Dala barbiturátům jméno slečna Barbi?

Zda barbituráty dostaly svůj název podle jména sv. Barbory nebo slečny Barborky se již asi nikdy nedozvíme. Pravdou však zůstává, že – jak uvedl zhruba před sto padesáti lety francouzský filozof August Comte – není možné dobře poznat nějakou vědu, neznáme-li její historii. To platí nejen o matematice, fyzice, chemii nebo biologii, ale i o medicíně. Dnes je medicína širokou aplikací mnoha vědních disciplín, přírodovědných a fyzikálně technických, a je tedy rozsáhlou interdisciplinární vědou. Vždy však tomu tak nebylo!

Ještě na konci 19. století byl tehdejší lékopis velmi chudý. K několika málo účinným lékům patřily rtuťnaté preparáty, digitális, amylnitrát, chinin, kolchicin, železo jako tonikum, projímadla rostlinného původu a několik dalších (aspirin byl zaveden do klinické praxe v roce 1896).

Hledá se utišující lék

Ve snaze učinit pro pacienty něco k potlačení bolesti, zaváděl do výroby překotně se rozvíjející farmaceutický průmysl stále nová účinná sedativa, analgetika, narkotika a hypnotika. Pro lékaře byla doslova darem z nebes. Díky syntéze morfinu v roce 1806 a zavedení podkožních injekcí v roce 1853 bylo možné podávat i silnější opiáty. V Dějinách medicíny od Roy Portera se píše: „pro lidi trpící nespavostí nebo podrážděností, depresí či neklidnou aktivitou se německý chemický průmysl stal doslova pohádkovým dědečkem“. V roce 1869 byl do klinické praxe jako hypnotikum zaveden chloralhydrát, a brzy poté se na neurologických odděleních objevily první oběti jeho návykovosti. V roce 1884 vídeňský oční lékař Karl Koller objevil lokálně anestetické vlastnosti kokainu, roku 1888 se stalo dostupným mnohem silnější hypnotikum sulfonal.

Emil Herman Fischer přišel s Veronalem

Do nového 20. století vstoupilo lidstvo s velkými nadějemi a plány do budoucna. Mimo jiné se otevřely brány pro nevídaný rozvoj exaktních přírodních a technických věd. Jejich historii a filozofii snad nejlépe dokumentuje předávání Nobelových cen za fyziku, chemii, fyziologii a medicínu, udělovaných od roku 1901. Prvními laureáty byli nositelé slavných jmen: W. C, Röntgen (paprsky X), Jacobus Henricus van ´t Hoff (zákony chemické kinetiky a osmotického tlaku) a Emil Adolf von Behring (léčení séry, zvláště pak objev séra proti záškrtu). V pořadí druhým nositelem Nobelovy ceny za chemii – konkrétně za práce o cukrech a za syntézu purinů – se v roce 1902 stal německý chemik a biochemik Emil Herman Fischer (1852-1919). Tento proslulý profesor na několika německých univerzitách (Erlangen, Würzburg, Berlín) se během svého plodného života vypracoval mezi nejvýznamnější světové představitele moderní organické chemie, ale především je považován za zakladatele chemie lékařské. Jeho práce mají značnou a trvalou hodnotu i pro praktickou medicínu dodnes. Ačkoliv těžištěm Fischerova vědeckého zájmu bylo zejména studium jednoduchých cukrů (syntetizoval hroznový cukr) a purinů, objasnil mimo jiné i složení kofeinu a teobrominu, přičemž dal podnět k jejich syntetické výrobě, objevil fenylhydrazin, vypracoval metodu dělení aminokyselin a zjistil, že základními stavebními látkami bílkovin jsou aminokyseliny. My si však jeho osobnost připomínáme v souvislosti s objevem uspávacího prostředku Veronal, který byl tehdy lékařskou i laickou veřejností očekáván a přijat s nadšením. Počátkem minulého století berlínský profesor chemie Fischer a profesor vnitřního lékařství v Halle internista Joseph von Mering (1849-1908) totiž zjistili mohutné a dlouhodobé hypnotické účinky kyseliny dietylbarbiturové (chemicky diethylmalonylmočovina). Základem této sloučeniny (nyní připravované kondenzací diethylmalonového esteru s močovinou) je kyselina barbiturová, kterou objevil již v roce 1864 Adolf von Baeyer (1835-1917), slavný organický chemik (např. syntetizoval indigo a další barviva) a jeden ze zakladatelů německého chemického průmyslu, univerzitní profesor, autor 270 publikovaných prací a jeden z prvních nositelů Nobelovy ceny za chemii (za zásluhy o rozvoj organické chemie a chemického průmyslu – přičinil se o to, že chemie přešla z univerzitních laboratoří do technologického provozu).

Za vším hledej ženu, i za původem názvu kyseliny barbiturové

Původ názvu této substance je zahalen tajemstvím. K objevu došlo po téměř roce jeho práce na svátek sv. Barbory (4. prosince), podle které dostal preparát svůj název – údajně to však byla oficiální verze určená především pro vědcovu manželku Lídu. Jiné prameny, např. jeho žák a asistent německý chemik Richard Willstätter, totiž uvádějí, že barbituráty byly pojmenovány podle křestního jména Bayerovy lásky z mládí slečny Barborky („Barbi“), na kterou velice oblíbený a galantní vědec po celý život vzpomínal k nelibosti své choti.

Psi spali až 30 hodin

Fischer a Mering při pokusech na psech zjistili, že se jedná o hypnotikum s vysokým tlumícím účinkem na centrální nervovou soustavu. Psi spali 20 až 30 hodin, či byli takovou dobu ospalí. Bylo však znát i závažné vedlejší a dodatečně nežádoucí účinky, které dlouho přetrvávaly.

Po vyhodnocení experimentálních pokusů na zvířatech ordinovali oba lékaři v letech 1902 a 1903 zkoumané hypnotikum osmi desítkám pacientů psychiatrické kliniky v Jeně, dlouhodobě trpících nespavostí. Účinek byl patrný již půlhodinu až hodinu po podání preparátu. U šedesáti pacientů účinkovalo hypnotikum velmi dobře, zatímco u sedmi se příštího dne objevily nepříznivé symptomy jako nevolnost a zvracení.

VERONAL podle Verony

Nový lék byl údajně pojmenován po italském městě Verona, kam Fischer a Mering cestovali společně na vědecký kongres. Pod obchodní značkou VERONAL byl pak v roce 1903 firmami Merck (Darmstadt) a Bayer (Leverkusen) tento první komerčně prodávaný barbiturát uveden na farmaceutický trh a prodáván až do poloviny 50. let. Je to bílý krystalický prášek bez zápachu. Byl k dispozici v kapslích nebo lístcích a ordinován při „nespavosti vyvolané nervovou vzrušivostí“. Terapeutická dávka se pohybovala od 0,65 do 1 gramu (dávka 3,5 až 4 gramy může být smrtelná nebo vést ke spánku až 10 dnů).

Pozor na návykovost

V roce 1912 po VERONALU následoval další produkt fenobarbital (LUMINAL), postupně byly vyvinuty další deriváty kyseliny barbiturové (Hysteps, Phanodorm, Evipan aj.), které si zejména praktičtí lékaři velmi oblíbili a předepisovali je svým pacientům nejen při nespavosti (tzv. první generace hypnotik), ale rovněž ke zklidnění (sedativum) nebo jako součást léků proti bolesti. „Nakupoval jsem tablety Luminalu v baleních po pěti tisících a spotřeboval je vždy během několika málo měsíců,“ vzpomíná jeden kanadský rodinný lékař na dobu mezi oběma světovými válkami. Vzhledem k nežádoucím účinkům  (návykovosti) byly v roce 1970 postaveny tyto léky mimo zákon. V poměrně krátké době lze vypěstovat silnou fyzickou i psychickou závislost (a to na jejich účinek, nikoliv na toxicitu), které podlehly např. takové osobnosti jako M. Monroe, „Edie“ Sedgwick, J. Hendrix, J. Cash, E. Presley, F. Hansdorff, E. Epstein, J. Kerouac a mnoho dalších) K jiným negativním vlastnostem patří, že ovlivňují přirozený průběh spánku tak, že potlačují REM spánek, při předávkování může dojít mimo jiné k útlumu dechového centra, bezvědomí a oběhovému selhání i k závažné otravě.

Dnešní pomocníci spánku

První generaci hypnotik (nepočítáme-li přírodní drogy) v současnosti nahradila novější psychofarmaka, především početná skupina benzodiazepinů (druhá generace), u kterých se popisuje pět základních účinků, jež jsou u jednotlivých preparátů různě vyjádřené: účinek anxiolytický (odstraňují úzkost), sedativně-hypnotický (celkově tlumí a navozují spánek), tlumící svalové napětí (myorelaxační), protikřečový (antikolvunzivní) a amnestický (porušují paměť). Patří sem např. diazepam, flunitrazepam, alprazolan, lorazepam, oxazepam, nitrazepam, triazolam, clonazepam aj., jejichž podávání je rovněž spojeno s komplikacemi a možným vznikem závislosti. Nejnovějším typem jsou tzv. nebenzodiazepinová hypnotika (zolpidem, zopiklon), tzv. třetí generace, které vyvolávají spánek blízký spánku fyziologickému bez výraznějšího útlumu v průběhu druhého dne. Známý a široce používaný HYPNOGEN (léčivou látkou je zolpidem tartras) zkracuje dobu nástupu spánku, snižuje počet probouzení, prodlužuje celkovou dobu spánku a zlepšuje jeho kvalitu tím, že obnovuje jeho normální strukturu. Některé přípravky „veronalového“ typu se však s úspěchem stále podávají nitrožilně k dosažení krátké narkózy (Evipan-natrium), k utlumení křečí při léčbě epilepsie aj. Do současné doby bylo syntetizováno více než 2 500 barbiturátů a příbuzných látek, z nichž 50 až 55 se celosvětově používá v klinické praxi. VERONAL byl první!