Z historie smajlíků

Další americké prvenství vzalo za své: bude třeba přepsat historii smajlíků. Neděláme si legraci - prvního dubna už bylo. Ukázalo se, že smajlík není výmyslem moderní doby, ale že jeho existence může být mnohem starší než obvykle udávaná šedesátá leta minulého století. Pátrání po starších a ještě starších smajlících můžeme směle nazvat internetovou archeologií. Boj o prvenství se rozhořel i v českých zemích. V polovině března letošního roku ohlásili pracovníci Zemského archivu v Opavě nález smajlíku na listině z roku 1476.

S trochou nadsázky bychom smajlík, nebo také emotikon, mohli označit za vynález, který zlidštil elektronickou komunikaci. Během několika desetiletí se z původně textové podoby přetransformoval do podoby grafické. V počítačové komunitě se používá v soukromé korespondenci k vyjadřování pisatelových pocitů, přístupů, emocí a momentálních životních situací nebo ke zpestřování a zlehčování obsahu textů e-mailů, SMS zpráv, vzkazů a příspěvků na sociálních sítích. Začíná však pronikat i do oficiální komunikace. Je to dobře, nebo špatně? Kdy se sluší smajlíky používat? Někdo může namítnout, že znepřehledňují text, jsou vyloženě rušivým a odosobněným prvkem, nepotřebnou vycpávkou, nebo že se pak k vyjádření pocitů nehledají slova, ale jen „správní smajlíci“. Jak to však již v životě bývá, přes všechny kritické postoje je používá s naprostou samozřejmostí stále více lidí. Ostatně, je těžké se s nimi nesetkat, když je známe už prakticky celou dobu, po kterou existuje internet. Navíc se zabydleli s naprostou samozřejmostí nejen v počítačích, ale třeba také v mobilních telefonech.

Z nedávné historie smajlíků

Prvního smajlíka najdeme ve druhém čísle amerického časopisu „The Typewriter World“ z roku 1897, kde je přetištěn starší humorný článek z roku 1890. Zde se objevil žertovný soubor znaků, připomínajících při trošce obrazotvornosti smajlíky.

Jeho opravdová historie však začala o něco později a má mnoho společného s filmem. Údajně se symbol smajlíka poprvé objevil ve švédském filmu Ingmara Bergmana „Hamnstad“ (Přístavní město) v roce 1948, podle jiných pramenů se skvěl na plakátech a reklamních inzerátech na populární hollywoodský snímek „Lilli“ s Leslie Caron v hlavní roli, otiskovaných v roce 1953 deníkem New York Herald Tribune.

Autor usměvavého žluťáska

Použitou grafikou, kterou bychom dnes již zcela jistě označili za smajlíka, se nechal v roce 1963 inspirovat americký designér a kreslíř Harvey Ross Ball (1921-2001). Tento aktivní účastník druhé světové války v Tichomoří se po demobilizaci v hodnosti plukovníka začal živit jako komerční umělec na volné noze. Na objednávku vytvořil – údajně za deset minut – pro pojišťovací společnost State Mutual Life Assurance žlutý usměvavý odznak, který musel nosit na oblečení každý její zaměstnanec (cílem tohoto opatření bylo mj. přinutit jej k úsměvu i při telefonování). Za svou práci obdržel honorář pouhých 45 dolarů. Kdyby si tento obrázek nechal tehdy patentovat, nemusel do konce života pracovat. Podle vzpomínek jeho syna byl prý s výší odměny zcela spokojen a ani později si nikdy nestěžoval. Jeho nápad se tak zalíbil, že se záhy stal součástí velké reklamní kampaně a o deset let později existovalo ve světě již 50 milionů žlutých smajlíků.

Vítězné tažení

Zdá se, že vynálezce usměvavého žlutého smajlíku měl smysl pro humor a tažení smajlíků napříč reklamou úspěšně pokračovalo i v dalších desetiletích. Potisky na trička, dětské oblečení, hračky, papírové samolepky, porcelánové hrnky a další zboží denní potřeby, často doplněné sloganem „Have a happy day“, najdeme v obchodech dodnes. V Evropě patří prvenství francouzskému novináři Franklinu Loufranimu z Paříže, který přišel v roce 1968 s nápadem otiskovat kulaté obličeje zjednodušeně naznačující různé emotivní stavy a poprvé je nazval Smiley, smajlík (z angl. smile – úsměv, usmívat se, být rozesmátý/jako sluníčko). Alternativní starší název pro tyto symboly (zkrácené výrazové náhražky emocí a řeči těla) je emotikon (složenina z angl. emotion-emoce, citové hnutí a icon-ikona). Prozíravě si tento svůj nápad grafického znaku úsměváčka nechal v roce 1971 (1972) patentovat. Používat se začal v deníku France Soir k označování dobrých zpráv. Se jménem Loufrani je smajlík spojen dodnes, neboť na tento emotikon vlastní licenční práva firma Smiley Company, kterou založil Loufrani v roce 1996 a dnes jí šéfuje jeho syn Nicolas. Jde o jednu ze stovky největších licenčních společností ve světě s měsíčním obratem 100 milionů amerických dolarů; jen počet průmyslových vzorů smajlíků se v různých podobách pohybuje okolo jednoho tisíce.

Počítačoví smajlíci

Prvního počítačového smajlíka vytvořil – a poslal 19. září 1982 v 11 hodin a 44 minut členům školní rady pro informatiku – správce internetového fóra v Carnegie Melon University v Pittsburghu počítačový odborník profesor Scott Eliott Fahlman, který se především zabýval výzkumem umělé inteligence, přirozeným jazykem nebo obrazovou analýzou. Smajlík je nicméně jeho nejznámějším a nejdůležitějším přínosem pro počítačovou komunitu. Tehdy mu v počátcích elektronické textové komunikace scházel jednoduchý způsob, jak rychle rozlišit v e-mailech vážně myšlené příspěvky od pouhých vtipů. Nakonec došel k nápadu, aby se části e-mailů, myšlené v žertu, označovaly symbolem :-), zatímco symbolem :-( byly doplněny části obsahující nepříjemnou informaci. Značky, které tyto dva historicky první počítačové smajlíky obsahují, lze najít bez ohledu na jazyk a vědní obor na jakékoliv klávesnici, takže jejich použití se mohlo stát univerzálním.

Dvojtečka, pomlčka a závorka se rozšířily nevídanou rychlostí a brzy přeskočila na další americké vysoké školy. Okamžitě se začaly objevovat variace na smajlíka a fantazie internetové komunity, spuštěná Scottovou zprávou, se už nedala zastavit. Smajlík se ujal a postupně se z něho stala ikona, která nás doprovází na každém kroku. Neohrozila to ani pitoreskní příhoda, když se původní příspěvek profesora Fahlmana s jeho návrhy zcela ztratil. Teprve až v roce 2002 se podařilo Mike Jonesovi z Mikrosoftu tuto zprávu objevit v zálohách kdesi na univerzitě. Ještě si připomeňme, že podle OxfordDictionaries.com byl slovem roku 2015 označen smajlík nikoliv klasický, ale „plačící štěstím“. Bylo to poprvé v historii, kdy nevyhrálo slovo, ale piktogram, tedy lépe řečeno emotikon neboli smajlík.

Internetová archeologie

S objevem nejstarších smajlíků se zřejmě roztrhnul pytel právě v letošním roce 2017. Počátkem měsíce února doslova proletěla světem zpráva o tom, že ředitel Státního archivu v Trenčíně Peter Brindza při běžném zpracovávání a zatřiďování nejstarších účetních dokumentů z fondu Magistrátu města Trenčína, objevil náhodou písemnost z roku 1635, opatřenou nejpoužívanějším grafickým znakem současnosti, smajlíkem. Tehdejší trenčínský městský notář Ján Ladislaides jej ke svému podpisu – po kontrole celkového vyúčtování městských financí – připojil na znamení toho, že k nim již nemá žádné připomínky. Všechna prestižní zahraniční média jako New York Post, Daily Mail, Warta 10 či televizní stanice CNN okamžitě o tomto unikátním objevu informovala. Dnešní usměvavý žluťásek totiž může být o více než 300 let starší, než se původně myslelo, a jeho prvenství by mohlo připadnout Slovensku.

Podle vyjádření objevitele jsou listiny předmětem dalšího vědeckého výzkumu, například také na Pittsburghské univerzitě. Další tzv. americký vynález tedy vzal za své. Ještě před tímto nálezem byl za nejstaršího smajlíka považován ten, který byl nalezen ve sbírce básní „Hesperidus“, díle anglického lyrického poety Roberta Herricka (1591-1674), která vyšla v roce 1648 a byla věnována princi Waleskému.

První moravský smajlík z roku 1741

O měsíc později od slovenského nálezu, na začátku března letošního roku, se objevily titulky ohlašující další historický objev, tentokráte v českém tisku: Archeologové z Brna odhalili moravského smajlíka z roku 1741! Jeho autorství náleží opatu mnišského cisterciáckého řádu v klášteře Studnice Blahoslavené Panny Marie ve Žďáře nad Sázavou Bernardu Hennetovi, který zde působil od roku 1738 až do své smrti v roce 1770. Opat používal smajlík v hospodářské korespondenci na konci listiny asi zcela běžně přinejmenším již v roce 1741. Podle sdělení Mgr. Davida Merty, vedoucího brněnského pracoviště obecně prospěšné společnosti Archaie, byla značka nakreslena na dokumentu vztahujícím se ke zřízení hrnčířské dílny v domě žďárského opata na dnešním Zelném trhu v Brně. Její smysl (na první pohled trochu připomíná kulatou hlavu velebného pána), není v tomto případě zcela jasný. Pravděpodobně šlo o potvrzení toho, že dokument sám opat nebo jeho řádoví bratři v té době četli či schválili. Také by to mohlo být označení místa na pečeť. Nebo to dokonce může znamenat, že Jeho Milost opat byl prostě Moravák veselé mysli. Protože smajlík zde mohl vzniknout již dříve, budou bádání v depozitech Moravského zemského archivu dále pokračovat. Podle pracovníků archivu jsou však podobné značky v daném historickém období poměrně časté. Šlo o běžný projev kancelářských úředníků, kteří tak vyznačovali místo, kde měla být na opisech dokumentů umístěna pečeť.

Další šokující objev: smajlík z patnáctého století

Boj o prvenství však ještě neskončil. V polovině března ohlásili pracovníci Zemského archivu v Opavě nález smajlíku na listině z roku 1476. Středověký dokument vytvořil 11. září toho roku šlechtic Albrecht Kavan z Dědibab, správce hradu v Hradci nad Moravicí. Jak prozradil novinářům archivář Jiří Peterka, v prastaré listině se potvrzuje dědictví pro Mikuláše Medvídka z Jakubčovic. Navíc – slezský smajlík nevytvořila ruka člověka, ale nechtěný otisk Kavanovy pečeti.

Smajlík vyčaroval úsměv na tváři nejen středověkým dědicům, ale i současným opavským historikům. Díky dochovanému otisku se dozvěděli, jak vlastně samotná pečeť vypadala, protože se do dnešní doby nezachovala.

Čeští historici a archiváři v honbě za oficiálním prvenstvím smajlíka zaostávají. Přitom lze podobnost se smajlíky najít v archivních fondech dochovaných rukopisů, opatřených v doprovodném poznámkovém aparátu ozdobnými kresbami – například v zápisech v gruntových knihách z přelomu 17. a 18. století pořizovaných jednotlivými vrchnostenskými písaři (často jsou uváděny detaily z pozemkových knih, vedených v letech 1685-1855 na panství Hluboká nad Vltavou), dnes uložených ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Jejich původním smyslem bylo jen oživit a „dokrášlit“ jednotlivá odkazování v úředních knihách.

Smajlík dnes

Elektronická písemná komunikace dnes často mnohonásobně převyšuje komunikaci založenou na osobním kontaktu. Její nepsaná pravidla a výrazové prostředky se mění a vyvíjejí neuvěřitelnou rychlostí. Například od smajlíka je jenom krůček k nádherným dílům vytvářeným v rámci ASCH ART – umění, které pracuje s počítačovým textem jako s výtvarným médiem. Zanedlouho budou předcházející řádky jen popisem historie.

Na závěr povídání o historii smajlíků by se hodil žlutý usměváček. Dnes ale text odlehčíme jinak. Český spisovatel Pavel Torch používá půvabný a všeobsažný výraz, který vkládá místo smajlíku: jde o výraz TBBSKSPNJI, čili „tady by byl smajlík, kdybych si přitom nepřipadal jako idiot“.