Úspory energie: řešení nebo bublina?

Energetická budoucnost lidstva je černá, světlo v nedohlednu. I tak se lze dívat na neustále se zvyšující spotřebu energie. Právě proto je název tohoto článku záměrně provokativní. jsou úspory řešením možné energetické krize nebo jen drobečkem, který musí přispívat k tomu, aby člověk ustavil rovnováhu mezi poptávkou po energiích a jejich dosažitelností? Co bude důležitější a co přinese větší efekt – úspory při výrobě energie, která zpříjemňuje naše životy (tedy účinnost přeměny primárního energetického zdroje např. na elektřinu), nebo šetření při spotřebě (snížení spotřeby a hlavně její racionalizace)?

Energie a rozvoj společnosti

Vzájemnou vazbu mezi využíváním energie a rozvojem lidské společnosti považujeme za takovou samozřejmost, že si ji snad ani neuvědomujeme. Navíc – jedná se o jednosměrnou vazbu – využívání energie je podmínkou rozvoje. V dobách, kdy šlo převážně o energii lidských svalů a posléze o energii produkovanou hospodářskými zvířaty, bylo šetření energií přirozené – její výdej trochu „bolel“. Ve chvíli, kdy se začal využívat oheň a první mechanické stroje (páka, kolo, kladka), přestával člověk energií šetřit – hlavně proto, že její zdroje nebyly v podstatě limitované. Po celá staletí tak člověk zvyšoval svoji energetickou spotřebu a většinou ji pokrýval využíváním obnovitelných zdrojů – v tomto chápání jak těch, které jsou skutečně nevyčerpatelné, tak i těch, které byly sice vyčerpatelné, ale při tehdy dosahovaných intenzitách jejich využití vlastně vykazovaly nevyčerpatelnost. Od té doby už je však jakákoliv spotřeba energie trvale doprovázena tendencemi k úsporám. A je více méně jisté, že nejlepším motivačním prostředkem k úsporám je cenový bič. Dlouhodobé využívání energetických zdrojů bez ohledu na jakékoliv negativní vedlejší účinky natož bez jejich započítání do ceny nahrávalo plýtvání, ani nebylo potřeba vynalézat účinnější technická řešení. Zvyšování surovinové závislosti řady průmyslových zemí na dovozu a očekávaný nedostatek zdrojů v budoucnu se stal prvním spouštěčem racionalizace spotřeby a hledání úsporných opatření. Zahrnutí ceny poškozování životního prostředí při výrobě a spotřebě elektřiny jenom potvrdilo tento trend a dalo také určitý finanční rámec hodnocení těchto dopadů. Navíc víme, že základní primární energetické zdroje (uhlí, ropa, plyn) jsou vyčerpatelné a nové zdroje a technologie v krátkodobém horizontu svět nemá. Navíc dřívější prognózy poptávky po energiích nepočítaly se současným dynamickým růstem čínské a indické ekonomiky. Takže víme – šetřit energií se musí.

Zvyšování efektivnosti

Elektřina je určitě energií nejpříjemnější na spotřebovávání, navíc řada lidských činností a oborů mohla vzniknout jen díky její existenci. Na druhé straně při její výrobě hodně primární energie „uteče oknem“. Účinnost přeměny je na úrovni jedné třetiny, a přestože z fyzikálních důvodů nemůže být lepší, cítíme to jako škodu. Teoreticky jsou známy účinnější technologie, jejich nasazení je však hudbou vzdálené budoucnosti. Obrovské úsilí věnované zlepšování účinnosti klasických technologií nese své ovoce, bavíme se však vždy jen o jednotkách procent a dosažitelná hranice se blíží.

Chci větší auto!

Trochu lepší je situace u přímého využití energie ve spalovacích motorech (je to trochu zvláštní – u nás není doprava příliš vnímána jako energetický problém, přitom je to žrout energie z největších). Opět platí – účinnost přeměny se neustále zlepšuje, ale rychle se dostáváme na hranici možného. Kontraproduktivně, zejména u automobilů, zde funguje fenomén výkonu – proč nemít auto s vyšším výkonem z jednotkového množství paliva a nepotěšit tak své ego? Takže – technologie šetří, spotřebitel zatím ne.

Musím šetřit

Že úspory jsou prospěšné, věděl už hostinský u nás na vsi. V době boomu staveb rodinných domků v 70. letech minulého století začal stavět i Bertin Smítalů. Když se po vypití tří, místo standardních šesti piv, zdvihl a šel platit, tázal se ho hostinský na důvod. „Stavím, musím šetřit.“ zněla odpověď. „No tak to sem musíš chodit častěji, abys víc ušetřil!“‘ opáčil vítězoslavně hostinský. Ostatně – výše uvedený fenomén většího auta ukazuje, že na tom něco je. To trochu navozuje skutečnost, že důvody zavádět úsporná opatření jsou zejména dva: hospodárnost jako životní filosofie (nebo jako státní mocí „předepsaná“ povinnost) cena. Člověk je od přírody tvor rozhazovačný a pyšný na své úspěchy. Každý chce velký dům, velké auto, velké … a teprve potom začne žehrat na provozní náklady. Zdá se tedy rozumné, že existuje tendence, zejména ve veřejném sektoru, regulovat spotřebu energií a vyžadovat hospodárné chování. Nějak se to naučit musíme a k tomu nás nakonec dotlačí (kromě bruselských směrnic) i cena.

Úspory na klíč

Z logického hlediska je zřejmé, že úsporné či racionalizační opatření nesmí být nákladnější, než je dosažený profit ze snížení spotřeby energií. Proto se dnes stává jedním z atraktivních racionalizačních a úsporných nástrojů metoda EPC (Energy Performance Contracting), která přináší úspory energie dodané „na klíč“, bez jakýchkoli investic zákazníka. Použití této metody se týká jak malých projektů, např. racionalizace úspor energií a tepla v malém bytovém domě, až po projekty o několik řádů dražší – např. nový podnikový zdroj pro výrobu elektřiny a tepla včetně např. tepelné izolace staveb. Realizaci projektu energetických úspor u zákazníka přebírá specializovaná firma. Ta odhalí potenciál úspor a navrhne úsporná opatření, která také komplexně zajistí. Úspory přesně vyčíslí a v průběhu trvání kontraktu je smluvně garantuje. Hlavním principem řešení metodou EPC je to, že veškeré náklady jsou postupně hrazeny z dosažených úspor. Výsledkem pro zákazníka je pak spolehlivá a kvalitní dodávka energie a nemalé finanční úspory v řádu až desítek milionů korun. Metoda EPC je účinná, komplexní a spolehlivá a její efekt je dlouhodobý. Její největší výhodou je nulová vstupní investice a hrazení veškerých nákladů i odměny dodavatele z dosažených úspor.

Šetřit, ať to stojí co to stojí?

Trochu jsme zapomněli na životní prostředí. Prostě a jednoduše řečeno – ochrana životního prostředí má svou cenu, která se s našimi rozvíjejícími potřebami neustále zvyšuje. S cenou za ochranu životního prostředí nemůžeme již nic dělat, můžeme se s ní jen smířit. A tak se dostáváme k významnému vyjádření efektu úspor – k jejich ceně – k tomu, co poznal na své peněžence již zmíněný Bertin Smítalů. Je zřejmé, že cena ochrany životního prostředí je plusem na straně úspor, přesto je nutné, aby nasazování úsporných technologií nebylo energeticky náročnější, než vlastní nehospodárná spotřeba. To se zdá být nesmyslné, ale jen do té doby, než si uvědomíme například následující: Izolační materiál určité tloušťky sníží tepelné ztráty budovy na polovinu. Stejná další přidaná vrstva sníží ztráty opět na polovinu … atd. V grafickém vyjádření se pohybujeme po exponenciále. Vždy však stejnou vrstvou izolace „uspoříme“ menší podíl. Izolace má svou cenu a také jednotkovou spotřebu energie na svoji výrobu. Je jasné, že existuje optimální tloušťka izolace, přes kterou nemá smysl jít. Takže úspory ano – ale ne za každou cenu.

Paradox úspor

Úspory jsou logické, jsou rozumné, v principu jsou technologicky dostupné a jejich nasazování přináší i požadovaný energetický komfort. Vykazují ale jeden zajímavý paradox. Tím je jejich kontraproduktivní vliv na využívání obnovitelných zdrojů energie. Čím větší efekt budou mít na spotřebu energií úspory, tím více se bude snižovat využití nejdražších a zejména dotovaných zdrojů energie – a to jsou v našich zeměpisných podmínkách právě některé obnovitelné zdroje (slunce, vítr). A jak shrneme dnešní uvažování? Úspory nejsou všelékem, ale je evidentní, že mohou mimořádným způsobem přispět k tomu, aby jednotková spotřeba energií a elektřiny stoupala jen tolik, kolik bude člověk schopen z energetických zdrojů pro sebe vytěžit, aniž by způsobil energetickou krizi. Nutnost chránit životní prostředí před negativními důsledky využívání energetických zdrojů a cena energií jsou jistě dobrým regulačním prvkem pro rozumné chování, ale hospodárnost se musí stát přirozeným standardem lidského chování. K tomu sice povede asi ještě dlouhá cesta, ale jiná není. Takže odpověď na titulní otázku tohoto článku je jednoznačná. Úspory jsou určitě nejjednodušším a velmi efektivním nástrojem k vybalancování poptávky a konečné spotřeby energií.

Má smysl intenzivně regulovat spotřebu a energetickou náročnost, nebo stačí žít s vědomím, že spotřeba musí dříve nebo později být v rovnováze s „nabídkou“ energetických zdrojů a že rozvoj lidské společnosti tak konverguje ke stavu udržitelnosti? Má smysl využívat nové a nové energetické zdroje, když je zřejmé, že jejich využívání je nesmírně drahé a přispívá ke spirálové eskalaci cen bez ohledu na hodnotou takto vytvářených produktů konzumu poměřenou jejich příspěvkem k rozvoji lidstva? Je šetrnost k životnímu prostředí tím hlavním stimulem pro realizaci programů úspor – a to za každou cenu? Je stávající tlak na úspory jako prostředek k energetické rovnováze dostatečný nebo jsme teprve na počátku?