Před inkvizičním tribunálem
aneb jak si zachovat vlastní názor

A jakýpak je váš názor?“ je otázka, na kterou dříve či později narazí u zkoušky každý z nás. Nenechte se mýlit, profesora málokdy zajímá, co si doopravdy myslíte. Bezvýhradný souhlas se svým hlediskem však také nežádá. Žádoucí je prezentovat nepříliš odlišnou teorii a pak se, „pod tlakem profesorovy moudrosti“ nechat přivést na „cestu pravou“.

Z etického hlediska možná pochybná, ale osvědčená praxe. Ale nedivte se. Ani my nejsme čistí a profesoři nejsou jen nemilosrdnými inkvizitory. S přehnaným sebevědomím prosazovaný vlastní názor často skrývá neznalost tématu, neochotu učit se se snahou o pochopení. Chceme-li tedy, aby naše názory byly vyslyšeny, aby se obecný trend zkoušení změnil a aby inkviziční tribunály zůstaly v minulosti, do které patří, musíme i my dodržovat několik důležitých zásad.

Tázejte se, problematizujte, přemýšlejte...

Většina z nás striktně odděluje to, o čem se učí, od svého vlastního života. Biflujeme poučky a moudra. Je to bezpochyby snazší, nevyžaduje to od nás vytvářet si vlastní názory, ty pak hájit a mnohdy bolestivě měnit. Chceme-li však nejen žít, ale i studovat s osobním nasazením, chceme-li víc, než stát se kartotékami a chodícími muzei, musíme se tázat, musíme problematizovat. Nejen že si pak informace vztažené k našemu bytí lépe zapamatujeme, ale především nám k něčemu budou, naučíme se přemýšlet. A teprve z tohoto základu má smysl budovat vlastní, udržitelné názory.

Komunikujte...

Existují obory a z nich skládané zkoušky, kde osobní pohled skutečně nemá místo.
Neoddiskutovatelná fakta se musíme prostě naučit. A to platí i pro obory, kde již můžeme mít své hledisko. Základní podmínkou správné prezentace vlastního názoru či mínění je znalost skutečností, jimiž ho můžeme podložit. A je dobré neopomenout tyto skutečnosti uvést i při zkoušce. Jen tak můžeme vstoupit do diskuse jako alespoň z části rovnocenní partneři. A pamatujte si, že i profesoři jsou lidé a i oni mnohdy zapomínají či nepovažují za nutné uvést fakta, na nichž své mínění vystavěli, a tak to, co vám připadá jako populistické dogma, může být pečlivě promyšleným a léty ověřeným názorem. Nesouhlasíte-li tedy se svým profesorem, zkuste se nejprve ptát. Snažte se poznat principy, z nichž vyšel, pokuste se porozumět dříve, než budete vynášet soudy. Uděláte tak další krok po cestě ke vzájemné komunikaci mezi zkoušeným a zkoušejícím.

Pravdy banální a důležité

„A přece se točí!“ mumlal si prý Galileo při odchodu od inkvizičního tribunálu, kde právě zmiňovanou skutečnost veřejně popřel. Někteří ho proto považují za zbabělce, jiní za moudrého. Pro nás je důležité na této pseudohistorické epizodě demonstrované Sokolovo rozlišení pravd na pravdy banální, za které nestojí za to umírat, a pravdy důležité, jejichž popřením popíráme sami sebe. Jinak řečeno, nemá smysl nechat se vyhodit od zkoušky proto, že dva krát dva se rovná čtyři, ale máme-li si zachovat osobní hrdost, nezbývá nám někdy než trvat na svých názorech. Co bude banálním a co životně důležitým záleží jen na nás, ale je dobré si tuto hranici uvědomovat a vyhýbat se jejímu posunutí jak do extrému fanatického vyznavače „pravdy za každou cenu“ tak do roviny všeobecné banality.
Pozor na nenásilné změny názorů. Člověk, a to i poddruh studující, má tendenci zachovávat si jakousi vnitřní kontinuitu. Z toho vychází Festingerova teorie kognitivní disonance. Jedná se v podstatě o to, že donutíme-li člověka změnit chování, změní on sám své prožívání a myšlení tak, aby chování odpovídalo. Totéž platí samozřejmě i opačně, ale nás zajímá především první případ. Ve zkouškové situaci to znamená, že odsouhlasíme-li profesorovi něco, co není naším názorem, máme dvě možnosti: za prvé prohlásit, že jsme k tomu byli přinuceni a jednali pod nátlakem, za druhé pak přijmout profesorem prezentovaný názor a sami ho hájit. Přičemž čím silnější je na nás vyvíjené násilí, tím spíše se přikloníme k první variantě, zatímco pokud nám míra donucení připadá příliš malá, aby ospravedlnila popření vlastního názoru, přikláníme se k variantě druhé a stáváme se tak oddanými šiřiteli názoru profesorova. Jsme-li si této tendence vědomi, dokážeme se jí mnohem lépe bránit. Takže pozor na „nenásilné“ změny názorů!
A na závěr: pokud se rozhodneme trvat na svém názoru přes všechna možná úskalí, pokud se rozhodnete spojit studium se životem, platí několik pravidel. Za prvé: pamatujte si, že váš názor je pouze váš, můžete se mýlit, mohli jste něco špatně pochopit a možná vám schází některá fakta, střežte se ho tedy prezentovat jako neměnnou pravdu. Za druhé: buďte asertivní, nikoliv agresivní. Za třetí: nebojte se uznat chybu. Skutečně se může stát, že v průběhu diskuse svůj názor přehodnotíte. Není na tom nic špatného, dokazuje to jen vaši schopnost přemýšlet a vyvíjet se. Ale pozor na kognitivní disonanci! Za čtvrté: stanovte si cenu. Dříve nebo později se dostanete do situace, kdy vás bude trvání na vlastním názoru něco stát. Počítejte s tím a zkuste si ujasnit, kolik jste ochotni zaplatit. Galileo to zřejmě věděl. Za páté: budujte si vlastní názory. Přemýšlejte. Chcete-li s čímkoliv souhlasit či nesouhlasit, pokuste se seznámit se všemi fakty, příčinami i následky. Máte vlastní hlavu, tak ji používejte. A za šesté: neupírejte nikomu právo na jeho vlastní názor. Ani profesorům.