Lhal nositel Nobelovy ceny?

UNSCEAR, vědecký výbor OSN pro zkoumání účinků ionizujícího záření, konečně přiznává, že hypotézu bezprahového působení ionizujícího záření nelze použít k předpovědi vlivu nízkých dávek na vznik rakoviny. Japonci budou moci konečně jíst vlastní jídlo beze strachu, notoričtí odpůrci jádra ztratí oblíbenou zbraň.

Zpráva World Nuclear Association vyšla v prosinci 2012, bohužel, za malého zájmu veřejnosti. UNSCEAR oficiálně došel k tomu, o čem se mezi odborníky mluví už po desetiletí. Dávky záření menší než 0,1 Sv nepředstavují zdravotní problém. Tzv. LNT (Linear No-Threshold) hypotéza dosud zneklidňovala většinu oblastí světa, pacienty obávající se lékařských procedur, okolí Fukušimy, a byla často opakovanou mantrou odpůrců jaderné energie.

Zpráva mimo jiné uvádí, že nejistoty kolem nízkých dávek jsou tak velké, že UNSCEAR „nedoporučuje násobit malé dávky velkým počtem osob pro odhad počtu zdravotních efektů vyvolaných radiací v populaci vystavené nízkým dávkám na úrovni přírodního pozadí.”

Pozadí 2,5 nebo 3,5 mSv nezvyšuje četnost rakoviny

Svět konečně nemusí ztrácet čas zabýváním se věcmi, které nemají smysl, a může se soustředit na důležitější, které jsou opravdu potřeba. Například na pomoc lidem zasaženým cunami, na dekontaminaci opravdových „horkých míst”, na starost o desítky tisíc japonských občanů, kteří žijí ve strachu z nízkých dávek, přičemž onen strach je to jediné, co jim opravdu škodí.

UNSCEAR předkládá dokument k oficiálnímu schválení Generálnímu shromáždění OSN. Dokument objasňuje, co se dá a co se nedá usuzovat o vlivu nízkých dávek na zdraví jednotlivce nebo široké populace. Pozadí 2,5 nebo 3,5 mSv nezvyšuje četnost rakoviny.

Poznámka: většina diskusí se vede o „akutním“ ozáření (celá dávka najednou), stejná dávka „chronická“, tj. rozložená na delší časové období, je ještě méně účinná.

LNT a radiofobie

Hypotéza LNT (Linear No-Threshold Dose) předpokládá, že veškeré ozáření radioaktivitou je nebezpečné, a že neexistuje nic jako bezpečná dávka, hranice, pod kterou se škodlivý účinek neprojeví. Také předpokládá, že dvojnásobek dávky znamená dvojnásobné množství případů rakoviny. Tuto hypotézu vyslovil po druhé světové válce Hermann Müller. Chtěl tak dosáhnout zákazu testů jaderných zbraní. Vedlejším efektem však byl vzrůst radiofobie.

Miliony profesionálních pracovníků v jaderných oborech pečlivě sledovaných po dobu 50 let nemají vyšší úmrtnost na rakovinu, než běžná populace, ačkoliv obdrželi někdy i desetinásobek průměrné dávky. Lidé žijící ve Wyomingu dostávají dvojnásobnou dávku od přírodního pozadí, než ti v Los Angeles, přitom úmrtnost na rakovinu mají nižší. V žádné skupině obyvatelstva po celé planetě nejsou žádné pozorované účinky, které by naznačovaly, že teorie LNT je pravdivá. Přitom existují oblasti na Středním východě, v Brazílii a Francii, kde přírodní pozadí vysoko překračuje průměr.

Ve všech státech USA sedmnáct let sledovali korelaci mezi změnami přírodního pozadí a roční mortalitou na rakovinu. Žádnou korelaci nenalezli. Státy s vyšším pozadím (2,7 mSv a víc), jako např. Colorado, mají nižší mortalitu na rakovinu než státy s nižším pozadím, jako např. Georgia, a naopak.

Fukušima bez zdravotních problémů

V případě předloňské události ve Fukušimě nenalezl UNSCEAR žádný pozorovatelný dopad na zdraví obyvatel. Prostě žádný. Japonci mohou opět jíst své vlastní potraviny a vrátit se zpět do oblastí s lehkou kontaminací, kde je úroveň obdobná, jako přírodní pozadí v mnoha oblastech Colorada nebo Brazílie. Obrovské množství peněz vynakládaných na dekontaminaci spočívající v mytí špíny a odstraňování listí se může zaměřit na reálnou kontaminaci poblíž Fukušimy s využitím nejmodernějších technologií. Ekonomická a psychologická újma napáchaná pomýleným přijetím hypotézy lineárních ne-prahových dávek záření na dávky nižší než 0,1 Sv byla extrémně škodlivá pro již tak stresované obyvatele Japonska.

Strach škodí

Zpráva UNSCEAR je vítanou změnou. Bude nyní sloužit všem zemím na světě jako vodítko pro nastavení jejich národní politiky radiační bezpečnosti.

Je to nesmírně důležité zejména pro Japonsko, kde překotná reakce na událost ve Fukušimě napáchala víc škod než užitku.

Akceptovaný globální limit úrovně radioaktivity v potravinách je 1000 Bq/kg (1200 Bq/kg v USA). Dominujícími radionuklidy jsou cesium 137 a stroncium 90; pro ně po desetiletích studia stanovily organizace jako je MAAE a UNSCEAR limity. Vzhledem k veřejným obavám ze záření živeným médii po havárii ve Fukušimě, snížilo Japonsko tento limit na polovinu ve víře, že to bude mít uklidňující vliv. Reakce ale byla právě opačná! Úroveň strachu zůstala vysoká. Co udělalo Tokyo? Snížilo limity ještě více, až na jednu desetinu mezinárodních standardů. Mohlo to lidi uklidnit? Vždyť tím vlastně veřejnosti řekli, že záření je ještě více smrtící, než si mysleli! Že všechno jídlo je jedovaté! Logickým důsledkem bylo, že lidé mají ještě větší strach z toho, co jedí, stěhují se, vývoz potravin se omezuje, což páchá další hospodářské a sociální škody.

Houby z prefektury Aomori jsou nyní zakázány, přestože úroveň cesia v nich je cca 120 Bq/kg. A nemá nic do činění s Fukušimou. Podobná hodnota je v potravinách po celém světě, a byla odjakživa. Mezinárodní limity byly stanoveny z velmi dobrých důvodů, jejich snižování nemá smysl, jen dále ubližuje zemědělcům a spotřebitelům v Japonsku.

Japonsko nemá důvod ke strachu

Předseda UNSCEAR Wolfgang Weiss uvedl, že žádné účinky záření na zdraví nebyly pozorovány v Japonsku u obyvatel, dětí, ani pracovníků v elektrárně a okolí. Je to v souladu se studiemi již vydanými Světovou zdravotnickou organizací a Tokijskou Universitou. Dávky záření, kterým byli vystaveni lidé v blízkosti poškozené elektrárny, byly tak nízké, že nelze očekávat žádný rozpoznatelný zdravotní účinek. Japonská vláda udělala velmi správnou věc, když při evakuaci okamžitě zakázala konzumovat kontaminované jídlo a vodu. Toto opatření bylo v ostrém kontrastu se situací po Černobylu, kdy Sověti záměrně drželi veřejnost v nevědomosti…

Podle zdravotních zpráv obdrželo 6 pracovníků Fukušimy v průběhu událostí vyvolaných cunami dávky vyšší než 0,25 Sv, 170 pracovníků dávky mezi 0,1 a 0,25 Sv. Žádný neonemocněl a pravděpodobně už neonemocní. Bez souvislosti se zářením zemřelo 6 jiných pracovníků, které smetla vlna nebo kteří zahynuli pod troskami.

„Ano, existují zdravotní účinky při ozáření dávkami nad 0,1 Sv, které se statisticky zvyšují při zvyšování dávek až do 1 Sv, ale i zde je třeba vyhodnocovat dostatečně velký vzorek populace. Jediný takový případ na Zemi je zatím výbuch atomové bomby ve 2. světové válce. Jasný je vliv akutního ozáření dávkami vyššími než 1 Sv. I zde je však nutné, než označíme záření za jednoznačnou příčinu nějakého efektu, při hodnocení eliminovat jiné potenciální příčiny,“ doporučuje UNSCEAR.

Podle www.world-nuclear-news.org/RS_UN_approves_radiation_advice_1012121.html (10. 12. 2012) a článku Like We've Been Saying – Radiation Is Not A Big Deal autora Jamese Conca (11. 1. 2013) www.forbes.com/sites/jamesconca/2013/01/11/like-weve-been-saying-radiation-is-not-a-big-deal

Viz též info na:
http://www.world-nuclear-news.org/RS_New_data_on_low_dose_radiation_2112111.html

UNSCEAR

Vědecký výbor Spojených národů pro účinky atomového záření (United Nations Scientific Committee on the Effects of Atomic Radiation) je nezávislý orgán zaměstnávající mezinárodní experty. Sídlí ve Vídni. Od roku 1955 se snaží o lepší porozumění radioaktivitě a jejím vlastnostem a účinkům. Studuje vliv medicínských aplikací záření, studuje přeživší po výbuchu jaderné bomby, pracovníky v průmyslu používající radionuklidy a záření, studuje efekty Černobylského neštěstí.

Hermann Müller (1890–1967)

Americký genetik, v roce 1946 získal za medicínu (za objev radiačně indukovaných genetických mutací) Nobelovu cenu. Tato prestiž mu pomáhala bojovat proti testům jaderných bomb a jistě se zasloužil o zvýšení povědomí o radiaci mezi širokou veřejností. V roce 2011 jej obvinil Edward Calabrese, odborník na toxikologii životního prostředí, z Univerzity v Massachusetts, na základě studia historických materiálů a vědcových osobních dopisů, že vědomě lhal, když v roce 1946 řekl, že neexistuje žádná bezpečná úroveň ozáření ionizujícím zářením. Müllerovo rozhodnutí zatajit klíčové vědecké důkazy, že jeho hypotéza není správná, mělo dalekosáhlý dopad na pozdější celosvětově přijatý postoj k regulaci ionizujícího záření. Calabrese objevil korespondenci z roku 1946 mezi Müllerem a Curtem Sternem z Univerzity v Rochesteru o pokusech s ozařováním mušky Drosofily a zkoumáním indukovaných genetických mutací. Pokusy zklamaly a nepodporovaly lineární model závislosti genetického poškození při nízkých dávkách záření. Několik týdnů nato při slavnostní řeči na ceremoniálu v Oslu však Müller tvrdil, že neexistuje žádná hraniční „bezpečná“ dávka. Stern se proti tomuto tvrzení neozval.

„To není akademická debata,“ říká Calabrese, „ale velmi praktická, protože na základě tohoto Müllerova tvrzení stojí všechna pozdější pravidla o malých dávkách záření. Po všech těch letech je nyní těžké přesvědčit lidi, že se nemusejí bát.“ Genetici v padesátých létech užívali lineární model odezvy na radiaci, sám Müller vášnivě bojoval proti atmosférickým testům jaderných zbraní. Nemohl přiznat, že věda byla ošizena – bojoval přece za dobrou věc… Sternova skupina později v roce 1947 uveřejnila článek o pokusech, ale důkaz zůstal zastrčen v útrobách Atomové energetické komise, dokud jej Calabrese neobjevil. Tehdy nikdo nemohl předvídat, jaký dopad může mít „dobře míněná lež“ na společnost o mnoho let později.

(Podle článku Radiation Effects: Did Nobel Prize Winner Hermann Muller Lie? Publikovaném na Science 2.0)
http://www.science20.com/news_articles/radiation_effects_did_nobel_prize_winner_hermann_muller_lie-82835