O povodních po povodních

"lidé lidem nejvíce prospívají i škodí." (Cicero) Až naprší a uschne, praví jedno prastaré rčení. Tak nám napršelo. A skoro i uschlo. Voda v řekách pomalu klesá, ale škody, které způsobila, nesmazatelně poznamenaly životy mnoha lidí.

Nejen těch, kteří přišli o své domovy a o majetek. My všichni jsme se dozvěděli cosi nového o fungování našeho státu, o lidech kolem, ale také o sobě. A tak se po hřmícím přívalu rozbouřených řek Čechami žene povodeň snad ještě ničivější a z protržených hrází lidských srdcí tryská bolest i zloba, beznaděj i nenávist. Obvinění prší na hlavy vinných i nevinných a hladina řeky citů povážlivě stoupá. Co ale s tím? Snad nám alespoň trochu pomůže pochopení některých
sociálně psychologických jevů, které povod-ně provázely.

Já svůj dům neopustím!

Řvoucí voda strhává první mosty i domy, ale lidé stále zarputile odmítají opustit své byty, s děsivou lhostejností se procházejí po nábřežích a na záchranáře a policii se dívají nechápavýma očima. Zešíleli snad? Ne. Jen v běžné lidské reakci na extrémní úzkost popírali zřejmé, nechtěli přijmout to, co by je vytrhlo z bezpečí jejich životů a se pštrosí zarputilostí trvali na tom, že co neuvidí oni, to si nevšimne jich. V psychoanalýze je užíván termín popření, který označuje obranný mechanismus lidské psýché, spočívající v podvědomém odmítnutí zjevné skutečnosti. A reakce mnoha lidí při povodních by se právě tímto pojmem dala snadno popsat.
A že ti, kteří nebydleli v záplavové zóně, neměli k anxietě důvod? Omyl! "Úzkost provází každou dezintegraci obvyklého a každé nové uspořádání." (Kastová, V.: Krize a tvořivý přístup k ní. Praha, Portál, 2000, str.18) Převedeno na naši situaci: samotná skutečnost, že došlo k povodním takového rozsahu, byla příčinou úzkosti i u obyvatelstva, které nebylo záplavami přímo postiženo.
Nic však nelze popírat věčně a časem začalo i těm nejzarputilejším téct do bot. A to nikoliv obrazně. Nezbývalo tedy, než se nechat evakuovat. Zatímco však jedni zhrouceně posedávali v přeplněných halách škol a, naštěstí, se dříve či později dostali do rukou odborníků, další ještě stále nechápavě bloudili ulicemi a s fascinovaným zděšením mumlali "To přece není možné..."

V davu cítím jistotu...

A z nejistoty, smísené se zvědavostí, z touhy nebýt v čase nebezpečí sám, z onoho bolestného přání porozumět, vznikaly davy tolik proklínaných "diváků". Jistě že se našli senzacechtiví lovci záběrů a lidského neštěstí, ale většinou převažovala úzkost hledající jistotu v davu, strach vytvářel slepá a hluchá stáda a ne každý měl tolik sebejistoty, zkušeností, nebo prostě elánu zrozeného z mládí, aby se brodil po kolena ve vodě a vláčel pytle s pískem. A tak odsudky, padající na hlavy přihlížejících, byly mnohdy unáhlené a nespravedlivé. Vždyť někteří z těch lidí měli domy v uzavřených oblastech a jen s němou obavou sledovali stoupající vodu. Jiní se prostě báli zůstat doma a k fyzické pomoci neměli dispozice. Ostatně mnozí z nich přispěli finančně a to i někteří z tolik proklínaných turistů.
Dalším se zas nepovedlo dovolat na magistráty, nebo jejich pomoc už nebyla potřeba, ale touha být při tom, nějak se zapojit, i když jen pouhou "přítomností" je vyhnala na nábřeží. Není totiž nic horšího, než vědět, že se něco děje, a přitom sedět doma, mnohdy odříznut od svých blízkých a přátel a sám zápolit s ne-jistotou a strachem. Vždyť člověk je tvor nejen zvídavý, ale především společenský.

Cítím "vinu z přežití"

A pak začala voda opadat. Ti, co ztratili své domovy a majetek, začali truchlit. Pozornost světa se obracela k nim. Slzy pomáhaly smýt bolest a každý měl najednou spoustu pochopení. Nechci zlehčovat úděl těchto lidí, jistě trpký a nezáviděníhodný, o nich však již bylo napsáno a řečeno dost. Málokdo si ale uvědomil, že i ti, kterým voda nic nevzala, zůstali poznamenáni. U hromadných havárií se tento pocit nazývá vinou z přežití, a v mírnější míře se objevil i po povodních. V těch, co nic neztratili, začala klíčit semínka nejistoty. Náhle se jaksi styděli pohlédnout do očí trpících, stejně jako mnozí lidé propadají rozpakům při setkání s tělesně postiženými. Najednou jim to, co udělali pro jiné, připadalo směšně málo, oproti ztrátám obětí. Náhle je vlastní byty a peníze a domy a šaty nutily klopit oči a i když rozum říkal, že po nich nikdo nežádá, aby obětovali vše, do nebe vynášené příběhy těch, kteří tak učinili, se stávaly trpkým nápojem.

Nebojme se pocitů!

Nakonec se tito lidé rozdělili na dvě skupiny. Ti první začali zveličovat své zásluhy a pomoc, kterou poskytli. Nečinili tak ze zlého úmyslu nebo pýchy, ale aby nějak ospravedlnili, že jim se nic nestalo. Aby neztratili cenu ve vlastních očích. Aby si mohli vážit sami sebe, když je média bombardují příběhy o hrdinech a obětavcích. Ti druzí se mezitím pokusili zapomenout. Najednou měli plné zuby řečí o povodních, "dost už", prohlašovali s pózou rebelů a "těch rozumných", kteří vědí, že je třeba se navrátit k normálnímu životu. I v nich však hlodal červík pochybností. A tak ho rázně zašlapali do země.
V jednom z předchozích článků jsem psala o kognitivní disonanci. O snaze člověka přizpůsobit své myšlení činům, které už nemůže změnit. A přesně v duchu této teorie hledáme nyní ospravedlnění pro své chování, vyčítáme si nebo se chválíme, hledáme viníky větší, než za jaké se považujeme sami, a nebo se snažíme vytěsnit vzpomínky a pocity do oněch zavřených šuplíčků, které každý z nás skrývá v mysli. Nic z toho nám však nepomůže. Na samotných pocitech, o kterých se výše zmiňuji, přece není nic zlého! Jsou lidské, a nic lidského by člověku nemělo být cizí. K negativním následkům však vede jejich popírání, potlačování a odmítání abreakce -
plného prožití emocí a zážitků. Nepopírejme, že celý český národ prošel krizí. A opakujme si slova Vereny Kastové: "Přesto jsme v krizích vždy znovu a znovu vystavováni výzvě, volání života, abychom se nově orientovali ve svých vnitřních možnostech, abychom byli schopni kompetentněji řešit vnější problémy." (Kastová, V.: Krize a tvořivý přístup k ní. Praha, Portál, 2000, str.159) Pokusme se tedy o to! Jistě pomáhat jiným je důležité a v této době více než kdy jindy potřebné. A cenu má jak pomoc materiální, tak poskytnutá psychická podpora. Ale ve všem tom altruismu bychom neměli zapomínat ani na sebe. To by přineslo více škody, než užitku. Pokusme se tedy nejen jiným, ale i sobě dopřát osvobozující slzy nebo smích, nezapomínejme, že nemocný lékař těžko někoho uzdraví a především, nebojme se odpouštět. Jinak se hráze zase protrhnou...