Jak to bylo s fúzí – část šestá

Počata byla v Ženevě, narodila se v Reykjavíku a pokřtěna byla ve Vídni. Kdo? Smlouva USA & SSSR o spolupráci při výzkumu řízené termojaderné fúze. William F. Martin, výkonný tajemník rady národní bezpečnosti a zvláštní asistent Ronalda Reagana, považoval mezinárodní spolupráci ve výzkumu fúze za „jediný hmatatelný výsledek dohody“ v Ženevě.

(Pokračujeme v seriálu: první díl vyšel 24. 6. 2015 zde  http://www.3pol.cz/cz/rubriky/jaderna-fyzika-a-energetika/1705-jak-to-bylo-s-fuzi-cast-prvni, druhý díl 24. 9. 2015 zde http://www.3pol.cz/cz/rubriky/jaderna-fyzika-a-energetika/1749-jak-to-bylo-s-fuzi-cast-druha, třetí 28. 11. 2015 zde http://www.3pol.cz/cz/rubriky/jaderna-fyzika-a-energetika/1750-jak-to-bylo-s-fuzi-cast-treti, čtvrtý 28. 1. 2016 zde http://www.3pol.cz/cz/rubriky/jaderna-fyzika-a-energetika/1771-jak-to-bylo-s-fuzi-cast-ctvrta , pátý 28. 2. 2016 zde http://www.3pol.cz/cz/rubriky/jaderna-fyzika-a-energetika/1770-jak-to-bylo-s-fuzi-cast-pata)

Špioni

Po zhlédnutí filmu Most špionů s výborným Tomem Hanksem v roli právníka vyjednávajícího výměnu špionů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, a možná ještě lepším Markem Rylancem coby ruským špionem Rudolfem Abelem, mě napadlo, kolik společného měla jednání vrcholící výměnou Garyho Powerse a Rudolfa Abela na Glienickém mostě v Berlíně a podpisem dohody Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem na břehu Ženevského jezera. Faktem je, že na prezidenta a generálního tajemníka nemířili odstřelovači. Ti při summitu mířili také, ale jinam.

O co ve filmu šlo? Gary Powers byl letec, který fotografoval území za železnou oponou z výšky dvaceti kilometrů, protože se jeho nadřízení domnívali, že tak vysoko zbraně Sovětského svazu nezasáhnou. V roce 1960 nad Sverdlovskem za ocasem jeho U2 explodovala raketa S25 a Powers se snesl na padáku. Byl odsouzen na deset let nucených prací. Powers sbíral mimo jiné informace o vývoji vodíkové pumy, to je o neřízeném termojaderném výbuchu, který měl protivníka poškádlit. Třináctý, tj. poslední článek ženevské dohody naopak pojednával o spolupráci někdejších studenoválečnických protivníků, v bádání jak termojadernou reakci využít jako nevyčerpatelný zdroj energie ku prospěchu všeho lidstva. Neřízenou tu nahradila termonukleární reakce řízená. Soupeření nahradilo partnerství. Výzkum řízené fúze dosáhl bodu, kdy bylo třeba velké mezinárodní spolupráce při návrhu, vývoji a financování „velkého zařízení“, které by demonstrovalo proveditelnost využití jaderné fúze.

Vyjednávání

Oba akty předcházela intenzivní jednání, která skončila díky osobním kvalitám vyjednávačů úspěšně. O „Tomu Hanksovi“ pochybovat nemusíme, ale kdo připravil půdu R. Reaganovi a M. Gorbačovovi? Málokdo uvěří, že si pánové v pohodlí křesel u krbu v Ženevě dohodli vše od počátku do konce. Summit byl v podstatě, ač důležitá, přece jen formalita. Zajímavé je, že jak v případě výměny špionů či podpisu termojaderné dohody byla počáteční iniciativa vždy na straně Sovětského svazu.

Spojené státy zastupoval Michael Roberts a za Sovětský svaz jednal Jevgenij Velichov. Michael Roberts obhájil doktorát na Cornell University, pracoval ve známé Národní laboratoři Oak Ridge a posléze zakotvil na Ministerstvu pro energii; zde jako řadový člen týmu reprezentoval Spojené státy při jednáních o fúzní spolupráci. O generaci starší Jevgenij Velichov po odchodu legendárního Lva Arcimoviče vedl od roku 1973 výzkum řízené fúze v Sovětském svazu a byl přítelem Michaila Gorbačova. Seznámili se při studiích na Moskevské státní univerzitě, ač jejich studijní obory – fyzika a práva – byly dosti vzdálené. Kontakty nezmizely ani po tom, co se Gorbačov stal generálním tajemníkem. Velichov naopak fungoval v jeho blízkosti jako poradce pro vědu. Na jedné straně Velichov pochopil, že pokračování úspěchů tokamaků spočívá ve stavbě velkého zařízení, na které jeden stát, tím spíše vyčerpaný Sovětský svaz, nemá. Na straně druhé si Gorbačov uvědomil, že pro snížení mezinárodního napětí, a tím i snížení zbrojních výdajů, musí něco udělat, a věda, zejména termojaderná fúze, ve které Sovětský svaz mohl směle konkurovat nejvyspělejším státům, se mu jevila jako vhodná volba.

První kroky interpretují hrdinové vyjednávací anabáze každý poněkud jinak. Jakmile se jednání rozběhla, probíhala za hlubokého utajení – další podobenství s výměnou špionů. Koncem září 1985 se dobří známí Roberts a Velichov potkali v Moskvě a Jevgenij se svěřil Mikovi se svou ideou velkého mezinárodního tokamaku. Mike zamrkal a neskrýval nadšení: „Great! Ale nemohu ti říci, co na to moji šéfové!“

Francie finišuje aneb první polibek

Velichov naproti tomu vzpomíná na útulnou kavárnu ve Vídni, kde se Roberts stavěl k jeho návrhu značně skepticky – byl naprosto jistý, že z toho nic nevzejde. Naštěstí se mýlil, nicméně ideu svého přítele rychle rozšířil v americké fúzní komunitě. Určitou roli pochopitelně sehrála zkušenost s předchozí aktivitou INTOR. Na druhé straně současný ITER poskytuje neocenitelné zkušenosti pro stavbu složitých a nákladných zařízení v budoucnosti. Málokdo ví, že první oficiální zmínka o ITER, ač se tehdy zdaleka tak nejmenoval, pochází z počátku roku 1985, kdy Gorbačov poprvé ve funkci generálního tajemníka navštívil zahraničí a o případné vědecké spolupráci mluvil s prezidentem Mitterandem. Prezident vřele souhlasil. Francie nepatřila mezi vítěze 2. světové války a tak poněkud ve fúzním výzkumu zaostala za „Big Three“ – Británií, USA a Sovětským svazem. Vítala tudíž každou možnost, jak hendikep smazat. Přeskočím-li pár let, musím konstatovat, že její finiš je obdivuhodný: velký supravodivý tokamak Tore Supra, gigantický Laser Megajoule ve výstavbě a především stavba mezinárodního tokamaku ITER v Cadarache. Zajímavé bylo, že tehdy ve hře byla stavba velkého urychlovače typu „collider“. Ač si mnozí dodnes pletou Cadarache a CERN, zvítězil tokamak.

Rozhodující úlohu sehrála autorita Velichova, takže první oficiální návrh přišel ze strany Sovětského svazu a Spojeným států zůstala povinnost na jeho návrh odpovědět, zda je šance termojadernou spolupráci zahrnout do nadcházejícího jednání ženevského summitu. Roberts vzpomíná na rozhodující chvíle slovy, která mnozí čtenáři znají z vlastní zkušenosti: „Ti nahoře nemají čas a ti dole nemají zkušenosti.“ Stejně jako při výměně špionů v roce 1963 první jednání neprobíhala na vládní (příkazové) úrovni, ale jednotlivci angažovali svůj um a schopnosti.

Ženeva ante portas

Velichov zdůrazňuje, že fúzní spolupráce začala již za Brežněva projektem INTOR a pohřbila ji návštěva sovětských tanků 1979 v Afganistánu. A tak Spojené státy pokračovaly ve spolupráci s Evropou summitem ve Versailles v roce 1982 bez Sovětského svazu. Jednání však úspěšná nebyla a zastavila se.

Obnovená jednání pod taktovkou dvojice Velichov – Gorbačov měla silnou podporu na mnoha místech Spojených států. Za všechny jmenujme Alvina Trievelpiese, ředitele Office of Energy Research, Jacka Matlocka odpovědného za vztahy SSSR a USA. Silného zastánce sovětská myšlenka našla ve vídeňské IAEA. O prezidentu Mitterandovi jsme již mluvili. Jeho podpora a podpora amerického Ministerstva zahraničí a Ministerstva pro energii slavily úspěch v podobě přítomnosti fúzního bodu v agendě ženevského summitu. Na druhé straně se akademika Velichova zástupce ministra obrany Spojených států Richard Perle „zasvěceně“ zeptal: „K čemu vlastně potřebujete tu fúzní energii?“ Ministerstvo obrany Spojených států umíralo obavami z prozrazení podrobností připravovaných „Hvězdných válek (přezdívka Strategické inciativy, která měla Státy chránit před komunistickými balistickými raketami)“, ke kterému podle nich zcela určitě při fúzní kooperaci se Sovětským svazem dojde.

Přesvědčovat jestřáby, aby pustili koroptev, neboť bude snášet vajíčka oběma stranám, bylo nesmírně obtížné, vzpomínal Charles Newstead, fyzik a jeden z účastníků jednání před Ženevou. Vždyť to bylo krátce po tom, co Reagan nazval Sovětský svaz „Říší zla“. A s ní najednou chce spolupracovat?

Třináctka v Reykjavíku

Jedenáct měsíců po vrcholné schůzce v Ženevě byl 13. bod potvrzen na summitu v Reykjavíku. Přidalo se Japonsko s Euratomem (Quadripartite Initiative Committee). „The Big Machine“ byl náhle na dobré cestě. Zástupce Evropy na jednání Paolo Fasela nazval zařízení ITER (původně International Thermonuclear Experimental Reactor, dnes se používá spíše latinský význam slova iter „cesta“) a tak tomu i zůstalo.

Pointa?

I když myšlenka mezinárodní fúzní spolupráce „jako možný způsob řešení budoucích energetických potřeb lidské společnosti“ byla v agendě summitu v Ženevě úplně poslední položkou, ukázala se být položkou s daleko největší budoucností.

Zdá se vám, že pointa správně vygradovala? Omyl! V první řadě kina Světozor seděl při předpremiéře „Bridge of Spies“ sám Gary Powers. Nevstal z mrtvých, zastoupil ho jeho syn stejného jména. „Je dobře, že se naše dráhy proťaly,“ řekl, když mi podepisoval moji knížku o historii výzkumu řízené termojaderné fúze. Válečná a mírová fúze se opět setkaly, tak jako před třiceti roky v Ženevě.

Obrázky použity s laskavým svolením ITER Organization.