandr Fridman, vynálezce syntézy čpavku a inspirátor použití bojových plynů Fritz Haber, objevitel struktury atomu Niels Bohr, vynálezci penicilinu Alexander Fleming, Howard Florey a Ernst Chain a posléze objevitelé insulínu Frederick Banting, John MacLeod, nebo Charles Best a James Collip. Vedle nich můžeme pomocí jmenného rejstříku vyhledat dalších 500 jmen vědců, vynálezců, lékařů, spisovatelů a dalších umělců či politiků, která s obsahem jednotlivých životopisných medailonků hlavních protagonistů souvisejí.

Příběhy lidí, o nichž se v knize hovoří, upozorňují i na fascinující rys historického životopisu: jsou totiž připomínkou faktu, že velké objevy dělají lidé, kteří žili svůj každodenní život a zakoušeli radosti i starosti své doby v podstatě stejně jako jejich současníci. Dokonce i na profesionální úrovni často udělali více, než kvůli čemu se na ně dnes vzpomíná. Lidskými cnostmi i chybami se podobají každému z nás, výjimeční jsou však svou intuicí i houževnatostí dojít k vytouženému cíli. Současně usvědčují z nepravdy jeden z nejrozšířenějších, avšak přesto klamných mýtů o vědě – představu, že se věda vyvíjí v řadě revolučních skoků. Autor jasně ukazuje, že věda ve skutečnosti postupuje kupředu řadou relativně malých kroků, z nichž každý staví na práci dřívějších vědců. V této souvislosti často cituje slavnou Newtonovu větu, že pokud viděl dále než ostatní, bylo to proto, že „stál na ramenou obrů“. Velké průlomy v zásadě vždy přicházely jako vyvrcholení mnohaleté, často několikagenerační usilovné práce. Pro současné generace je inspirativní skutečnost, že například ve fyzice většinu největších objevů učinili vědci ve věku od 20 do 30 let.

Bohumil Tesařík