Aby se úřední šiml nažral a občan zůstal celý

Nikdo je nemá rád. Už od dob Marie Terezie, kdy nahradili těžkopádný, pomalý a nevýkonný feudální systém. Tenkrát byla ovšem byrokratizace výkřikem módy, z Francie převzatým trendem, který zachránil neovladatelný Titanic habsburské monarchie, a nelibost, kterou vyvolávala, byla způsobována především její výkonností, neúplatností a důsledností v dodržování zákonů a předpisů.

Dnes je byrokracie sama molochem, tuhou krustou, která spoutává společnost a omezuje nejen svobodu jednotlivců v zájmu celku, ale především zdravý rozum. Jak si s ní tedy poradit?
Samo slůvko byrokracie, byť nám zní řecky, nepochází od svobodomyslných Helénů. Jeho vlastí je Francie 18. století – bureau označovalo místo, kde vykonávali své povolání úředníci – tedy úřad. Cratos je ovšem termín původu řeckého. Ač je nám známý obvykle ve významu vláda, doslova ho lze přeložit spíše jako síla. Cratos byl synem Styxe a Pallas a přítelem Diovým. Vládci bohů sloužil věrně a oddaně, leč poněkud tupě. Ač je tedy pojem byrokracie překládán jako vláda úřadů či úředníků, my, v mytologii sběhlí, víme, že jde spíše o sílu, tupou a neřízenou moc úřadů. A stejně jako se Cratos bez velení Diova stával nebezpečným hlupákem, stávají se i úřady, jsou-li ponechány samy sobě, zhoubným bujením zasahujícím všechny bez rozdílu. Kdo by ovšem měl být pro úřady oním Cratovým Diem, rozumem obdařenou vrchní instancí, držící na uzdě splašeného úředního šimla? „Ne snad vláda?“ může se ptát poněkud zděšený obyvatel České republiky. Inu, v prvotních, prostých formách přímé demokracie tomu tak skutečně bylo. Právě vláda jmenovala a dosazovala úředníky do jejich funkcí, kontrolovala je a v případě potřeby je také odvolávala. Politický aparát se však od časů Athén značně rozrostl, stejně jako aparát úřednický. A funkčním modelem, o nějž bychom měli usilovat, je občanská společnost. Je to tedy občan, kdo má být „rozumem“ úřadů, tím, kdo dohlíží na jejich činy a brzdí je vždy, když se pustí do zběsilého trysku neznámo kam, nebo je naopak pobízí, když s línou liknavostí přešlapují na místě. Je to tedy každý z nás.
„To je silné prohlášení,“ mohli byste teď namítnout. Vždyť jsou to právě úřady, které nás ovládají a kontrolují, jaký vliv tedy můžeme mít my na ně? Jsme v pozici dětí, které někdo vysadil na hřbet jezdeckého koně – nedosáhneme nohama do třmenů, tak tak se udržíme v sedle a na to, abychom svéhlavé zvíře nějak ovládali, se bojíme byť jen pomyslet. Nechceme-li ovšem v brzké době škaredě spadnout, budeme se muset naučit jezdit. Začněme tedy první lekcí.

JSOU TU PRO NÁS
Zapomeňme na všechny rady, jak přežít na úřadech. Je samozřejmě zajímavé, představit si zdánlivě „všemocného“ úředníka, jak koná svou potřebu a tlačí a tlačí, či si vzít červené spodní prádlo a kochat se představou „kdyby tak ty baby věděly, co mám na sobě“, ke kýženému výsledku to však nepovede. Musíme diametrálně změnit náš úhel pohledu. Setřesme hrůzu odchovanců rakousko-uherské monarchie a přestaňme v úřadech vidět prodlouženou ruku všemocného panovníka. Úřady jsou jen tak mocné, jako ten, kdo jim moc propůjčuje. A my už dávno nežijeme v císařství. Úřady jsou naše vlastní nástroje, nástroje demokratické občanské společnosti, jsou tu kvůli nám, ne my kvůli nim.
Stejně jako mnohý, kdo se bojí, bývá i občan na úřady přicházející často zlý a vzteklý, kouše a kope kolem sebe. Ani tak se ovšem nedá na úředním šimlíkovi rajtovat. Strach a z něj se rodící hněv jsou špatnými rádci. Jako každý koník i šimlík úřední potřebuje pevnou, ale laskavou ruku. Buďte zdvořilí, usměvaví, ale neústupní, trváte-li na svých právech. Nerozumíte-li něčemu, ptejte se, je úkolem úředníků, aby vám poradili. Nenechte se odbýt nevraživostí, nebojte se, že budete za hlupáky. Je vaším právem nerozumět. Nechtějte ovšem po úřednících, aby formuláře vyplňovali za vás – to už jejich úkolem není. Jednou z moderních snah na tomto poli je takzvané „zesvéprávnění občanů“ – je po nás vyžadováno, abychom se stali dospělými a zodpovědnými za svá rozhodnutí a činy. A stejně jako v právu trestním i při kontaktu s úřady neznalost zákona neomlouvá. Je proto dobré se na návštěvu úřadů předem připravit. V dnešní době internetu už není tak těžké dohledat si příslušné stránky a přečíst si na nich poskytované informace – dobrým rádcem jsou obvykle portály jednotlivých ministerstev nebo i portál vlády (www.gov.cz). Pokud si přesto nejsme jisti například tím, jaké dokumenty máme mít s sebou, neostýchejme se zatelefonovat – ve většině případů reagují i úředníci na zdvořilost zdvořilostí a odpoví nám.

NEBOJME SE A NEDEJME SE
Vychovávejme si své úředníky. Jsou to konec konců také jen lidé. Mohou být unavení, rozzlobení, může je bolet hlava či jim být špatně – nemělo by se to ovšem odrážet na jejich práci. Přistupujme k nim tedy zdvořile, s pochopením, ale pokud se dlouhodobě chovají nevhodně, neváhejme a podejme na ně stížnost. Jistě, možná naše stížnost bude zbytečná, možná bude smetena ze stolu, pokud se ovšem sami nebudeme ozývat, máme-li pocit, že je na nás pácháno bezpráví, špatně dopadneme. Protože kde není žalobce, není soudce. V případě nouze nejvyšší se pak můžeme obrátit na svépomocné občanské orgány, jako jsou nejrůznější občanské poradny. Jejich zásadou je „občan radí občanovi“, a tak v nich nenarazíte na specialisty, ale na lidi s osobní zkušeností v brodění se mořem zákonů a předpisů a především na ty, kteří vědí, kde se dá ta která informace najít a jak ji správně využít. A tak vás na začátku nového roku vlastně tak trochu vyzývám ke křížové výpravě. Ne proti úřadům a úředníkům, ale proti přežitkům z dob monarchistických a totalitních, proti lhostejnosti, hlouposti a pohodlnosti, proti klapkám na očích úředního šimla. Nenechme se trpně unášet kdoví kam, třeba až k hraně nejbližší propasti, a chopme se sami opratí.