Radiační neštěstí v Goianii

Jsou různé druhy havárií, některé mají co do činění s radioaktivitou. A nemusí jít zdaleka o jaderný reaktor. K nejhorším radiačním nehodám vůbec patří  tzv. Goiânia accident, který začal 13. září 1987 v brazilském státě Goiás. Zapomenutý radioterapeutický zdroj ukradený ze zrušené nemocnice způsobil smrt čtyř lidí, významné ozáření více než dvou set dalších a kontaminaci více než sta tisíce lidí. Několik domů muselo být zlikvidováno, půda shrnuta z několika míst. Výsledek nedostatku informací, nevzdělanosti a lidské i úřední nedbalosti...

Goiânia je hlavním městem brazilského státu Goiás, má více než 1,5 milionu obyvatel.

Všechno začalo u malé kapsle s 93 gramy chloridu cesného s vysoce radioaktivním izotopem ¹³⁷Cs. Kapsle byla uzavřená ve válcovém stínicím kontejnerku z olova a oceli o rozměrech cca 5 cm × 5 cm. Celková aktivita zářiče v době nálezu v r. 1987 byla 50,9 TBq (1 Bq (becquerel) je jedna radioaktivní přeměna v dané látce za sekundu. Pro srovnání: měrná aktivita 1 gramu uranu ²³⁵U je 79 kBq, radonová voda v Lázních Jáchymov má aktivitu asi 10 kBq/l). Dávkový příkon ve vzdálenosti 1 m od zářiče s otevřeným kolimačním otvorem byl 4,56 Gy/h (pro srovnání: průměrný dávkový příkon gama od přírodního pozadí v ČR je 66 nGy/h, více než 5 Gy obvykle vede ke smrti ozářeného jedince.)

Soukromý radioterapeutický ústav Instituto Goiano de Radioterapia (IGR) ležel jen 1 km od centra města. V roce 1985 se přestěhoval do nových prostor a na původním místě zůstalo jen oddělení cesiové teleterapie. Oficiálně se vědělo, že na místě je ponechaný radioaktivní materiál. Soud nařídil ostrahu, vzhledem k tahanicím o vlastnictví objektu však nebylo možné opuštěnou ozařovací jednotku odstranit.

Zloději

13. září 1987 dva zlodějíčci, Roberto dos Santos Alves a Wagner Mota Pereira využili nepřítomnosti stráže a vlezli do objektu. Rozebrali částečně ozařovací jednotku a naložili na trakař vše, o čem se domnívali, že výhodně prodají do sběru. V Alvesově domě pak zařízení rozebírali. Tentýž den večer oba začali zvracet, nicméně pokračovali v rozebírání. Druhý den dostal Pereira průjem. Lékař na klinice se domníval, že jen něco špatného snědl, a poslal jej domů. Pereira pokračoval v rozebírání a uvolnil kapsli se zářičem z jejího ochranného obalu. 16. září šroubovákem prorazil kolimační okénko a uviděl světélkující prášek. Myslel, že je to nějaký druh střelného prachu - zkoušel jej zapálit, ale nešlo to.  18. září prodal rozebrané zařízení do blízké sběrny. Majitel sběrny Devair Alves Ferreira si všiml porušené kapsle se zářícím práškem - napadlo ho, že je to něco velmi cenného nebo snad nadpřirozeného, odnesl si ji domů a sezval celou rodinu a známé, aby se přišli podívat. V dalších třech dnech se jim podařilo pomocí šroubováku uvolňovat zrnka "kouzelné" substance z kapsle - a navzájem se jimi podarovávali... 21. září Ferreirova žena Gabriela Maria onemocněla. Jeho bratr Ivo vzal trochu prášku domů, část se mu rozsypala v domě na podlahu. Na podlaze pak později seděla jeho šestiletá dcera a jedla sendvič. Líbil se jí třpytící se prášek a mazala si ho po těle. Část prášku utkvěla na sendviči. Dítě dostalo dávku 6 Gy, více než je smrtelná dávka. 25. září koupila kovový šrot z ozařovny další sběrna.

Matka

Gabriela Maria Ferreira byla první, kdo si uvědomil, že mnoho lidí z jejího okolí ve stejné době vážně onemocnělo. 28. září, 15 dní po nalezení zdroje, si vyžádala zbylý materiál ze sběrny a odvezla jej do nemocnice. Zbytky zářiče zabalila, takže úroveň kontaminace v nemocnici byla nízká. 29. září ráno se dostavil lékařský fyzik se scintilačním detektorem a zalarmoval k okamžité akci. Týž den byla informována vláda a městské a státní autority, zprávu o radiačním incidentu vysílala místní i státní média. V nejbližších dnech bylo proměřeno téměř 130 000 lidí s podezřením na kontaminaci či expozici záření. U 249 z nich byla kontaminace skutečně nalezena, u některých stále na kůži (nemyli se...). 20 osob vykazovalo příznaky nemoci z ozáření a muselo podstoupit léčení.

Oběti

Šestiletá Leide das Neves Ferreira byla umístěna v nemocnici do izolovaného pokoje, protože personál se bál k ní přiblížit pro velkou kontaminaci její kůže. Její tělíčko postupně oteklo, vypadaly jí vlasy, vnitřně krvácela z plic, ledvin... umřela 23. října v Rio de Janeiru, kam ji převezl mezinárodní záchranný tým. Byla pohřbena v rakvi se speciální olověnou výstelkou, aby se zabránilo rozšíření kontaminace (poločas rozpadu ¹³⁷Cs je 30 let). 2 000 lidí protestovalo proti jejímu pohřbení, blokovali cestu ke hřbitovu, protože se obávali, že její tělo "otráví" okolní zemi. Žena majitele sběrny, Gabriela Maria Ferreira, 37 let, obdržela dávku 5,7 Gy. Onemocněla do tří dnů po kontaktu s radioaktivní substancí, trpěla vnitřním krvácením, akutní ledvinovou nedostatečností, ztrátou vlasů, zemřela 23. října. Israel Baptista dos Santos, 22 let, byl zaměstnancem sběrny a přímo extrahoval ze zbytků ozařovače olovo. Obdržel dávku 4,5 Gy, rozvinuly se u něj vážné dýchací a lymfatické komplikace a umřel 27. října. Admilson Alves de Souza, 18 let, rovněž zaměstnanec sběrny, který se účastnil rozebírání zdroje záření, byl postižen vnitřním krvácením a poškozením plic a srdce a umřel 18. října 1987. Obdržel dávku 5,3 Gy.

Přeživší

Devair Ferreira, majitel sběrny, přežil, přestože obdržel dávku 7 Gy. Zemřel v roce 1994 na cirrhosu jater způsobenou alkoholismem. Ivo Ferreira, jeho bratr, zemřel v r. 2003 na rozedmu plic. Trpěl také alkoholismem a depresemi. Přežilo i dalších 46 nejvíce kontaminovaných lidí, přestože někteří dostali velmi vysoké dávky. Jejich štěstím zřejmě bylo časové rozložení dávek - frakcionace. Jestliže jedinec neobdrží dávku najednou, ale po částech v rozmezí nějakého časového období, tělo má dostatek možností opravovat buněčná poškození. U 129 lidí byla zjištěna vnitřní kontaminace, většinou jen malé dávky (< 50 mSv). Tisíc lidí obdrželo dávku vyšší než je průměrné roční přírodní pozadí. Jejich riziko pozdních následků, např. rakoviny, je stejné, jako v široké nezasažené populaci. Přesto dostávají kompenzace, které u nich přiživují protiradiační předsudky.

Právo

Vzhledem ke smrtelným následkům události byli tři lékaři z centra IGR obžalováni z nedbalosti. Museli zaplatit 100 000 brazilských reálů jako pokutu za opuštění budovy. Dva zloději, kteří všechno začali, obžalováni nebyli. V roce 2000 nařídil soud CNEN, Národní komisi pro jadernou energii, platit kompenzace do výše 1,3 milionu brazilských reálů  (téměř 750 000 USD) a garantovat zdravotní a psychologickou pomoc přímým a nepřímým obětem až do třetí generace.

Likvidace následků

Z některých míst byla odstraněna svrchní vrstva půdy, několik domů bylo strženo. Všechny předměty z těchto domů byly podrobeny prozkoumání. Ty, které byly shledány "čistými", byly zabalené do plastových obalů, kontaminované byly buď uloženy jako radioaktivní odpad, nebo pracně dekontaminované, pokud to byly předměty osobní hodnoty, jako šperky nebo fotografie. Odstranění následků bylo obtížné, protože radioaktivní materiál byl rozptýlený ve formě prášku a byl rozpustný ve vodě. Extrémní radiační úrovně byly nalezené zejména ve sběrně kovů, kde byl poškozený otevřený zářič 7 dní. Kontaminace byla nalezena i ve 3 autobusech, 14 automobilech, 5 vepřích a na 50 000 roličkách toaletního papíru. Navzdory extrémně náročné a dlouhé likvidaci a dekontaminaci dosud nebylo nalezeno 7 TBq radioaktivity.

V roce 1990 natočil Roberto Pires dramatizaci příběhu, film Césio 137 – O Pesadelo de Goiânia (Cezium 137 – noční můra Goiânie). Najdete ho i na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=-PUJd5qsU0g

MAAE pomáhá Jižní Americe likvidovat radiační zdroje

Aby se zamezilo dalším podobným případům, nebo se alespoň jejich pravděpodobnost snížila na co nejnižší možnou úroveň, pomohla následně MAAE bezpečně odstranit 27 nepoužívaných vysoce radioaktivních zdrojů z pěti jihoamerických států - Bolívie, Ekvádoru, Paraguaye, Peru and Uruguaye. MAAE již v posledních letech pomohla podobným způsobem v Bosně a Hercegovině, Kamerunu, Kostarice, Hondurasu, Libanonu, Maroku, Tunisku a Uzbekistánu. Tento projekt v Jižní Americe však byl největší jak co do počtu zářičů, tak počtu zúčastněných zemí. Zářiče ⁶⁰Co a ¹³⁷Cs, většinou užívané pro radioterapii nebo ke sterilizaci lékařských instrumentů, byly odvezeny do Německa a Spojených států k recyklaci. Projekt sponzorovala Kanada, neboť mnoho z těchto zdrojů bylo vyrobeno právě tam. Projekt trval od konce minulého roku do letošního března. "Některé z těchto zdrojů ležely uskladněné v nemocnici déle než 40 let," říká César José Cardozo Román, ministr a výkonný sekretář Radiological Nuclear Regulatory Authority Paraguaye. "MAAE nám pomohla vyřešit problém, jak zvýšit bezpečnost veřejnosti a snížit riziko zneužití radioaktivního materiálu." Alejandro Nader, manager National Regulatory Authority for Radiation Protection uruguayského miniterstva průmyslu energetiky a těžby, prohlásil: „Uruguay teď již nemá na svém území žádné nepoužívané vysoce radioaktivní zdroje.“

Za jadernou bezpečnost zodpovídá každý stát sám

MAAE pomáhá svým členským státům výcvikem a školením, technickým servisem, návštěvami odborníků a poradenstvím. "Pomáháme našim členům předejít nebezpečným situacím a zabránit, aby radioaktivní zdroje nepadly do nepovolaných rukou," říká koordinátor projektu Gerhardus Liebenberg z MAAE. Kate Roughan, která vede tým DSRS (Disused sealed radioactive sources, nepoužívané uzavřené zářiče) v sekci Technologie odpadů v MAAE, dodává: "Recyklace zdrojů je dobrou volbou, ale požaduje velmi specializované znalosti a dovednosti, které má pouze několik málo států."

Zdroje: The Radiological accident in Goiânia(PDF). Vienna: International Atomic Energy Agency. 1988, https://www.iaea.org/newscenter/pressreleases/iaea-helps-remove-highly-radioactive-material-from-five-south-american-countries.