Volit či nevolit aneb úskalí demokracie

Jednoho dne to čeká každého z nás. Ne, nemluvím ani o stáří, ani o smrti, ale o volbách – o hlasovacích lístcích vhozených do schránky. Někteří z nás je plynule přemístí do koše na papír, jiní uposlechnou doporučení rodičů a další s pocitem občanské povinnosti pečlivě prostudují kandidátky stran a poté se s myšlenkou na lepší budoucnost našeho státu rozhodnou. Ale volí všichni – i ti, kteří k volbám nikdy nepřijdou – i oni svým rozhodnutím dávají najevo svůj postoj a volky nevolky tak vlastně volí. V současném volebním systému svou neúčastí ovšem nepodpoří apolitičnost či snížení počtu poslanců, ale především malé a extrémistické strany. Zkrátka ať už jsou volby jakkoliv svobodné a demokratické, svobodu skutečně nevolit nám neskýtají.

Svobodné volby
Ono je to vůbec se svobodou a demokratičností voleb sporné. Zdánlivě jsou, pokud nedojde k porušení pravidel, tou nejspravedlivější složkou politiky. Jejich výsledky se totiž dají spočítat a to nás zhusta vede k dojmu, že se dají i spravedlivě posoudit. Ovšem není tomu tak. Zatímco třeba podmínky sprinterského závodu – sklon dráhy, počasí a podobně, stanovuje vlastně příroda a startovní čára je stejná pro všechny, podmínky voleb určují sami politici – tedy ty stejné osoby, které usilují o zvolení. Politici jsou vůbec zvláštní sortou lidí – v jejich podání se spravedlnost spojuje se zájmem – tedy primárně s deklarovaným zájmem skupiny, kterou zastupují, ale sekundárně i se zájmem vlastním – osobním.

Volební počty
Volby jsou tedy sice počitatelná část politiky, ale jde o počítání, kterému rozumí nemnozí. Volební počty jsou dnes věda, která slouží politice, a politika slouží zájmům. Volby zkrátka nejsou průhledným součtem, kde vítězí většina – proto také dochází k volebním patům.

Volba nebo los
Spojení demokracie s volbami je vůbec záležitostí poměrně moderní. Tolik opěvovaná demokracie antická byla přímou vládou lidu – tedy demokracií přímou. Přitom lidem nebyli míněni zdaleka všichni obyvatelé, ba dokonce ani, jak se mnozí domnívají, všichni majetní a svobodní obyvatelé. Lid byl v antice naopak chápán jako protiklad aristokracie a oligarchie, jako relativně chudá většina veřejnosti, vyjma otroků a žen. Proto byla také demokracie antickými filosofy, snad až na Demokrita, považována za úpadkovou formu vlády, nestabilní a dočasnou, vznikající, slovy Platónovými, tehdy, „kdykoli chudí po svém vítězství jednu část stoupenců druhé strany povraždí a druhou vyženou, a poté dopřejí zbylým účast na správě obce a úřadech stejným dílem – a úřady se v ní ponejvíce losují“. Los byl skutečně v antické demokracii nejčastější formou volby – vycházel z předpokladu rovnosti všech kandidátů. Dá se dokonce říci, že do funkcí, do nichž my své zástupce volíme, je Řekové vybírali losem a do funkcí, do nichž se dnes zástupci jmenují, byli lidé v antice voleni.
  I filosofové, pokládaní tradičně spíše za obhájce demokracie, jako byl J. J. Rousseau, viděli její mnohá úskalí. Tento filosof prohlásil, že: „Bereme-li výraz demokracie v přísném slova smyslu, pak nikdy pravá demokracie neexistovala a nikdy existovat nebude, protože je proti přirozenému řádu, aby velký počet vládl a malý počet byl ovládán. Nemůžeme si představit, že by lid zůstával stále shromážděn a zabýval se veřejnými záležitostmi.“ Zároveň zdůraznil, že pravá demokracie je možná jen v situaci sociální rovnosti a určité prostoty mravů.

Zastupitelská demokracie
Modernější pojetí demokracie přinesl v osmnáctém století Ch. Montesquieu a rozvinul ve století dvacátém J. Schumpeter. Tito dva autoři zúžili pojetí demokracie na demokracii zastupitelskou a otázku voleb a účasti lidu na vládě na volbu reprezentantů. Lid se zároveň stal synonymem pro veřejnost – lidem jsou zkrátka míněni všichni obyvatelé dané země. Výhodou této formy demokracie je, že skupina zvolených zástupců se může plně věnovat rozhodování o věcech veřejných. Možnost lidu zasahovat do dění je však výrazně omezena, a to nejen tím, že se volby konají pouze čas od času, ale především proto, že pravidla voleb stanovují tito reprezentanti, a to ne vždy v zájmu těch, kteří je zvolili.

Právo většiny
Riziko toho, že se vláda většiny změní v diktaturu či tyranii většiny, řeší v moderních demokraciích důraz na práva menšin, daný jak vědomím většiny, že se v jisté situaci jistá její část může stát menšinou, tak skutečností, že většina ještě nezakládá pravdivost. Právo většiny na vládu je dáno konvencí, nikoliv morálkou. I proto v moderních společnostech existuje morální podklad, který stojí mimo principy demokracie a voleb a je jim nadřazen. Jsou jím lidská práva. Demokracie se pak stává procesem, v němž jsou lidská práva přetvářena v instituce a normy (zákony), regulující jak chování těchto institucí, tak chování jednotlivců.
  Demokracie jako taková přitom vychází z dohody, že menšina bude respektovat rozhodnutí většiny – bez dodržování tohoto předpokladu se stává, jak vidno na povolební situaci v České republice, krajně nefunkční. Je tedy otázkou politické kultury a vyspělosti jak volených zástupců, tak volitelů, aby budovali demokracii na podkladě morálního imperativu lidských práv a na základě dodržování dohod, z jejichž podstaty demokracie vychází. Zárukou větší účasti lidu na vládě a širšího naplňování demokratických principů by pak podle moderních autorů mělo být kombinování zastupitelské demokracie s demokracií přímou – především s posilováním samosprávy menších celků. Současný stav většiny států nenazývá například politolog Robert Dahl demokracií, ale polyarchií – mnohovládou volených zástupců.

Občanská společnost
Co dodat na závěr? Snad jen to, že ačkoliv je demokracie nedokonalým a podle antických filosofů i sebedestruktivním způsobem správy země, je zatím, pokud je vystavěna na respektování lidských práv, pravděpodobně tím nejspravedlivějším systémem, ke kterému se lidstvo propracovalo. Neměla by však ustrnout na zastaralém pojetí zastupitelské demokracie z minulého století, ale měla by se vyvíjet. A je nepravděpodobné, že tento vývoj vyjde z iniciativy volených zástupců. Pokud tedy chceme mít podíl na budování toho, pro co se vžil název občanská společnost, musíme si uvědomit, že jen chodit k volbám zkrátka nestačí...