Tiká - Reportáž z uranového dolu

Tikají hodiny, které odměřují poslední dny posledního uranového dolu v Česku. Je tedy jedna z posledních příležitostí pro obyčejného člověka, nehavíře, sestoupit do nitra země na exkurzi do téměř exotického místa – do pravého uranového dolu.

Jsme v Dolní Rožínce, v závodě státního podniku Diamo, který provozuje a dnes už spíše likviduje české uranové doly. Nejprve dostaneme poučení o geologii a historii. Pak se musíme převléci z civilu do fáraček, vyfasujeme helmu „blembák“ se světlem a velikou baterií, která se připíná k pasu, válcové pouzdro s tajemným obsahem, který umí vyvíjet kyslík a v případě potřeby by nám mohl zachránit život, vůdce výpravy dostane dozimetr, a v obrovských holinkách vykročíme k důlní kleci. Slabé povahy se na poslední chvíli zbaběle rozhodly zůstat na povrchu. Všude je roztahané mazlavé bahýnko. Drátěnou klepající klecí sjíždíme prvních 500 metrů pod zem. Překvapivě se před námi otevírá obrovská osvětlená prostora zvící nádražní haly – je to překladiště lidí a rudy, opravdový podzemní železniční uzel. Rozjíždění a zastavování klece se dává na vědomost smluveným počtem úderů na železný zvon. Přesedáme na důlní mikrovláček. Jsme v něm natěsnáni jako sardinky, mašinky na kolejích strašně rachotí, odevšud kape a teče voda. Jedeme asi dva kilometry, na konci už jsme skoro hluší. Ale nevadí, to dobrodružství stojí za to. Čeká nás dalších více než 500 m v železné kleci pod zem. Vystupujeme v předposledním důlním patře, 1200 m nad námi je asi vesnice Josefov. Tam svítí sluníčko, tady naše lampičky na blembácích. Čeká nás sportovní výkon – 50 metrů průlezem po dřevěných žebřících nahoru do chodby, ve které se opravdu razí – zatím jsme se pohybovali jen technickými štolami. Tohle opravdu není pro klaustrofobiky, ani pro jinak slabé povahy. Holínky, baterka, helma, všechno vadí při lezení. Ze všeho nejvíc překáží ten válec záchrany. Dolů se nedívejte, při přestupování z jednoho žebříkového úseku na druhý je vidět, jak je tu hluboko. Nahoru se taky nedívejte, padají kamínky stržené tím, kdo leze před vámi. Už jsme v ražbě. Jdeme až na čelbu. Jsou tu dva veselí mladí kluci, havíři jako hory. 1200 metrů nad jejich hlavami jejich ženy vaří, perou a kolébají děti. Horník vydělá hodně peněz. Ale moc dlouho už to platit nebude, důl se zavírá. Horníci pneumatickými kladivy rozvrtávají čelbu, hornina se postupně odstřeluje, vyhrabává, po dřevěných skluzech sype do podstavených vagonků. Norma je deset vagonků za směnu. Kluci nám ochotně půjčují pneumatická kladiva do ruky a baví se tím, jak se toho bojíme. Vysvětlují, jak se postupně razí chodbičky mezi dvěma patry, odshora dolů, těsně nad sebou. Když se dojde na konec ložiska, položí se na „podlahu“ chodby výztuž a sestřelí se výdřevy a s nimi celá chodba. Pod podlahou, která se nyní stala stropem, se začíná kutat nová chodba. Postupuje se tak až do vytěžení celého ložiska.
Můžeme si také vyzkoušet, zda je tu opravdu uran, na výdřevě vedle svačiny visí bytelný
Geiger-Müllerův detektor. Když se s ním přiblížíte ke stěně, zběsile tiká. Čeká nás zpáteční cesta opět po těch šílených žebřících, přemýšlím, co se stane, jestli o ně rozbiju ten kyslíkový válec poslední záchrany. Nerozbil se. Navštěvujeme ještě podzemní strojovnu důlní klece, kde se na obrovská kola navíjejí lana zvící lidské ruky. Jedno táhne kabinky nahoru, druhé popouští dolů, proti sobě. Zvonění je slyšet všemi patry. Všude je průvan, silné ventilátory ženou vzduch výdušnými šachtami. Uran sám není nijak nebezpečný, ale radon, jeden z dceřiných produktů uranové rozpadové řady, je radioaktivní plyn, a jeho dlouhodobé vdechování může způsobit rakovinu plic. Bývala to nejsmutnější stránka dolování uranu, zvlášť v době, kdy pod zemí pracovali vězňové nepohodlní vládnoucímu komunistickému režimu. Dnes je vše pečlivě hlídáno, monitorováno a měřeno, výkonné ventilátory se činí a vzduch je překvapivě čerstvý i hluboko pod zemí. Po dvoukilometrové jízdě řachtajícím vláčkem do podzemního dómu pak vyjíždíme poslední úsek cesty opět na povrch země. Mám obrovskou úctu k těm mužům, kteří si tohle zvolili za své povolání.
Poslednímu uranovému dolu v Čechách tiká poslední půlrok. Ukončí těžbu a bude dán do závěrečné likvidace 1. ledna 2004.

Těžba uranu v ČR
Na území České republiky se začal uran intenzivně těžit v roce 1945, těžba stoupala, v dlouhodobých historických tabulkách jsme byli 5. na světě. Geologický průzkum u nás nalezl celkem 164 ložisek uranové rudy. Šest z nich se zásobami nad 10 000 tun uranu, 15 se zásobami nad 1000 tun, 22 se zásobami nad 50 tun, ostatní menší. Celkem bylo z více než 800 průzkumných a těžebních šachet získáno přes 100 tisíc tun uranu. Produkce uranu z uvedených oblastí činila z celkového objemu přibližně: Příbramsko 40 %, Stráž pod Ralskem 25 %, Dolní Rožínka 17 %, ostatní lokality 18 %.
Nejkvalitnější ložisko v Jáchymově je už vytěžené, stejně tak Příbram. Ložisko Rožínka bude vytěžené do hloubky 1200 m. Zásoby rudy jsou i níže, ale tam už se těžit nebude a po opuštění se důl zaplaví důlní vodou. Ložisko ve Stráži pod Ralskem, kde se netěžilo hornickým způsobem, ale chemicky - loužením horniny kyselinou sírovou, má ještě zásoby, ale těžba je zastavená. Ve světě se tato metoda používá v pouštích a neobydlených oblastech. U nás ji tehdejší vládnoucí režim použil i v hustém osídlení, protože byla nejlevnější – ovšem odstranění vzniklé ekologické zátěže bude stát 35 miliard korun a bude trvat minimálně 40 let (čímž se metoda stala nejdražší…). 72 ložisek dobýváno nebylo. Zdroj: www.diamo.cz