Několik poznámek

Článek Vražedná nevinnost ve své stěžejní části velmi názorně objasňuje laikům problém dospívání dítěte k rozpoznávání „dobra a zla“. Mne navíc inspiroval k několika poznámkám, zamířeným k široké diskusi o problému „zločinnosti dětí“, vedené v médiích i politické sféře po nedávných tragických událostech.

Ostatně zmíněný článek jistě vznikl z téhož popudu.
• Má první poznámka se týká tvrzení „...nelze popřít zásadní a formující význam výchovy na osobnost dítěte...“, což je běžný výchozí slogan sociologů, psychologů, teoretických pedagogů (ne tak už praktiků) i laiků (humanistů i pseudohumanistů). Aniž bych chtěl sebeméně podceňovat význam výchovy (zvláště u malých dětí snad spíše dostatek lásky a z toho plynoucí jistoty), nelze zároveň popřít význam genetického uzpůsobení člověka. Poměr obou těchto složek na tvorbě osobnosti není dosud exaktně dán – a kdoví, zda někdy bude –, jistě však nelze jednu z nich zcela pomíjet, pokud se nehodí do vlastní teorie. Přeci i řádně vychovávané děti, ba dokonce i děti netrpící nedostatkem lásky, mohou se dopouštět činů za hranicí „zla“. Nic to samozřejmě nemění na tom, že „zanedbávané“ děti jsou mnohem ohroženější, jen je třeba se vyhnout přílišné jednostrannosti pohledu.
• Druhá poznámka zpochybňuje hojně se vyskytující názor, že pachatelé trestných činů nejsou vlastně viníci, ale oběti nemilosrdné společnosti. To jistě mnohdy platí, ale jen těžko si jako „oběť“ společnosti lze představit třeba tuneláře kampeliček a podobné přestupníky zákona. Zobecňování tohoto názoru je velmi škodlivé, neboť odvrací pozornost od skutečných obětí. Naprostý nezájem o poškozené, včetně pozůstalých členů rodin je ostatně signifikantní pro širokou skupinu „profesionálních“ humanistů současných dnů. Všimněme si, kolik úsilí už bylo vynaloženo na „humanizaci“ podmínek ve věznicích či na změkčování kvalifikace trestných činů, s čímž samozřejmě souvisí i beztrestnost „dětí“ dokonce i za vraždy. O oběti například násilných činů, surově oloupené, fyzicky či psychicky zraněné se naopak nestará nikdo. Jsou nezajímaví?
• Třetí poznámka je zcela pragmatická a souvisí s předešlou. Naše společnost stojí zcela bezradně před dětskými vrahy a neví, co si s nimi počít. Může být, že jsou „dokladem výchovného selhání nejen rodičů, ale i celé společnosti, společnosti přijímající morální zásady pouze povrchně a konvenčně“, ale co dál? Morálka zdejší společnosti nemá tendenci se zlepšovat a pokud je nějaká naděje na změnu, tak v horizontu daleké budoucnosti. Znamená to, že do té doby necháme volně pobíhat malé vrahy, násilníky přepadající slabší děti či staré lidi, party bezostyšně kradoucí v obchodech, protože někdo se svérázným přístupem k morálce a humanitě rozhodl, že krádež do tří tisíc korun vlastně krádež není? Nedílnou součástí výchovy je odpradávna trest (pochopitelně přiměřený). Naše zákonodárství říká dětem, že klidně mohou páchat zlo, pokud jim není 15 let či pokud kradou jen postupně, „po troškách“ (byť vytrvale). K čemu je asi vychovává?
• Poznámka čtvrtá a poslední chce poukázat na tragickou skutečnost současné praxe dětských domovů. Že je v nich většina dětí zbytečně, protože neexistují a jsou (proč asi?) dušeny jinde osvědčené systémy péče v rodině, je obecně známo. Navíc tyto „domovy“ často společně sdílejí nevinné a bezbranné děti, které ztratily rodiče ať už fyzicky nebo pro jejich neschopnost se o ně starat, děti z rodin v krizi a z mnoha jiných příčin s dětmi násilnickými, „vyškolenými“ partou, ulicí či dokonce rodiči ke zcela amorálnímu nazíraní světa a dnes už dokonce i s vrahy, umístěnými v těchto ústavech „za trest“. Proč? Protože „přece nebudeme zavírat děti“. Nikoho kompetentního nenapadá, že tady pácháme zlo na těch, kterým osud už beztak nepřál? Tohle je to pravé téma pro odbornou a politickou sféru, ale... Nedávno zakázala paní ombudsmanka kamery, které aspoň trochu chrání slabší děti před šikanou a personál před napadením. Názornější příklad popleteného chápání humanity si lze těžko představit.
Nakonec bych se rád omluvil autorce článku Vražedná nevinnost. Nezamýšlel jsem s ní polemizovat, jen jsem se „odpíchl“ ode dvou okrajových citátů, objevujících se často v diskusích na toto téma. Má kritická slova nejsou rozhodně namířena na její hlavu.