Zvyk je železná košile aneb o tradicích a tradování

Bílé šaty na první svatbu, smrček nebo jedlička o Vánocích, otec pracující – matka v domácnosti, ale také teplé nebo studené večeře nebo vykání prarodičům – to všechno jsou tradice. Dalo by se říci, že tradice jsou jakési zvyky více lidí – rodinami počínaje a velkými společenstvími, jako je například římskokatolická církev, konče. A tyhle zvyky mohou být pro někoho z nás pěkně železná košile.

Co je to tradice?
Slůvko tradice pochází z latinského pojmu traditio a je v podstatě složeninou pojmů trans, tedy přes, a dare, což znamená dávat. V širším významu je tak tradice chápána jako cokoliv, co je předáváno, ať již verbálně nebo výchovou. Můžeme pod ni zahrnout poznatky vědecké, náboženské i umělecké, zvyky a mravy či znalosti a vědomosti, postoje ke světu ale i recepty na přípravu jídel. Tradice je zkrátka kulturním dědictvím, tím, co se předává z generace na generaci.
V užším slova smyslu se pak pod tradici řadí poznatky a zvyky předávané v rodinném kruhu či společenství a staví se do protikladu k informacím vědeckého rázu či k takzvaným „faktům“. Tradice totiž nezahrnuje pouhé penzum informací, ale především postoje k nim – dalo by se říci, že je optikou, jíž lze vnímat okolní svět.

Jak staré jsou naše tradice?
Nikdo patrně nebude zpochybňovat tvrzení, že se naše tradice liší od tradice řekněme... Eskymáků. Ale o tom, co všechno je tradice – což je slůvko, které v sobě přece jen nese jistý pozitivní význam, a co už je přežitek, který by bylo záhodno vymýtit, se již vedlo nemálo sporů. A mnohé z nich pramení z neznalosti. Většina z nás se totiž domnívá, že když je něco tradiční, musí to být i staré – nejlépe tak ze středověku. V tomto smyslu pak často hovoříme o tradiční morálce, tradiční rodině a podobně...
Většina těchto „mládím“ odmítaných
a „stářím“ oslavovaných tradic je však ve skutečnosti poměrně nová. Může za ně humanismem prodchnutá měšťácká společnost – jak by poznamenal baťuška Lenin – buržoazie. Tak například „tradice“ praví, že žena má být doma a vychovávat děti, kdežto muž pracuje. Ve středověku tomu tak ovšem zhusta nebylo – v rodinách šlechtických vychovávaly děti chůvy a posléze různí vychovatelé a ženy se kromě vyšívání a tance věnovaly i lovu, básnictví, ale také politice a někdy i válečnictví. V chudších vrstvách pak musely matky pracovat spolu se svými manžely, takže výchova dětí padala nejčastěji na bedra babiček, případně dcer ve věku, kdy už se dokázaly postarat o mladší sourozence, ale ještě nezastaly tolik práce. Až jistá majetnost měšťanstva umožnila, aby se žena starala „pouze“ o domácnost – samozřejmě s pomocí nějaké té služebné. Rostoucí puritánství především v zemích reformace pak značně omezilo svobodu ženy, co se týče jejího pohybu ve společnosti.
Bylo to především protestantské měšťanstvo, které vytvořilo obraz rodiny dnes považovaný za tradiční. A bylo to také ono, které přineslo puritánskou sexuální morálku. Středověk se pohyboval v mnohem větších extrémech – na jedné straně byl až hystericky úzkostlivý a „mravný“, obzvláště pokud danou oblast postihl mor či jiný „trest Boží“, na straně druhé byl vášnivý a nespoutaný – především ten, kdo měl moc, si mohl dovolit mnohé, ale ani chování chudších vrstev leckdy nemělo s naší představou mravnosti nic společného.

Železná košile
Povídáním o středověku se oklikou navracíme k úvodní tezi o železné košili – nejedná se totiž, jak by si možná moderní člověk představil, o jakousi kovovou svěrací kazajku, ale o košili zvanou také „kroužková“ – tedy vlastně o zbroj. A taková je i tradice – pokud se do ní „odějeme“ a pokusíme se jít si zaplavat, můžeme se snadno utopit, zároveň nás ovšem chrání před „ostrými šípy“ osudu a před „meči nepřátel“.
Právě ve smyslu výše řečeného pak odborníci na společnost – psychologové, sociologové, antropologové a další – mluví o ztrátě tradic jako o problému moderní doby. Leckterý mladý člověk totiž rád odhazuje tížící jej železnou košili tradice. Když se pak ocitne v „kruté seči“ života, dopadá jako onen pohádkový rytíř ve lněné kytlici.
Možná si říkáte: „Jak mi můžou teplé večeře, tradiční v naší rodině, pomoct v životě?“ Inu, i kdybychom tradici zúžili na takto omezenou skutečnost, stále jí zůstává její role závaží. A závaží obvykle vnímáme jako nepříjemné a omezující až do chvíle, kdy přijde nějaký ten uragán – pak by se nám najednou ta trocha železa hodila... Mnozí psychologové proto říkají – neodhazujte železnou košili tradic. Když chcete, uložte ji na chvíli do truhlice a jděte si zaplavat, ale nezapomínejte, kde ji máte, když půjde do tuhého. Můj dům, můj hrad, říká se. A když stojíte na hradbách a bráníte svůj hrad, tak se vám nějaká ta železná košile hodí...