Věřit či nevěřit aneb víra v životě moderního člověka

Je důležité, že máme tajemství a tušení něčeho nepoznatelného. Naplňuje to život čímsi neosobním, numinosním. Kdo to nezažil, přišel o něco důležitého. C. G. Jung

Hned na počátku nutno podotknout,
že tento článek nemá být úvahou
teologickou, nýbrž psychologickou.
A v tomto kontextu bude v mnohém
čerpat z tezí jednoho z nejslavnějších psychologů
minulého století, C. G. Junga, jehož
přístup k víře jakožto ke skutečnosti duše se
stal základním kamenem mnoha dalších prací
v této oblasti. Psychologie obecně operuje
s pojmem víry neochotně, s jistou rozpačitou
bázní, a psychologie moderní, vědecká, se mu
vůbec ráda vyhýbá. Příčinu je nutno hledat
v dávné minulosti. „Credo quia absurdum
est – věřím proto, že je to absurdní,“ řekl prý
kdysi Tertullianus a vyjádřil tak pro Evropu
charakteristické pojetí víry jako protipólu
rozumu, ba dokonce jako čehosi rozum
vylučujícího. Právě tato především v křesťanství
rozvíjená koncepce víry se stala jednou
z příčin jejího zavržení v éře kultu rozumu
a vědy. Víra, kdysi přijímaná jako boží milost,
byla označena za iracionální akt psýché, nazvána
iluzí, „zkoumána rozumem“ a odvržena.
Především v éře marxismu-leninismu pak byla
považována za znak slabosti člověka, za berličku,
jejíž oporu zdravý jedinec nepotřebuje.

VÍRA MODERNÍHO ČLOVĚKA
I když se však v posledních desetiletích opět
navracíme k přijímání víry jako čehosi přinejmenším
kulturně a historicky zakotveného
v člověku, je přístup moderní společnosti
k víře stále komplikovaný. Jung považuje
za jednu z příčin tohoto problému ztrátu
„schopnosti věřit“, kterou označuje za umění
mnohdy stojící v rozporu se vzdělaností. V jeho
pojetí požaduje pozitivní víra sacrificium
intellectus (obětování rozumu), a to „... je
násilný čin, jemuž se svědomí člověka, který
je na výši, vzpírá.“ Zároveň Jung zdůrazňuje:
„Dnešním lidem chybí porozumění, které
by jim mohlo pomoci k víře.“ Za předpoklad
k víře tak považuje nejen schopnost věřit, ale
i porozumění, tedy překvapivě akt rozumu, či
s rozumem související. I v Jungově učení se
tak objevuje původní rozpor svobodného rozhodnutí
k víře, tedy jakéhosi porozumění, bez
něhož je svobodná volba nemyslitelná, a daru
víry, který je v rozporu s rozumem, je milostí.
Jedním z největších problémů moderního
člověka v přístupu k víře jsou podle Junga
paradoxně lidé zdánlivě nejpovolanější – teologové:
„Teologie nevychází hledajícímu vstříc,
neboť vyžaduje víru, která je však pravým
a opravdovým charismatem, jež nikdo nedovede
udělat. My, moderní lidé, jsme odkázáni na to,
abychom znovu prožili ducha, to znamená abychom
učinili prvotní zkušenost.“ I zde výrazně
zaznívá, že víru nelze získat, vytvořit, ale že je
darem, stojícím na bezprostřední náboženské
zkušenosti. A právě tato zkušenost je, podle
Junga, pro moderního člověka jedinou možnou
cestou k víře.

VÍRA – DUŠEVNÍ PRAVDA
Často je víra spojována s tím, v co se věří. I to je
jedna z příčin, proč se lidé čas od času snažili
„racionálně“ dokázat pravdy víry, aby tak obhájili
víru samu. Už Tomáš Akvinský však před
tímto postupem varoval: „Především tě upozorňuji
na to, aby ses při disputacích s nevěřícím
nepokoušel prokazovat pravdu víry nezvratnými
rozumovými důvody. To by bylo na újmu víře...“
Jung pak poukazuje na to, že: „Víra ... totiž
dokazuje jen fenomén víry, avšak nikterak
obsah, jemuž se věří.“ Z hlediska psychologického
nemá obsah víry žádný vliv na víru samu,
ani na její význam pro psýché. „Kdyby například
existovala všeobecná víra, že Rýn kdysi tekl
nějakým způsobem od svého ústí zpět do svých
pramenů, bude tato víra sama o sobě faktem,
i když je tuto výpověď ve fyzickém smyslu nutno
pokládat za naprosto nevěrohodnou. Taková
víra tvoří duševní fakt, který nelze popřít a který
nepotřebuje žádný důkaz.“ Víra tedy nepotřebuje
„důkazy“, není závislá na fyzické skutečnosti,
ani na ratiu, je duševní pravdou, a jako takovou
je třeba ji přijímat.
Víra je duševním faktem. Co však znamená
pro duši? Čím je pro moderního člověka? Jung ji
považuje za důležitý aspekt života: „A dokonce
i když máme hledět tváří v tvář hrůze šílenství
nebo stínu smrti, existuje přece ještě sféra
lidské víry, ona jistota, že budeme chápáni
a pochopeni, byť by noc byla sebečernější.“
Přehnané zdůrazňování vnitřního prožitku však
vede k jinému extrému, jehož hojně využívají
sekty – k víře bez porozumění. Taková víra je
ne jen zbytečná, ale dokonce nebezpečná, je
to víra slepá. „Porozumění není totiž nikdy

nouzová pomůcka víry, naopak víra doplňuje
porozumění. Vychovávat lidi k víře, kterou nechápou,
je určitě dobře míněné úsilí. Riskujeme
však, že tím vytváříme postoj, který věří všemu,
čemu nerozumí.“ Jak to však souvisí s Jungovou
tezí o nepodstatnosti obsahu víry pro víru samu?
Obsah víry není podstatný pro sílu víry, ale je
kritériem směru působení této síly.

VÍRA – DAR
Víra je dar, charisma. Cosi zvenčí, co přistupuje
k člověku. Lze však také říci, že vyrůstá
z člověka, ze samého jeho nitra: „Na otázku,
proč s důvěrou věříte v existenci boží, vám
nikdo nedokáže odpovědět. Je to cosi přirozeného,
co je výsledkem nebo plodem vašeho
živoucího ducha. Duch je jako strom, který
kvete a přináší ovoce na svůj způsob; prostě
to tak je. Něco, co se vám líbí, pokládáte za
krásné nebo dobré, a stejně tak vyznáváte, že
věříte v Boha. A tak jako jabloň, která nerodí,
není v pořádku, nejste ani vy v pořádku, když
nevyznáváte svou pravdu. Vyrůstá prostě ve
vás a skrze vás a to velké neznámé cosi, co
uvádí vesmír do pohybu a tím dává také v nás
vznikat takovým myšlenkám a přesvědčením,
je to, co člověk od nepaměti označoval jako
bohy nebo Boha.“
Víra je tedy přirozeným plodem lidského
nitra i charismatem, milostí Boží. Má
vycházet z náboženské zkušenosti, z porozumění,
a pak je onou mocnou skutečností
lidské duše, jiskrou v temnotě. Jen taková
víra má význam v moderní společnosti, je
pak uměním i pravdou. „To nové však nikdy
nebyla věc pouze z venčí nebo jen zevnitř.
Přišlo-li to zvenčí, stal se z toho nejvnitřnější
prožitek. Přišlo-li to zevnitř, stalo se to vnější
událostí. Nikdy to však nebylo zjednáno
úmyslně a záměrně, ale spíše to připlulo
v proudu času.“