Hooverova přehrada

Americká řeka Colorado sbírá vodu na ploše větší než 2,5 tisíc kilometrů čtverečních a odvádí ji v objemu přibližně 21 miliard kubických metrů ročně (neboli 21 tisíc kilometrů kubických) do Tichého oceánu. Již od devatenáctého století vrtala mnoha lidem hlavou myšlenka jak využít energii tohoto zdroje a jeho vodu pro zavlažování a jak zabránit občasným záplavám, které Colorado lidem ve svém povodí čas od času připravilo. Řešení bylo nasnadě – postavit přehradu. Potíž byla pouze v jejích rozměrech.

V úvahu přicházela především dvě místa: Boulder Canyon a Black Canyon. Hornina stěn černého kaňonu byla lepší, proto bylo rozhodnuto postavit přehradu v Black Canyonu přibližně 50 km od Las Vegas. Paradoxně byl projekt výstavby nazván Boulder Dam a městečko pro stavební dělníky pod místem budoucí přehrady Boulder Town. Po dokončení byla přehrada přejmenována na Hoover Dam.

Slum
V roce 1922 vypracoval vedoucí zúrodňovacího úřadu (US Bureau of Reclamation) Arthur Powell Davis zprávu a následně inženýři jeho úřadu projekt. Šlo o stavbu betonové přehrady o výšce hráze 222 metrů a šířce v základech 200 metrů, opřené o skalnaté stěny kaňonu a vybavené dvěma mohutnými věžemi pro přívod vody na turbíny elektrárny pod přehradou. Hráz měla mít dva přepady.

Tehdejší prezident Hoover podepsal zákon o stavbě přehrady 25. června 1929. V říjnu téhož roku přišel černý pátek na burze v New Yorku a následně 25procentní nezaměstnanost. Lidé zoufale hledali práci, někteří z nich i na budoucí stavbě přehrady. Postavili si z hadrů, lepenky a starých barelů od petroleje příbytky co nejblíže u budoucího staveniště. Živořili tam o hladu a žízni v obrovském vedru i s rodinami a dětmi. Podle hadrů dostal slum jméno Ragtown.

V lednu 1931 vypsala vláda USA na stavbu přehrady výběrové řízení. Žádná tehdejší stavební firma však nebyla schopna sama projekt takového objemu zvládnout. Nakonec 4. března zvítězilo s nejnižší nabídkou 48 890 966 dolarů konsorcium šesti společností, které si zvolilo název Six Companies. Hlavním inženýrem byl jmenován Frank Crowe.

Frank Crowe
Crowe ukončil univerzitu v Maine v roce 1905 a od té doby pracoval na nejrůznějších stavbách po celých Spojených státech. „Strávil jsem život na dnech řek,“ řekl jednou. Jeho manželka ráda vyprávěla, že Frankovým nejsilnějším zážitkem z jejich svatební cesty do New Yorku byl nový typ nákladního automobilu, sklápěčky, kterou objevil jednou na ulici. Crowe byl tak dobrý vedoucí i organizátor, že s ním ze stavby na stavbu přecházeli i mnozí jeho spolupracovníci. Navíc se nebál inovací a přicházel na každé stavbě s nějakým nápaditým řešením.

3000 dolarů za den zpoždění
Na budoucím staveništi byl Crowe již týden po udělení zakázky šesti společnostem. Kromě Ragtown a jeho osazenstva tam nebylo nic. Jasný byl v té chvíli pouze rozpočet a termíny. První z nich říkal, že 1. října 1933 musí být odkloněna voda z původního koryta řeky, aby bylo možné začít s prací na základně přehrady. Každý den zpoždění by znamenal pro šest společností pokutu 3000 dolarů.
Podle projektu bylo nutné v tvrdé vulkanické hornině stěn kaňonu udělat čtyři tunely (na každé straně budoucí přehrady dva) o průměru 17 metrů a délce 1,2 km. Dále bylo třeba vytvořit umělým násypem v korytě řeky před staveništěm dočasnou přehradu tak, aby se hladina řeky zvedla do úrovně tunelů. Podobnou přehradu bylo nutné vybudovat i za staveništěm, aby do něj voda z tunelů nepřetékala.
Potíž byla v tom, že tunely bylo nutné vybudovat v době, kdy byl průtok vody v řece nejnižší – a tou byla zima, před jarním táním sněhu. Crowe tedy na tunely a dočasné přehrady měl jen 18 měsíců.

Stavba se rozebíhá
Nejdřív byla postavena železnice do Los Angeles pro transport zásob, materiálu, zařízení, lidí. Pak jednoduché dřevěné baráky pro jednotlivce a základy malých domků pro ubytování rodin – městečko Boulder Town.

Současně začala práce na vyrovnávání stěn. Dělníci zavěšení na lanech, s nářadím a často i dynamitem ve výšce 200 metrů nad řekou, odstraňovali nerovnosti a trhliny ve skále, které by mohly ohrozit pevnost přehrady. Na ochranu před padajícími kameny si dělali ze dvou čepic a asfaltu „tvrdé klobouky, hard hats“. Dnes se tak nazývá plastová bezpečnostní přilba, která má stejný účel. Jedna chyba – předřené lano nebo selhání závěsného oka – znamenaly jistou smrt.

Tunely
Práce v tunelech začala v květnu 1931. Vyvrtat díry, založit dynamit, utéct, odpálit, odvézt uvolněný materiál a znovu a znovu – ve třech směnách 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. V hluku, prachu, explozích, výfukových plynech nákladních automobilů.

V létě navíc prohloubily útrapy tunelářů i vedra
55 °C. Voda na pití se čerpala z řeky do otevřených nádob, výsledkem byla průjmová epidemie. Navíc byl zoufalý nedostatek toalet – všeho všudy tři otevřené kabinky a před nimi fronta čekajících. V noci nebylo možné horkem spát. Lidé umírali přehřátím v tunelech i v Ragtown. Nejbližší nemocnice byla v hodinu vzdáleném Las Vegas. Docházelo ke zbytečným úrazům. Six Companies využívaly nezaměstnanosti a nedělaly pro svoje pracovníky téměř nic, Frank Crowe pokládal bezpečnostní opatření za „drahý přepych“ a staral se pouze o to, aby se pracovalo rychle.

Stávka
V horkém srpnu přijel na stavbu zástupce odborů a vybízel dělníky ke stávce. Ti váhali – vydělávali až 5 dolarů denně a v dělnické kantýně mohli sníst tolik, kolik zvládli. V této nestabilní situaci vyvolalo stávku oznámení společnosti Six Companies, že se tunelářům snižují mzdy. Stávkující požadovali zaručenou mzdu 5 až 6 dolarů, čistou pitnou vodu, splachovací záchody, zabezpečovací hlídku před vchodem do tunelu a dodržování bezpečnostních zákonů Nevady a Arizony. Jak rychle stávka začala, tak rychle byla zlomena. Téměř všichni stávkující byli propuštěni. Crowe prohlásil, že v Los Angeles stojí fronta hladových dělníků dlouhá jeden a půl bloku, a že v případě snížení mzdy šlo o nedorozumění. Sdělení bylo jasné: „Zde poroučí zaměstnavatel.“

Jako akt dobré vůle po likvidaci stávky se na pracovištích objevily splachovací toalety, chladiče vody, vodu donášeli k tomu určení pracovníci a v září se stěhovaly první rodiny dělníků z Ragtownu do malých jednoduchých domků v Boulder City.

Vrtači ve dvou patrech
Dokončení tunelů včas bylo prvořadým úkolem a vše se tomu podřizovalo. Na starý nákladní automobil byly postaveny dvě plošiny nad sebou, na nich stálo 30 vrtačů, kteří současně vrtali do skály díry na dynamit. Za nimi byly další dvě plošiny s rezervním nářadím. Po naplnění dynamitem vyjel automobil i s osádkou z tunelu a nálože byly odpáleny. Pak stotunový nakladač naložil přistavované sklápěčky. Odstřelený materiál připravovaly pro odvoz buldozery.

Velká koncentrace strojů v tunelu znamenala vysokou koncentraci výfukových plynů. Diagnóza postižených lékařem byla vždy „zápal plic“. Za takovou nemoc nemusela šestice společností postiženým nic platit. Důlní inspektor státu Nevada to zjistil a nařídil nahradit všechny spalovací motory v tunelech elektrickými. Crowe se zděsil, znamenalo by to zdržení a obrovské výdaje. Six Companies se odvolalo k soudu. K soudnímu jednání došlo až po šesti měsících a v době rozsudku byly tunely na obou koncích otevřené. Záměna motorů se tak stala bezpředmětnou. Během soudu Crowe tvrdil, že bylo zajištěno větrání, a že k žádnému otrávení plyny u pracovníků nedošlo. Právníci společnosti navíc zpochybňovali právo státu kontrolovat pracovní podmínky společnosti.

První skupiny dělníků prorážející tunely z opačných konců se setkaly v lednu 1932. Tunely byly začištěny a vyhlazeny téměř metrovou vrstvou betonu. Voda v nich musela protékat naprosto hladkým tunelem, aby nikde nedocházelo k vírům.

Ely
Zástupcem federální vlády a současně nejvyšším pánem v Boulder City byl jmenován 69 let starý bývalý bankéř, novinář a státní úředník Sims Ely. Patriarchální, spravedlivá a neúplatná atmosféra, kterou zavedl, byla důvodem, proč „bylo tak příjemné bydlet v Boulder City“. Dveře kanceláře Ely se netrhly žadateli o možnost zřídit ve městě tančírnu, kasino nebo jakýkoliv jiný podnik zábavního průmyslu, ve kterém by bylo možné připravit lidi o peníze. Marně, Ely byl zásadně proti hazardním hrám, prostituci i opilství. V celém Boulder City tak nebyla ani jedna kořalna ani jiné radosti na alkohol navazující. Kdo chtěl hýřit, musel až do Los Angeles. Ovšem riskoval, že po návratu nebude do Boulder City vpuštěn zpět. Ely byl zejména zaujat proti kombinaci opilého pracovníka pracujícího ve výškách a dynamitu.

Chlazená betonáž
Na podzim 1932 byly postaveny dočasné hráze a došlo k otevření přepouštěcích tunelů. Voda za horní hrází začala stoupat a postupně přetékala tunely pod staveniště přehrady, dolní dočasná přehrada ji bránila je zaplavit zespoda. Po vysušení a vyčištění základů mohla 6. června 1933 začít betonáž přehrady. Crowe použil plnění dřevěných bednění shora. Tento způsob byl rychlý a levný a umožnil šestici nabídnout nejnižší cenu. Protože se velké množství betonu při chemických reakcích zahřívá, byl beton po vyplnění chlazen trubkami s protékající vodou.

Crowe měl proti plánu v roce 1933 náskok 18 měsíců a chtěl ho udržet. Nejen díky svým konstrukčním nápadům, ale i soutěži mezi týmy a udělování prémií. Což někdy vedlo k úrazům.

Při betonáži stěn tunelů, přivádějících vodu k turbínám, byl použit další Crowův zlepšovací návrh – mobilní mixer. Při zdlouhavé dopravě do tunelu a v tunelu totiž beton sesedal a tuhl. Mixer ho udržoval v kašovitém stavu až do okamžiku uložení.

Zahájení provozu
30. září 1936 byla přehrada připravena pro oficiální předání. Slavnostně její provoz zahájil za účasti 12 000 lidí prezident Roosevelt. Frank Crowe získal prémii 350 tisíc dolarů, a respekt šesti společností i veřejnosti, neboť ji dokončil 2 roky před plánovaným termínem. Protože byl zatížen stejně jako řada dalších epidemií zvanou „constructitis“ (stavařština), připravoval v té době stavbu již další přehrady Shasta Dam v Kalifornii. Po ní pracoval na řadě dalších, neboť jak se vyjádřila jedna z podobných obětí dotyčné nemoci „... není proti ní léku. Když si již myslíš, že ji nemáš, zavoní čerstvě položený beton nebo piliny z řezu stavebního trámu a jsi znovu ztracen.“

Hooverova přehrada
Sedmnáct turbosoustrojí může dodávat výkon přes 2 GW. Čistých, bez emisí. Navíc jde o typ elektrárny s nejkratší startovací dobou, tedy o elektrárnu vhodnou pro vykrývání odběrových špiček. V přínosům vodního díla pro své okolí patří i možnost zavlažovat přilehlé původně pouštní oblasti, vyrovnávat průtok vody v řece a přispět k minimalizaci následků povodní.

Použitá literatura:
D. Cadbury: Seven Wonders of The Industrial World, Fourth Estate, London 2003
M. Pospec: Autonehody. Verifik, Voděrady, 2008