Novodobí věštci, aneb o psychologickém profilování pachatelů trestných činů

Následující scénu známe asi všichni. Odehrává se v nesčetném množství seriálů i filmů, uveďme například seriál Specialisté na vraždy. Seriózně se tvářící vyšetřovatel či policejní psycholog, případně psychiatr, přikročí k mrtvole znásilněné dívky, prohlédne si stopy po škrcení, odříznutý prs a umělecky naaranžovanou rudou růži a s vědoucím výrazem pronese: „Pachatelem je bílý muž ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti lety, jedináček, vychovávaný hyperprotektivní matkou, v dětství se pomočoval a trhal mouchám nožičky, žije osaměle, je kultivovaný a inteligentní a toto není jeho první vražda.”

Taky vás už někdy napadlo, nakolik se taková prohlášení slučují s realitou? Jestli je opravdu možné z ohledání oběti a místa činu určit přesný profil pachatele? Nebo jsou psychologové jen jakýmisi novodobými věštci, kteří se občas „trefí do černého“? Pravda, tedy kromě toho že je out There, leží někde uprostřed.
Jaký je vlastně rozdíl mezi psychologickým profilováním pachatele a běžnou prací kriminalisty? Zkušený kriminalista samozřejmě dokáže z prozkoumání místa činu a ve spolupráci s techniky určit nemálo skutečností, například to, jestli je pachatel levák či pravák, jestli je kuřák, jaké nosí boty, je-li profesionál či amatér apod., samozřejmě v závislosti na tom, jaké stopy na místě činu zůstanou. Práce policejního psychologa je mnohem subtilnější. V podstatě jde o to stanovit, jaké motivy mohly vést pachatele k činu, zdali bude v trestné činnosti pokračovat či nikoliv, zdali si přeje být odhalen, jak bude reagovat na případné zprávy v tisku. Zkrátka zatímco kriminalisté se soustřeďují na faktické skutečnosti, psychology zajímá především to, co se pachatelům honí v hlavě. Z této premisy pak vyplývá využitelnost profilování pachatelů v praxi.

Vše je pouze pravděpodobné
Především si musíme uvědomit, že většina poznatků, využívaných při vytváření profilů pachatelů trestných činů, vychází ze statistických dat a jako taková bude mít vždy jen pravděpodobnostní hodnotu. Proto profil pachatele nikdy nemůže sloužit jako přímý důkaz a ve většině zemí není přijímán ani jako důkaz nepřímý. V podstatě jde spíše o metody, které mají usnadnit vyšetřovací procedury. Také míra využití těchto metod je omezená. Svou platnost mají především u trestných činů spáchaných jedinci s psychickou poruchou a u vícečetných deliktů. Lidsky řečeno, můžeme vytvořit profil sexuálně motivovaného vraha žen, ale obtížně budeme vytvářet profil pachatele loupežného přepadení. To samozřejmě neznamená, že by nebylo v našich silách získat relevantní psychologické informace o osobě, která spáchala vraždu ze zištných důvodů, nebo že by bylo nemožné vytvořit profil zloděje v supermarketu. Čím více osobních a specifických aspektů však trestný čin obsahuje, tím snáze se vytváří profil jeho pachatele.

Jak vzniká sadistický vrah?
Pro objasnění postupů a využití profilování pachatele v praxi zvolím téma v této oblasti nejcitovanější – sexuálně motivované vraždy. Především už samotný fakt, zdali došlo k znásilnění oběti či nikoliv, nám může o pachateli mnohé prozradit, přinejmenším nám zjednoduší identifikaci pohlaví pachatele. Ačkoliv ve většině případů je pachatelem muž (přičemž obětí nemusí být vždy žena!), pachatelem sexuálně motivované vraždy může být za jistých okolností i žena. Mnohé závisí i na tom, zdali si pachatel z místa činu odnesl nějaký fetiš (předmět či součást těla oběti) a jestli mrtvolu či místo činu nějak upravil. Z těchto aspektů můžeme usuzovat, šlo-li o čin náhlý či předem plánovaný, jakýsi osobní rituál, nebo jestli pachatele více zajímala živá, bránící se a vyděšená oběť či její mrtvé tělo. Ze všech těchto údajů pak na základě statistických fakt, ale i vlastní intuice, můžeme usuzovat na sociální zázemí, osobnostní strukturu a motivaci pachatele a nadále pak pre-dikovat jeho budoucí chování.
Je ale třeba si uvědomit, jak správně interpretovat statistické poznatky. Je sice pravdou, že většina sadistických vrahů pochází z rozvrácených rodin, obvykle jsou to jedináčci, do vysokého věku trpěli pomočováním a rádi ubližovali hmyzu či zvířatům, ale naopak většina těch, o kom platí některý z výše uvedených údajů, se nestane sadistickými vrahy! Mezi uvedenými symptomy a delikventním sexuálním chováním totiž není souvislost příčinná!
Nejčastěji se pod drobnohled policejných psychologů, specializovaných na profilování pachatelů, dostávají skupiny osob, pro něž se vžila označení psychopati a psychotici. Jedná se o termíny dnes již v posudcích nepoužívané pro jejich hanlivý podtext, ale nejlépe vystihující kategorie osob, jimž může být soudně nařízena ústavní léčba. Jde o pachatele, kteří místo „v kriminálu“ skončí „v blázinci“. Je ale třeba si uvědomit, že soudně nařízená léčba může být v ČR jen psychiatrická nebo toxikologická, takže když spácháte trestný čin např. pod vlivem epileptického záchvatu (a možné to vskutku je, v tom mediální kampaň nejmenované televizní stanice nelhala), soud vám léčbu nařídit nemůže, i kdyby ji shledal užitečnou, neb se jedná o problém nikoliv psychiatrický, ale neurologický.

Kdo je to psychotik?
Ale pojďme zpět k našim psychopatům a psychotikům. I když větší část z nich se závažné trestné činnosti nikdy nedopustí, domnívám se, že je užitečné, aby i „laici“ mezi těmito skupinami rozlišovali. Tak tedy, pod psychózy (tj. onemocnění psychotiků) se řadí především schizo-frenie, schizoafektivní a afektivní poruchy. Psychotik je, zjednodušeně řečeno, člověk, žijící ve svém vlastním světě, obtížně rozlišující představy a realitu, do značné míry velmi zranitelný. V léčbě pak hlavní roli hraje farmakoterapie a teprve po ní následuje psychoterapie a různé techniky nácviku sociálního chování. Laicky řečeno, většina osob, páchajících trestné činy pod vlivem psychózy, si neuvědomuje závažnost svého jednání a nemalé procento těchto osob se může, budou-li pravidelně brát léky, zcela uzdravit. Typickým filmovým psychotikem je Norman Bates z filmu Psycho.

Kdo je to psychopat?
S psychopaty je situace problematičtější. Nejde u nich ani tak o onemocnění, jako o poruchu osobnosti (tj. psychopatii), jejímž hlavním znakem bývají maladaptivní povahové rysy. Většinou si v logické rovině uvědomují důsledky svých činů, ale protože postrádají empatii či sociální cítění, nevnímají jejich dopad na jiné lidské bytosti. Ve většině případů se další trestné činnosti zdrží jen kvůli obavě z trestu, v případě sexuálních deviací též v následku potlačení sexuálního puzení, ať už hormonální léčbou, či v důsledku „kastrace“. Změna samotné deviantní struktury jejich osobnosti je obtížná, ne-li nemožná, lze jí dosáhnout jen dlouhodobou psychoterapií a jen v některých případech. Typickým psychopatem z filmových obrazovek je vrah Hannibal Lecter z Mlčení jehňátek.
Jak se nestAt obětí
A na závěr snad jen několik drobných rad jak si nevyzkoušet výše zmiňovanou problematiku jako oběť. Tedy, kromě obligátního „neprocházejte se o samotě po cestě z diskotéky v minisukni a jehlových podpatcích ztemnělým parkem (platí i pro muže)“. Tak především – pohled z očí do očí považují za provokaci nejen psovité šelmy – nevyhledávejte oční kontakt s neznámými jedinci. Nedávejte najevo strach – strach oběti většinu pachatelů vzrušuje. Neprovokujte, chováním ani řečí – k provokacím patří nápadné oblečení, vyzývavá chůze, ale i různé poznámky na adresu pachatele. Pokud už nemůžete utéct, zkuste se alespoň chovat nestandardně – i výkřik „Hoří!“ má něco do sebe. Potkáte-li psychotika, nikdy mu nevymlouvejte jeho bludy a neříkejte mu, že je blázen! Ale ani s jeho bludy příliš okatě nesouhlaste. Snažte se zachovat neutrální postoj a být upřímní, většina psychotiků si velmi zakládá na až puntičkářsky čestném jednání. A především: nepleťte si psychopaty s psychotiky – nemají to rádi.