Výbuch sopky a oslavy dobré úrody

Matka příroda nám co chvíli připomene, že sice podnikáme úctyhodné pokusy ji zkrotit a podmanit si tak její rozsáhlé bohatství, ale tváří v tvář zuřícímu tornádu, prudkému zemětřesení či smrtelnému oblaku žhavých plynů letícímu po úbočí sopky jsme bezbranní. Právě sopky patří k nejděsivějším projevům vnitřních sil naší planety. Důsledky jejich činnosti mají přitom nikoliv jen lokální, ale i globální význam.

V Indonésii vybuchlo 170 000 hirošimským atomovým bomb

Psal se rok 1815 a Evropou znovu obcházel přízrak francouzského císaře Napoleona, který opustil své vyhnanství na středomořském ostrově Elba a v krátké době shromáždil kolem sebe velkou armádu 200 tisíc vojáků. Ve stejné době, přesněji ve dnech 5. až 15. dubna, vybuchla na druhém konci světa na ostrově Sumbawa východně od Bali v daleké koloniální Indonésii sopka Tambora. Vulkánem, nečinným již desítky tisíc let, otřáslo v rozmezí deseti dnů několik mohutných explozí, při nichž vychrlil těžko uvěřitelných 100 až 125 krychlových kilometrů tekoucí lávy, sopečného popela, bahnotoků a dalších vulkanických produktů včetně obrovského výboje statické elektřiny. Erupční sloup pyroklastického mračna sahal v atmosféře podle rozdílných odhadů do výše 40 až 70 kilometrů a celá oblast se na několik dnů ponořila do tmy. Uvolněná energie, odpovídající 170 000 hirošimským atomovým bombám, napáchala nepředstavitelné škody. Ohnivé proudy lávy zdevastovaly valnou část ostrova a v bezprostředním okolí zemřelo strašnou smrtí asi deset tisíc lidí. Bezpočet dalších (zhruba 92 000) zemřelo během následujících měsíců, většinou na následky hladovění a na různé epidemie. Výbuchy rozmetaly horních 1500 metrů sopečného kužele a zbyl obrovský kráter (kaldera) o průměru šest kilometrů a hloubce 700 metrů. Na Sumbawu a okolní ostrovy se snesla silná vrstva popela, která zahubila všechnu faunu a zničila veškerou vegetaci včetně zemědělských plodin. Trvalo pět let, než se objevilo první rostlinstvo. Ještě celé roky se v zemském ovzduší vznášely aerosolové částečky prachu a sloučenin síry a způsobovaly nezvykle zbarvené západy slunce.

V Evropě sněžilo i v květnu

Největší historicky doložené sopečné erupce si v Evropě v době výbuchu nikdo nevšiml. O několik týdnů později utrpěl 18. června u Waterloo Napoleon porážku a na „valčíkovém“ Vídeňském kongresu zástupců téměř všech zemí Evropy se stále tančilo na každodenních plesech. Avšak částice prachu, které byly mohutnými výbuchy vymrštěny do atmosféry, vyrazily na cestu kolem světa a neminuly ani střední Evropu. Její obyvatelé sice o žádném sopečném výbuchu nevěděli, ale záhy si všimli změn počasí. V řadě zemí zaznamenali katastrofální neúrodu a Evropou se začal šířit hladomor. Situace byla ještě o to těžší, že se lidé dosud nevzpamatovali z následků napoleonských válek, které přivedly řadu rolníků na mizinu. Následující zima na přelomu let 1815 a 1816 patřila k vůbec nejchladnějším v zaznamenaných lidských dějinách. Jako by nechtěla vůbec skončit, sníh padal ještě koncem května, pak přišly deště a úrodu nakonec poničily kroupy a bouřky. Urodilo se málo obilí i ovoce, lidé hladověli, žili na hranici životního minima a plni obav hleděli do budoucnosti. V letech 1816-1817 došlo také k první masové vlně migrace venkovského obyvatelstva především do Severní Ameriky, v menší části také do Ruska.

Hladomor paradoxně nastartoval obnovu zemědělství

K postiženým patřilo také obyvatelstvo württemberského království v jihozápadní části Německa. Okolím jeho hlavního města Stuttgartu se nesl nářek zoufalých zchudlých rolníků. Právě v roce 1816 převzal královské žezlo po svém otci Fridrichovi I. pětatřicetiletý Vilém I. Ten se v roce 1813 seznámil v Anglii s dcerou cara Pavla I., ovdovělou ruskou velkokněžnou Kateřinou Pavlovnou, a jejich láska „na první pohled“ skončila svatbou v Petrohradu počátkem roku 1816. Horší začátek vlády – neúroda a hladomor – si mohl mladý královský pár jen stěží představit. Řešení se však v této zoufalé situaci našlo. Královna požádala svého bratra cara Alexandra I. o pomoc a dodávky ruského obilí zmírnily nejen tu nejhorší bídu, ale umožnily rolníkům v této malé zemi nastartovat vlastní zemědělskou výrobu.

Dva roky po výbuchu sopky Tambora se mohlo slavit

V roce 1817, dva roky po výbuchu sopky Tambora ve vzdálené Indonésii, se němečtí rolníci mohli pustit do žní. Nejhorší krize byla zažehnána, a tak bylo co oslavovat. O rok později uspořádal král Vilém I se svojí královskou manželkou Kateřinou 28. září, v den svých narozenin, v lázeňském městě Bad Cannstadt velkou slavnost typu naší českobudějovické „Země živitelky“. Tento dobrý králův nápad na uspořádání slavnosti se pak stal každoroční tradicí, pořádanou vždy v měsíci září jako „veletrh“ produktů württemberského zemědělství. Dnešní německá spolková země Bádensko-Württembersko není jen zemí velkých průmyslových a lázeňských měst, nejstarší německé univerzity v Heidelbergu, Bodamského jezera, Schwarzwaldu, skvělého vína, historických a industriálních památek, ale také zemí, kde lidé uctívají a živě udržují staré zvyky a tradice. Po celý rok se zde koná mnoho slavností, poutí a trhů. Mezi ně patří i lidová veselice Cannstadterské Wasen a zemědělská výstava na oslavu dobré úrody v roce 1817 – první po katastrofální erupci sopky Tambory. Z globálního pohledu způsobila erupce celosvětový pokles teploty, rok 1816 dokonce proslul po celé Evropě a Severní Americe jako „rok bez léta“.

Zdroje

Činčera, J.: Sopky v dějinách. Praha 2006.

Kolektiv autorů: 501 katastrof, které otřásly světem. Praha 2012.

Müller, H. et al.: Dějiny Německa. Praha 1995.

Novák, J. A.: Smrtící sopky. Praha 2011.

Sonnabend, H.: Bylo nebylo. Čemu v dějinách doopravdy věřit? Praha 2014.