Vrtěti divákem

Ve známém americkém filmu Vrtěti psem vyjadřuje jeden z hlavních hrdinů podstatu televizní manipulace jedinou větou: „Bylo to v televizi“. A právě o to jde moderním médiím především. Aby se stala garantem reality.

To, co bylo v televizi, je skutečné. Je to pravda. Noviny ještě můžou lhát, ale na obrazovce přece vidíme „fakta“ „na vlastní oči“. A ani netušíme, že se mýlíme. Nechci zde rozebírat problematiku falšování záběrů, vkládání podprahových informací či jiné triky digitálního věku. V kultivované a demokratické společnosti by alespoň ve veřejněprávní televizi k podobným excesům docházet nemělo. Budu se věnovat metodám jemnějším a především zcela legálním.

Jak si získat diváka?
Na prvním místě v pomyslném žebříčku televizní manipulace stojí výchova diváka, vytvoření jakési „velké divácké rodiny“. Už od raného věku jsou děti zpracovávány pořady jako Teletubies. Místo aby je maminky samy učily novým slovům, místo toho aby je seznamovaly s realitou světa, posadí moderní a vzdělané ženy své ratolesti před televizní obrazovky a vydají je tak napospas „vědeckými metodami zpracovaným a psychologicky promyšleným“ pořadům. Aby nedošlo k omylu: že jsou podobné pořady odborně připraveny nelze ani v nejmenším popřít. Oplývají jasnými barvami, usmívajícími se figurkami s výraznými obličeji, věku odpovídající slovní zásobou... Zkrátka jsou poutavé a cílovou skupinu udrží před obrazovkou.
Starší divák je sice poněkud náročnější, ale i on se snadno nechá vlákat do pasti „velké rodiny“. Lidská touha příslušet k nějaké komunitě, snaha přiblížit se známým osobnostem, ona závratná možnost „pozvat je každý večer do svého obýváku“ je bezesporu lákavá. A nehrozí vám odmítnutí, nemusíte se angažovat, nemusíte připravovat chlebíčky ani nikam chodit. A především nemusíte být sami. Můžete v klídku strávit večer v televizní „Hospodě“, posedět s „Přáteli“ nebo oslavit s televizí XY její skvělé N-té narozeniny. Ani dárky kupovat nemusíte, naopak, spoustu jich přece dostanete!

Reklama je všechno
Když už je divák získán, přichází na řadu nutnost vydělat si na provoz. Alfou a omegou zisku médií je reklama. Čím vyšší je sledovanost, tím větší je zájem firem o vysílání právě jejich reklamy na patřičném kanálu a tím větší je i finanční přínos. Zjevná reklama je však jen vrcholkem ledovce. Mnohem větší účinek má reklama skrytá. A tou je prakticky všechno, co vidíme na obrazovce, od toho, jakou značku minerálky pije slavný sportovec při televizním rozhovoru, přes to, jakou cigaretu si zapálí známá kráska v akčním filmu až po to, jaký prací prášek stojí na pračce v rodinném seriálu. Tento druh reklamy v divákovi vytváří pocit, že daný výrobek zná, že jde o produkt kvalitní, aniž by si později uvědomil, při jaké příležitosti výrobek vlastně viděl.

Zkreslování reality
Mnohem nebezpečnější než veškeré reklamní snažení je však zkreslování reality samotné. Člověk je bytostí převážně vizuální, to, co vidíme, má na nás největší vliv a právě této skutečnosti televize bohatě využívá. Chcete někoho zesměšnit? Udělat z něj padoucha? Nebo naopak hvězdu? Stačí vám šikovný kameraman a trocha drzosti. Není nic směšnějšího, než politik, který právě svačí bramborový salát, drbe se na zadku nebo se šťourá v nose. Naopak plačící oběť katastrofy, vyděšené dětské oči či srdceryvné vzlykání stařenky vám jasně sdělí, že ten, kdo jim to udělal, je padouch a mizera. A fakta už pak příliš nezkoumáte.
K dotváření celkového obrazu situace slouží i hudební podbarvení a projev moderátora. Nejpůsobivější jsou samozřejmě záběry z terénu, kdy za zády reportéra, bičovaného deš-těm, běží nezřetelný obraz a vy se z komentáře dozvídáte, co že to vlastně sledujete. A když se vás někdo po čase zeptá? Vzpomenete si zcela jasně, jak jste zmiňovanou událost „viděli“ v televizi. Živý vstup reportéra vám navíc přinese příjemně mrazivý prožitek, lepší než mnohé akční filmy. Protože tohle je přece skutečnost. Nebo ne?

Operování s pojmy
Společné všem médiím je pak operování s pojmy. Člověk je bytostí obzvláště citlivou na slůvka jako vražda, sex, nebo skandál. A přidáte-li ještě pár přívlastků, bude divák s hrůzou naslouchat „strašlivým odhalením“, sledovat „děsivá dramata“ a soucítit s „ubohými oběťmi“, aniž by si uvědomil, že skutečnost je často banální a ve své podstatě nezajímavá. Média také ráda pojmy vytvářejí. Tím nechci nijak podceňovat „boj proti terorismu“, ale právě tento slogan nabyl v poslední době takových rozměrů, že se za ním leccos schová. Jen o trochu méně populární jsou termíny jako „biologická zbraň“, „válečné zločiny“ či „korupční skandál“. V žádných zprávách nesmí tyto pojmy chybět, jinak by se divák cítil ochuzen o svou dávku vzrušení, o pocit spoluúčasti na „dramatickém světovém dění“, i když přitom nezvedne zadek z pohodlného křesla. A informace? Ale o ty přece vůbec nejde...
Máte po přečtení předchozích řádek pocit, že popadnete svůj televizní přijímač a vyhodíte ho z okna? To asi ne. Neříkám vám totiž nic nového. Většina z nás už se pravděpodobně s podobnými varováními na účet médií setkala a já nechci zahajovat další „křížovou výpravu za záchranu reality“. Říkám jen: Buďte obezřetní. Nepřijímejte události, prezentované v televizi, jako nesporná fakta. Neodsuzujte lidi na základě zhlédnutých pořadů. Sledujte, kolik skutečně podstatných informací vám sdělil moderátor profesionálně rozechvělým hlasem. A především – nezapomínejte se setkávat se skutečnými lidmi, protože televizní zábava není jen berličkou pro osamělé, ale i cestou, jak se osamělým stát. A člověk jiné lidi potřebuje.