536 n. l. – rok temnoty

V roce 536 n. l. slunce potemnělo a teplota na naší planetě prudce poklesla. Nastal hladomor, mor a kolaps celých říší. Teprve dnes začínáme zjišťovat, co bylo příčinou.

Píše se rok 536 našeho letopočtu a byzantský historik Prokopius přijel do jižní Itálie. V té době se rovnováha sil ve Středomoří neustále měnila: Vandalové dobyli Řím v roce 455 a v roce 476 zkolabovala západořímská říše. Císař Justinián I. Veliký je rozhodnut získat zpět ztracená území. Po úspěšném tažení proti severoafrickému království Vandalů začátkem 30. let 6. století vyslal císař armádu k opětovnému dobytí Itálie. Podle záznamů Prokopiuse se ale stalo něco neobvyklého. Slunce potemnělo a šero trvalo déle než celý rok. Uprostřed léta mrzlo, byl sníh a zima vlastně neskončila. Od Itálie po Irsko a od Číny po Střední Ameriku zahájil rok 536 deset let trvající období globálního ochlazení. Nastaly nepokoje. Náboženství ztrácela věřící, města kolabovala a největší morové epidemie v dosavadní historii usmrtily čtvrtinu obyvatel Byzantské říše. Téměř ve všech částech světa bylo toto období poznamenáno špatným počasím, sociálními nepokoji a smrtí. Tato klimatická změna zcela jistě změnila průběh dějin. Spouštěcí mechanismus tohoto deset let trvajícího chladného období byl dlouho záhadou.

Mohla za to sopka?

První informace o události z roku 536 se objevily ve studii geologů z NASA Richarda Stotherse a Michaela Rampino v 80. letech. Ti nejprve zkoumali údaje o erupcích sopek v okolí Středozemního moře a dospěli k závěru, že před rokem 630 n. l. zde proběhlo sedm velkých erupcí, včetně té, která v roce 79 n. l. zničila Pompeje. Nebyly ale objeveny žádné záznamy o nějaké erupci kolem roku 536. Vědci proto dospěli k závěru, že k velkému výbuchu sopky muselo zřejmě dojít tisíce kilometrů od Evropy. Po erupci indonéské sopky Tambora v roce 1815 totiž rovněž následoval rok „bez léta“, a to na celé severní polokouli. Historické záznamy ukazují na to, že rok 536 byl mnohem krutější než rok 1816. Můžeme však těmto záznamům věřit?

Letokruhy jako svědkové

Koncem 80. let se objevil nestranný svědek: letokruhy na pařezech irských dubů. Michael Bailie a kol. z Queen´s University Belfast tyto kruhy studoval zpětně až do období před 7 000 roky. V roce 1988 oznámil, že v prvním tisíciletí našeho letopočtu byly kruhy nejtěsnější, což znamená pomalý růst a chladné podmínky, nejvíc právě v období kolem roku 536. Úzké letokruhy objevili i jiní výzkumníci, a to nejen na dubech, ale i na pozůstatcích jiných stromů, například na skandinávských borovicích a na stromech v Severní a Jižní Americe. Muselo proto patrně jít o globální záležitost. Něco zde ale nehrálo. Když se vulkanický popel a kyselé sirné částice vyplavují z atmosféry, zanechávají stopy v ledu, který se tvoří poblíž pólů. Vzorky ledu z Grónska zkoumané v 80. letech zaznamenaly četné erupce, zejména velkou erupci z roku 1257, ale nenesly žádné stopy o erupci z roku 536. Letokruhy ale odhalily i něco neočekávaného. Ukázalo se, že růstové podmínky byly nepříznivé i po roce 540 a kruhy potvrzovaly, že studené období trvalo celé desetiletí. V případě erupce vulkánu by chladné počastí trvalo kratší dobu, protože popel a další částice by se z atmosféry vyplavily během několika málo let. Proto bylo třeba hledat příčinu jinde.

Mohl za to meteorit?

Když Bailie objevil do té doby neznámé zprávy o neobvyklých částečných zatměních Slunce v severozápadní Evropě v letech 538 a 540, začal přemýšlet o tom, zda by zdrojem potíží nemohly být mimozemské jevy. Ve své knize z roku 1999 uvádí, že několik velkých klimatických změn za posledních 1 000 let bylo vyvoláno impakty - meteority dopadlými na zem. A začal o tom uvažovat v širších historických souvislostech.

Justiniánův mor

V období po roce 536 byl svět plný událostí. Kolem tohoto roku zkolabovala například severočínská dynastie Wei. V písemných dokladech se uvádí, že asi 75 % obyvatel zemřelo na následky zimy, neúrody, hladu a sucha. Byly zde i politické a náboženské nepokoje. Ve Střední Americe rovněž klesl počet obyvatel velkého městského státu Teotihuacan. Kolem roku 550 zde lidé vypalovali chrámy na vrcholech pyramid, protože ztratili víru ve schopnosti svých vládců jednat jako prostředníci mezi lidmi a bohy. V době, kdy Justinián dobýval zpět východořímskou říši, jeho poddaní padali jako mouchy. Prokopius se zmiňoval o tzv. Justiniánově moru, což je časná forma dýmějového moru, jemuž ve špičkových obdobích podléhalo denně až 10 000 lidí. Naskýtá se otázka, zda tyto události mohly být iniciovány globálním ochlazováním. Justiniánův mor mohl být nepřímo důsledkem nedostatku potravy po celé Euroasii, což vedlo k masovému stěhování národů i hlodavců, kteří šířili nemoci.  Existuje silná závislost mezi chladnými obdobími a hladomorem, morem, masovou migrací, sociálním neklidem – a dokonce válkami. Je zcela možné, že chladné období 30. a 40. let šestého století také způsobilo epidemie, protože nedostatek potravy zhoršil zdravotní stav obyvatelstva.

Důkazy impaktu

V roce 2002 začal Bailie hledat důkazy o možném mimozemském původu těchto událostí.

Jedním z důkazů by mohly být zpevněné částečky roztavených materiálů, zanechané impaktem, v ledových jádrech odebraných z grónského ledovce. V prvním jádru byly objeveny skleněné a kovové částice, což mohlo svědčit ve prospěch mimozemského původu. V následujícím jádru ale nalezeny nebyly. Šlo patrně o kontaminaci ze zařízení použitého k vyvrtání ledového jádra. Proto až do roku 2002 zůstávala příčina náhlého a dlouhého období ochlazení nevyřešena a jevila se stále záhadnější. Přesvědčivé důkazy nepřinesl ani další výzkum zaměřený na erupce sopek. K důležitému obratu došlo až poté, co se znovu a pečlivěji prostudovala ledová jádra z grónského ledovce. Geoložka Dallas Abbott a kol. z Columbia University Palisades, New York, objevila kovové částice datované přibližně do roku 536. Objevila vysoké koncentrace niklu a cínu. Nikl se vyskytuje ve zbytcích mimozemských materiálů a není pravděpodobné, že by šlo opět o kontaminaci ze zařízení pro odběr vzorků. Cín naznačoval, že by mohlo jít o kometu. Abbottová měla podezření, že mohlo jít o Halleyovu kometu, která se přiblížila k Zemi v roce 530. Čínské záznamy uváděly, že tato kometa byla neobyčejně jasná. Její jasnost svědčila o tom, že se kometa pohybovala blízko Slunce a ztrácela více ledu a prachových částic než je obvyklé. Země se každý rok pohybuje mezi dvěma meteoritickými roji, vytvářenými prachovými fragmenty Halleyovy komety. V průběhu 30. a 40. let šestého století mohly být tyto meteoritické sprchy neobvykle těžké, mohly pronikat do horních vrstev atmosféry Země a mít ochlazující účinky.

Místo impaktu

Existují ale i jiné překvapující stopy v ledu. Ledová jádra ve vrstvách ze začátku roku 536 obsahují zmrzlé pozůstatky mikroorganismů, které se normálně nalézají v mělkých tropických mořích, zatímco vzorky z období kolem roku 538 obsahovaly i fosílie mnohem starších mořských mikroorganismů. Abbottová se domnívá, že existuje jen jeden způsob, jak mohly tyto mikroorganismy skončit v grónském ledu. Od Halleyovy komety se během jejího putování vnitřní sluneční soustavou mohly v roce 530 oddělit dva zvláště velké fragmenty, které v následujících letech 536 a 538 mohly dopadnout do zemských oceánů. Když se tak stalo, prach a trosky – obsahující živé mořské mikroby ve vodě a fosílie v hornině – byly vyvrženy vysoko do atmosféry a způsobily prudký pokles teploty. Tým výzkumníků dokonce zjistil, kde k jedné z těchto kolizí dojít mohlo. Mohlo to být v severoaustralském zálivu Carpentaria někdy v prvním tisíciletí. Tyto závěry přednesla Abbottová na dvou konferencích v roce 2013 a připravuje vydat podrobnější informace.

Věda vše prověřuje několikrát

Ne všichni s jejími závěry souhlasí. V této souvislosti zbývá ještě hodně práce. I kdyby v této události nehrála úlohu Halleyova kometa, Abbottová může mít pravdu v tom, že Země prochází kosmickým prachem a mohla být zasažena dvěma nebo více impakty. Další výzkum se patrně opět zaměří na ledové vzorky ve snaze reprodukovat výsledky. Ani po letech výzkumu není stále přesně známo, co bylo příčinou desetiletého období globálního ochlazení v šestém století. Možná, že se na tom podílely současně jak erupce sopek, tak kometa, protože nelze vyloučit, že se v jednom období nakumulovaly i nepravděpodobné události.

Podle Colin Barras: The year of darkness. New Scientist, 2014, č. 2951, s. 35-38.