Pohlavní Babylon aneb zmatení sexuálních rolí

Náš svět je plný příruček a návodů. Od technických přes společenské až po takové, které slibují změny naší osobnosti. Pryč jsou doby, kdy jsme si nechávali radit od našich rodičů a prarodičů či kdy se pokoušeli učit z vlastní zkušenosti – dnes stačí jen sáhnout po správném návodu na šťastný život a všechno půjde jako po másle. Není ovšem návod jako návod – některé píší kvalifikovaní odborníci, jiné nadšení amatéři a další ziskuchtiví podvodníci. A zatímco u pěstování pelargonií je celkem snadné poznat, do jaké kategorie příručka náleží, u různých „psychologických“ dílek se často ani znalci neshodnou na jejich zařazení. A přitom následky jejich působení často pocítí až příští generace...

V posledních letech slaví úspěch návody s tituly jako Buď chlap! nebo Odhal svou vaginu!, případně Uvězněná Bohyně. Zdá se, že i na to zdánlivě nejsamozřejmější – jak být tím, čím jsme se narodili, mužem nebo ženou – potřebujeme návod. Biologická pohlavní identita je sice vcelku jednoznačná, ale moderní medicínské poznatky rozkolísaly i tuto jistotu – existují jedinci s vnějšími pohlavními znaky jednoho pohlaví a s genetickou výbavou jiného, případně osoby nacházející se v různých mezistupních – vždy se však jedná o případy vskutku výjimečné. Avšak vědět, „kým“ jsme se narodili, často nestačí – dnes diskutovaná problematika homosexuality, transvestitismu a transsexuality je toho jasným důkazem. A zatímco první dvě zmiňované skupiny jsou se svým pohlavím smířeny, mají pouze pro většinu netypické zájmy v sexuální orientaci či odívání, transsexuálové se cítí být jedinci opačného pohlaví, než jaké jim bylo biologicky přisouzeno – a protože moderní medicína jde mílovými kroky vpřed, mohou dokonce své vytoužené pohlaví získat. Ani jim však nejsou určeny výše zmiňované příručky, ty se zaměřují na tzv. většinovou populaci, jejíž biologická pohlavní identita se shoduje s pohlavní identitou prožívanou. Nejde v nich vlastně o to, zda být mužem nebo ženou, ale jak být „lepším“ mužem nebo ženou – jak sloučit svou pohlavní identitu s naší rolí ve společnosti.

Být muž či žena? Feministické hnutí 19. a 20. století sice ještě zdaleka není minulostí, postmoderní doba si však pro problematiku rolí zvolila nový termín – gender. Pod tím pojmem se skrývají nejen vztahy mezigenerační, ale i vztahy mezi pohlavími a role, jež jim přisuzuje společnost. A zatímco feminismus proslul především jako úsilí o to, aby ženy měly stejná práva jako muži (a jeho protipólem se stal boj mužů o práva, přisuzovaná obvykle ženám – např. právo na výchovu vlastního dítěte, právo na „mateřskou“ dovolenou), věnují se gender studies především tomu, co to – být mužem nebo ženou – vlastně v naší společnosti znamená.

V klasické patriarchální společnosti bylo rozdělení rolí v celku jednoznačné – muž byl živitelem rodiny, měl být čestný, odvážný a „mužný“, žena se starala o domácnost a „slušela“ jí pokora a jemnost. Ačkoliv muž vyměnil zbroj za oblek a meč za mobilní telefon, jeho ideál zůstal prakticky stejný od časů rytířských a co se žen týče, byly změny ještě méně výrazné. Co se však změnilo, byla výchova mužů – zatímco dívky byly odjakživa vychovávány svými matkami, chlapci se se svými otci příliš nestýkali. Jejich vychovatelem byla obvykle k tomu pověřená osoba mužského pohlaví – ať už to byl athénský erastes či rytíř, přijímající do služby páže, mistr, starající se o učně nebo vychovatel v internátu. Tato tradice však začala upadat – jen málokterá rodina si mohla dovolit zaplatit synovi internát, tradiční řemesla pozvolna ztrácela význam, a tak chlapci zůstávali stále déle v péči svých matek, protože nutnost živit rodinu spojená se značnou mobilitou jim otce spíše vzdalovala, než přibližovala. A tak se objevil fenomén, který je obvykle nazýván „měkcí muži“. Už v 17. století našly francouzské preciózky zálibu v mužích jemných, pasivních a slabých, ostatními označovaných za „zženštilé“, 19. a 20. století se svým trendem sebevědomé, kariéru si budující ženy pak tento požadavek na „citlivost“ mužů ještě posílilo a převažující ženská výchova – pronikání stále více žen do pedagogiky a nepřítomnost otců, ať už se společenskou legalizací role svobodných matek nebo prostě v důsledku pracovního vytížení, zcela převrátily představu o tom, jak se má správný muž chovat. V kontrastu s tímto hnutím pak vznikly pokusy o to navrátit mužům jejich „mužnost“ – kult akčních hrdinů ještě více zdůraznil rozdíl mezi tím, kým by mnoho mužů být chtělo a kým společnost očekává, že budou. A tak si ženy stěžují, že jsou muži příliš „drsní“ nebo příliš „jemní“, jací však mají vlastně být, zůstává nejisté – i pro samotné muže.

Zdálo by se, že alespoň ženy mají svou roli ve společnosti relativně určenou – po té, co „setřásly jho patriarchálních předsudků“, mohou plně projevit své „ženství“. Jenže problém vyvstal právě s oním definováním ženství – kariérou zaujatá, v podstatě místo muže zaujímající „emancipovaná“ žena pomalu přestává být dostačujícím vzorem, a tak nastalo hledání nových rolí. Na jedné straně se znovu objevila ženská hrdinka, válečnice Johanka z Arku, na straně druhé se začal hektickým tempem šířit kult čarodějek a temných bohyň, probouzejících v sobě „sílu přírody“ a objevilo se dokonce volání po návratu k původnímu rozdělení rolí – „vraťte ženám jejich mateřství“, hlásají tradicionalistky.

Babylonské zmatení A tak je současnost dobou zmatení rolí. Být mužem nebo ženou už vůbec není jednoznačné, ba dokonce neexistuje ani antagonistická skupina, proti které by bylo možné se vyhranit – být ženou v opozici k mužům či mužem v opozici k ženám se sice ještě někteří jedinci pokoušejí, protože však neexistuje jednotná role opačného pohlaví, je jejich identita nesmírně křehká. Jak si však s tímto moderním Babylonem poradit? Je správnou cestou unifikace, naprosté setření rozdílu mezi pohlavími? Nebo má snad pravdu jedna z tisíce příruček – mají v sobě muži hledat svého „železného Jana“ a ženy probudit „divošku“? Odpověď na tuhle otázku hledají odborníci na genderovou problematiku a rozhodně nedošli k žádným jednotným závěrům. A tak nezbývá než velmi obecné doporučení: neodmítejme tradice, ale nenechme se jimi svázat, nebudujme svoji identitu v opozici vůči komukoliv – a především, buďme opatrní, co se nejrůznějších návodů a příruček týče, aby naše společnost nakonec nedopadla jako ona stará známá babylonská věž...