Ostře sledovaná kosodřevina

Borovice kleč (Pinus mugo) rostoucí v nejvyšším českém pohoří, v Krkonoších, patří ke světovým unikátům. Na česko-polském pomezí se zde jedná o vůbec nejsevernější světové rozšíření tohoto druhu. Krkonoše jsou, coby ostrůvek arkto-alpinské tundry ve střední Evropě, domovem kosodřeviny nejméně po celý holocén (posledních 11 700 let), během něhož musely porosty opakovaně úspěšně čelit dramatickým změnám klimatických podmínek. Jak se jim podařilo vypořádat se s neméně dramatickými koncentracemi síry v atmosféře, na to odpověděl tým pod vedením profesora Stanislava Vacka z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze.

Česká zemědělská univerzita již v roce 1981 založila v Krkonoších trvalé výzkumné plochy, na nichž se zjišťují koncentrace síry v jehlicích, růstové charakteristiky, vitalita a reprodukční schopnosti borovice kleče. Tyto charakteristiky se sledují v souvislosti s vývojem klimatu, atmosférickými koncentracemi SO₂ a množstvím hmyzích škůdců. Výzkum probíhá v nadmořské výšce nad 1300 m v lokalitách Labská louka, Harrachova louka a U čtyř pánů a Krkonoš. Délka výzkumu umožňuje kvalitativně porovnat období třiceti let, během nichž díky odsíření všech největších českých uhelných elektráren v atmosféře postupně klesají koncentrace síry. Ty klesly z 28 µg/m³ v roce 1989 na 3 µg/m³ v roce 2011.

Co a jak se zkoumalo

Každý rok výzkumníci na každém sledovaném místě odebírali 100 g jehlic z nejméně sedmi jedinců kleče. V laboratoři jehlice spálili v kyslíkové atmosféře a ve spalinách zjišťovali obsah síry titrací v Ba(ClO₄)₂ s použitím indikátoru thorinu (C₁₆H₁₁AsN₂Na₂O₁₀S₂). Dynamika růstu se zjišťovala měřením výšky rostliny od země až po vrcholek nejvyššího výhonu, délky nejdelšího výhonu a šířky (průměru keře), a to na každém stanovišti u 25 jedinců. Výzkumníky také zajímalo pokrytí každé lokality klečí. Zdravotní stav se odhadoval z olistění (ojehličení) vybraných jedinců, procentuálního zastoupení poškozených jehlic nebo odumřelých výhonků a z poškození způsobeného savým a žravým hmyzem. Současně se počítaly větve nesoucí šišky a počet šišek na sledovaného jedince. Plodnost a klíčivost semen se určovala podle velikosti šišky, počtu semen v šišce a počtu naklíčených semen po 7 a 21 dnech od zahájení testu klíčivosti.

Výsledky

Mezi nejzajímavější zjištění výzkumu jednoznačně patří skutečnost, že borovice kleč se na rozdíl od jiných krkonošských dřevin (např. buku lesního, či smrku ztepilého) ukázala být vůči síře velmi tolerantní. Zvýšené koncentrace v 80. letech 20. století neměly na její růst nebo zdravotní stav průkazně negativní vliv. Koncentrace síry v jehlicích byla v přímé korelaci s koncentrací síry v ovzduší. S určitou opatrností lze konstatovat, že znečištění ovzduší spolu s drsným klimatem v průběhu imisní kalamity na studovaných plochách kvantitu a kvalitu plodivosti borovice kleče negativně ovlivnilo. Největší vliv na růst a vitalitu má variabilita povětrnostních podmínek v daném roce – teplota, množství sněhu a větru.

Zdálo by se tedy, že se tato zajímavá dřevina nemusí o svou budoucnost v bývalých Sudetech obávat. Objevila se však nová hrozba v podobě stoupajících teplot. Ty umožňují častější přemnožení hmyzích defoliátorů – druhů, které ožírají jehlice – a současně potenciální zmenšení areálu borovice kleče v důsledku předpokládaného posunu horní hranice lesa. Další studium našeho nejmenšího i nejvyššího vegetačního stupně je proto velice potřebné i v následujících letech, a to zejména vzhledem na vliv borovice kleče na ostatní složky životního prostředí a půdu v arkto-alpinské tundře. Můžeme se tak těšit na další příběh se zajímavou zápletkou.

Zdroje

S. Vacek, P. Hejcmanová, M. Hejcman, Z. Vacek: Growth, healthy status and seed production of differently aged allochtonous and autochtonous Pinus mugo stands in the Giant Mts. over 30 years. European Journal of Forest Research 132: 801-813 (2013)

Stanislav Vacek

Prof. RNDr. Stanislav Vacek, DrSc.(^*1954) vystudoval geobotaniku na PřF UK. Následně byl po dobu více než čtvrtstoletí vědeckým pracovníkem VÚLHM výzkumné stanice v Opočně. V roce 2005 se vrátil na univerzitní půdu a o rok později byl jmenován profesorem pěstování lesů, kde na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU působí dodnes.