Naši motýli

Na našem území žije více než 3300 druhů motýlů, z toho asi 170 denních. Nahlédněme do tohoto světa plného barev a představme si alespoň ty nejzajímavější motýly naší přírody.

Motýli se vyvíjejí z vajíčka přes housenku a kuklu v dospělého jedince, tedy imago. Jedná se o vývoj nepřímý, avšak s dokonalou proměnou. Po oplodnění naklade samička vajíčka (o průměru od desetin mm do několika mm) na živnou rostlinu. Z vajíček se po několika týdnech líhnou housenky, které od vylíhnutí až po zakuklení rostlinu požírají. Některé druhy motýlů se kuklí v půdě, jiné se zavěšují přímo na rostlině hlavou dolů nebo nahoru. Kukly můžeme najít i v trávě, listí, na kůře stromů... Některé housenky si spřádají jemné hedvábí, z něhož si tvoří pevný zámotek, tzv. kokon. Teprve v něm pak larva vytváří samotnou kuklu.
Uvnitř kukly dochází k přeměně housenky v motýla, který pak po vylíhnutí ještě odpočívá na živné rostlině a „vyrovnává“ křídla připomínající kusy mokré zmačkané látky. Začnou se roztahovat, až motýl vžene do žilek na křídlech vzduch a hemolymfu.
Denní motýli mají obdobný biorytmus jako člověk, potravu shánějí ve dne a odpočívají v noci. Většinou se živí nektarem z květů, a tak je vídáme poletovat za teplých dnů na prosluněných stráních. Mezi naše denní motýly patří babočkovití, otakárkovití, okáčovití, běláskovití, modráskovití a soumračníkovití.
Převážná většina motýlů na našem území jsou ale motýli noční. Jejich aktivita narůstá se setměním, přes den odpočívají na kůře stromů, fasádách budov ap. Některé druhy v pozdních odpoledních a večerních hodinách sají dlouhým sosákem nektar z květů. Mezi známější čeledi našich nočních motýlů patří např. martináčovití, lišajovití, můrovití či přástevníkovití.

Denní motýli
Babočkovití. V této čeledi najdeme známé druhy baboček, všechny druhy perleťovců, hnědásky a také chráněné motýly – batolce a bělopásky. Nejznámějším je babočka paví oko. Má rozpětí okolo šesti centimetrů a vyznačuje se čtyřmi velkými skvrnami na svrchní straně hnědočervených křídel, které připomínají oči. Dvě větší „oči“ má na předních křídlech, pár menších skvrn na zadních. Její černé housenky s nenápadnými bílými skvrnkami a trnitými výčnělky žijí na kopřivě.
Zvláštními druhy babočkovitých jsou batolec duhový a batolec červený. Vyznačují se barvoměnou, která je způsobena odrazem světla dopadajícího pod určitým úhlem na zvláštní typ šupinek na svrchní straně křídel. Batolec červený má rozpětí okolo sedmi centimetrů. Na každém křídle pak najdeme lehce červenou kruhovou skvrnu. Housenky tohoto motýla se živí listy osiky a topolů. Batolec duhový je zhruba stejně veliký. Jeho housenky žijí na vrbách.
Otakárkovití. Motýli této čeledi patří mezi nejkrásnější, nejzajímavější a nejznámější. U nás je nejrozšířenější otakárek fenyklový. Jeho exotický vzhled jej odlišuje od našich ostatních motýlů. Křídla zdobí černožlutá kresba, která je na zadních křídlech doplněna modrými puntíky a dvěma červenými tečkami. Tvar křídel dotvářejí nápadné ostruhy. Otakárek fenyklový je jedním z našich největších denních motýlů, s jeho housenkou se můžeme setkat na zahradě, na záhonu s mrkví, petrželí nebo koprem. Housenka je napříč zelenočerně pruhovaná s oranžovými tečkami v černých proužcích. Poměrně vzácní jsou u nás otakárek ovocný a pestrokřídlec podražcový, najdeme je v teplejších oblastech, např. na jižní Moravě. Stejně jako otakárek fenyklový jsou chráněni.

Noční motýli
Lišajovití. Oproti denním motýlům mají poměrně tlusté tělo, úzká křídla a dlouhý sosák. Lišaj lipový patří mezi naše nejhojnější motýly. Má rozpětí okolo osmi centimetrů, ale i méně. Svrchní strana křídel bývá zbarvena zeleně, růžově a hnědě. Najdeme je v parcích, lipových alejích a lesích. Housenka se živí lipovým listím, vzácně ji můžeme najít na bříze nebo olši.
Lišaj svlačcový patří mezi tažné motýly. U nás je hojný, přilétá z teplejších oblastí jihu. K večeru ho můžeme zastihnout při sání nektaru z květů. Létá na loukách a prosluněných stráních. Základní barvou jeho křídel je šedá, zadeček je růžovočerně pruhovaný. Šedá křídla vytvářejí mimikry kůry stromů, když se cítí být v nebezpečí, nadzvedne křídla a svého protivníka překvapí růžovou barvou zadečku, jímž začne rytmicky pohybovat. Momentu překvapení využívá k rychlému úniku.
Podobně to má vymyšlené i lišaj paví oko. K vystrašení nepřítele využívá strašidelných ok na svých zadních křídlech. Těchto „zbraní“ využívají hlavně samičky při kladení vajíček.
Martináčovití. Patří k nim náš největší motýl – martináč hrušňový. Jeho rozpětí může dosahovat až patnácti centimetrů. Na tmavě hnědých křídlech se světlehnědým okrajem jsou čtyři skvrny připomínající oči, mající za úkol zastrašit nepřítele. Martináči mají výrazná hřebenitá tykadla, která jim slouží k zachycení feromonů samičky. Díky tomu jsou schopni ji vycítit na vzdálenost až několika kilometrů. Tělíčko motýla je dosti zavalité a značně ochlupené. Motýl létá v listnatých lesích, parcích či sadech. Housenky jsou zelené se světle modrými bradavkami v příčných řadách. Před kuklením si spřádají kokon. V přírodě kukla přezimuje.
U nás žijí také martináč habrový a bukový. Oba mají na svých křídlech čtyři velké oční skvrny. Martináč bukový má rozpětí až 8 cm, křídla oranžově hnědá se čtyřma modročernýma „očima“. Martináč habrový má okolo sedmi centimetrů, jeho přední křídla jsou zdobena mnoha barvami: bílou, hnědou, růžovou a jejich odstíny. Zadní křídla má oranžově žlutá. Jeho oční skvrny jsou černé se žlutým a černým lemem. Oba jsou u nás chráněni.

K čemu mají šupiny?
Každý, kdo si prohlédl motýlí křídla pod drobnohledem, ví, jak jsou i na této úrovni krásná. Jejich barevnost, pro neozbrojené oko jednolitá, je tvořena spoustou drobných šupinek připomínajících vzhledem i uspořádáním mikrotašky na střeše. Proč jsou motýlí křídla tak zbarvená, se vykládá různě. Ať již kvůli přilákání pozornosti opačného pohlaví, nebo jinde na odstrašení nepřítele či skrytí se před ním. Vedle toho asi dnes nikdo nepochybuje, že ta duhová měnlivost křídel má význam i při udržování a vyvažování tělesné teploty. Každý ví, že ty různě barevné pigmenty dokáží podle druhu světelnou a tepelnou energii jak přijímat, tak odrážet.
S úplně novým vysvětlením ohledně šupinek na motýlích křídlech přišla nyní skupina učenců z Tuftovy univerzity v Medfordu (Massachusetts, USA). Šupinky jsou složené z jemňoučkých vrstviček chitinu. Ukázalo se, že síla těchto vrstviček však není u všech motýlů stejná. U jimi zkoumaných otakárků (Papilio palinurus) a uránií (Urania fulgans) našli rozdíl vyjádřený nepatrnými 0,01 mm. Ale tato „nepatrnost“ může hrát roli při reakci na jiné „nepatrné“ odlišnosti, jako jsou vlnové délky světla. Zcela odlišně se pak mění fáze a přicházející energie je buď pohlcována, nebo odrážena. Křídla by takto podle potřeb motýlů mohla být vyladěna na různá teplotní pásma. I když tento názor vyvolává námitky, badatelé se chystají svou teorii dokázat v přírodě na motýlech pocházejících z chladných a z teplých krajů.