Co bylo před energetickou krizí

Jak už to bývá, při pohledu s určitým odstupem je možné vidět souvislosti minulých událostí lépe než v době, kdy se tyto události odehrávaly. O energetické krizi tak můžeme říct, že začala mnohem dříve, než vpadlo Rusko na území Ukrajiny. Byla umocněna událostmi z let minulých. Jedním z umocňujících faktorů bylo, mimo jiné, chování evropských účastníků energetických trhů. Z dnešního pohledu se rovněž zdá, že se ruské společnosti zřejmě připravovaly na válku několik let dopředu a energetický sektor byl jednou z jeho důležitých zbraní. Evropská unie naopak podcenila geopolitický rozměr událostí a mocenské ambice Ruska na Ukrajině a vyšší závislostí na potrubních dodávkách ruského plynu šla sama vstříc. Plyn do Evropy proudil z několika směrů a měl hrát stěžejní roli jakožto tranzitní palivo v transformaci energetiky EU a v dosažení proklamované klimatické neutrality do roku 2050.

V roce 2019 došlo k několika významným událostem, zvláště na trhu s plynem. Pod záštitou ruského energetického giganta, společnosti Gazprom, dokončovalo konsorcium společností projekt Nord Stream 2. Realizace projektu byla odsouhlasena již v roce 2015. Do konsorcia společností podílejících se na projektu patřil vyjma Gazpromu také německý Uniper, rakouská OMV nebo britsko-nizozemský Royal Dutch Shell. Projekt za 11 miliard USD čelil od svého počátku silnému odporu ze strany USA, Ukrajiny a také Polska. Roční přepravní kapacita plynovodu, jenž prakticky kopíroval trasu Nord Streamu 1, měla činit 55 miliard m³. Jinak řečeno, šlo o zdvojnásobení stávající kapacity na celkových 110 miliard m³/rok.

Bratření německého a ruského medvěda

Motivace Německa pod vedením kancléřky Angely Merkelové byla jasná. Plynovod Nord Stream 2 vedl z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa. Německo by realizací projektu získalo přístup k levnému potrubnímu plynu z Ruska, z čehož by profitoval tamní průmysl. Navíc potřebovalo náhradní energetický zdroj za politicky odstavované jaderné elektrárny. Velice ambiciózní plán na rozvoj obnovitelných zdrojů energie (OZE) nešel podle plánů a nabíral zpoždění i kvůli nedostatečnému elektrickému propojení mezi severem, kde je lokalizována většina větrných elektráren, a jihem, kde je naopak nejvyšší spotřeba. Nové OZE pak primárně pouze nahrazovaly dle plánu z roku 2011 odstavované jaderné elektrárny. Poslední jaderná elektrárna měla být odstavena v Německu v roce 2022. Jelikož je výroba elektrické energie jaderných elektráren bezemisní, emise Německa neklesaly dle vytyčených cílů. I uhelné elektrárny měly být postupně do roku 2038 odstavovány – zdrojovou základnu proto bylo nutné urychleně řešit. Dodávky plynu o dostatečném objemu proto byly vysoce žádoucí a staly se jednou z priorit Německa.

Zkouška závislosti EU

Plyn by navíc nebyl zatížen tranzitními poplatky jiných států, a naopak mohl být při distribuci dále do Evropy zatížen německými poplatky. Další rozměr a argument pro realizaci plynovodu, tentokrát z pohledu celé EU, byl ten, že by nemohlo dojít k opakování plynové krize z roku 2009 v rozměru, v jakém k ní tehdy došlo. Pro připomenutí – ruský Gazprom se v lednu 2009 nedohodl na plném splacení dluhu za staré dodávky a nové smlouvě s novými cenami se svými ukrajinskými protějšky. Gazprom obviňoval Ukrajinu z toho, že neoprávněně odebírala tranzitovaný plyn. Situace eskalovala až k přerušení dodávek, k čemuž došlo 7. ledna 2009 a dodávky byly obnoveny znovu až 20. ledna téhož roku. Pro Evropu to byl nečekaný šok. V důsledku plné závislosti se tak mezitím musely zcela bez plynu obejít některé balkánské státy. Výrazně ovlivněny byly i další státy – mezi nimi ČR, Slovensko, Polsko nebo Maďarsko.

Kdo měl tehdy pravdu?

Výše popsané by nicméně platilo v případě, pokud by Rusko bylo důvěryhodným partnerem, který nesleduje také geopolitické zájmy. A zde nastával i mezi členskými státy EU rozkol. Jak již bylo popsáno výše, Německo mělo pro realizaci plynovodu své důvody. Opozice, mezi níž bylo nejhlasitější Polsko, argumentovala tím, že se Evropa stane nadměrně závislou na ruském plynu. Stejný názor zněl ze strany USA nebo Ukrajiny. Ten byl kontrován tvrzením, že dotčené státy jen hájí a prosazují své zájmy – ať jde o tranzitní poplatky v případě Ukrajiny a Polska nebo o dodávky zkapalněného zemního plynu (LNG) v případě USA.

Ideologie versus zdravý rozum

Koncem roku 2019 navíc pozbývala platnosti tehdy aktuální smlouva o tranzitu plynu mezi Ukrajinou a Ruskem, což jen zintenzivnilo námitky proti Nord Streamu 2. Poplatky za tranzit plynu představovaly pro Ukrajinu přibližně 3 % HDP, resp. přibližně 3 miliardy USD. Tlak ze strany USA, jenž se snažily svými silami zabránit dokončení projektu, přiměl později Německo nabídnout Ukrajině závislé na tranzitních poplatcích kompenzace. Rusko své karty využívalo umně, novou smlouvu o tranzitu uzavřelo s Ukrajinou pouze na 5 let a navíc s klesajícími objemy přepravovaného plynu. Snahy USA byly tehdy mnohými členskými státy brány jako vměšování do obchodních vztahů EU.

Mezitím probíhalo na půdě EU jednání o Zelené dohodě neboli Green Dealu. V červnu roku 2019 vyzvali vedoucí představitelé EU k budování klimaticky neutrální, ekologické, spravedlivé a sociální Evropy. V prosinci pak potvrdili cíl EU stát se do roku 2050 klimaticky neutrální.

Období pandemie COVID-19 a změny na trzích

Na přelomu let 2019/2020 došlo k postupnému nárůstu šíření COVID-19 až na úroveň pandemie jdoucí ruku v ruce s restrikcemi pohybu, útlumem ekonomiky a snížením spotřeby energií. Skokový pokles spotřeby znamenal pro komoditní trhy (řídícími se zákonem nabídky a poptávky) šok odrážející se v nízkých cenách. Komoditou vedoucí si v roce 2020 vůbec nejhůře byl zkapalněný zemní plyn (LNG). Důvodem bylo, že se tento trh teprve rozvíjel, a že nemohl cenově konkurovat potrubním dodávkám plynu s ohledem na své přepravní náklady.

Výsledkem rekordně nízkých cen bylo odložení investičních rozhodnutí u mnoha projektů týkajících se exportu LNG, zvláště pak na půdě USA. Spotové ceny plynu spadly v květnu 2020 pod 5 EUR/MWh a začalo se spekulovat o tom, zda mohou dodávky dosáhnout záporných hodnot, jako tomu bylo v té době např. u ceny americké ropy WTI. Těsně před začátkem zimní sezóny 2020/2021 směřovala většina nákladů s LNG do Evropy, i zde však již nebylo plyn kam ukládat – zásobníky se zemním plynem byly takřka zcela naplněny.

Zpoždění Nord Streamu 2

Dokončení Nord Streamu 2, pod záštitou ruského Gazpromu, nabíralo kvůli legislativním povolením a narušení dodavatelských řetězců zpoždění. V září 2020 se očekávalo jeho dokončení v prvním pololetí 2021 – vzhledem k cenám plynu se na něj ale netlačilo. Během zimní sezóny 2020/2021 došlo k mnoha událostem, které společným působením vyšponovaly celosvětově ceny plynu na jeho víceletá maxima. Došlo totiž k výpadkům produkce LNG v Austrálii i Malajsii a k dalšímu omezení dodávek této komodity kvůli restrikcím na klíčových obchodních trasách na Dálném východě. Zemního plynu proto začal být nedostatek – zvláště v Asii, kde byly ceny plynu nejvyšší, čímž Asie přilákala více tankerů s LNG. Tyto tankery přitom byly mnohdy odkloněny od své původní destinace – Evropy!

Evropské klimatické ambice

Na půdě EU nicméně počátkem roku 2020 panovala živější debata na jiné téma týkající se energetiky. Řešily se ekonomické aspekty Zelené dohody, přechodu ke klimaticky neutrálnímu a oběhovému průmyslu EU. Debaty vyústily v říjnovou debatu lídrů EU o klimatických ambicích v kratším časovém horizontu, než je rok 2050. Jednalo se o vytýčení dílčích cílů pro rok 2030 v rámci Zelené dohody. Lídři EU vyjádřili názor, že by EU měla cíle plnit kolektivně a nákladově co nejefektivněji. V té době byla ve hře ještě varianta plnění cílů samostatně – tzn., že každá země by musela být ve výsledku do roku 2050 klimaticky neutrální. Evropská rada následně 10. až 11. prosince potvrdila závazný cíl EU spočívající ve snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % vůči roku 1990.

Podstatný nárůst cen přišel již v roce 2021

Ceny zemního plynu se během května 2021 pohybovaly po zimě, které byla chladná a dlouhá, nad 30 EUR/MWh. Stav evropských zásobníků byl na úrovni pouhých 30 % naplněnosti a blížil se rekordně nízkým úrovním. S ohledem na růst ceny plynu se opětovně začaly na trhu s elektrickou energií prosazovat ve větší míře uhelné elektrárny. Jejich provoz je emisně náročnější než v případě elektráren plynových. Velmi zjednodušeně lze uvést, že pro výrobu 1 MWh elektřiny vypustí hnědouhelné elektrárny 1 tunu CO₂, v případě plynových elektráren to může být jen polovina. (Samozřejmě záleží na účinnosti dané elektrárny – hodnoty mají určité rozpětí.) Tím, že se na trhu objevovaly častěji uhelné elektrárny, k čemuž docházelo i v důsledku znovuoživování evropských ekonomik po COVID-19 a větší potřebě energií, zvyšovaly se vypouštěné emise CO₂ do ovzduší. Za každou vypuštěnou tunu CO₂ musí společnosti spadající pod systém emisních povolenek (EU ETS) odevzdat jednu emisní povolenku. Zde opět zafungoval zákon nabídky a poptávky, a došlo k růstu ceny emisní povolenky. Počátkem května 2021 dosáhla cena povolenky EUA (European Union Emission Allowance) svého tehdejší maxima – 50 EUR/t. Cena emisní povolenky byla vyjma výše zmíněného podpořena také tlakem na dekarbonizaci EU a odsouhlasením závazných cílů pro rok 2030 v prosinci 2020. Velkoobchodní cena elektřiny, a také cena elektřiny pro odběratele, proto rostla.

Čekání na Nord Stream 2

Obchodníci stále počítali s tím, že v průběhu roku bude zprovozněn Nord Steam 2 a trh do určité míry zachovával klid – měli rovněž v čerstvé paměti loňský rok, kdy bylo plynu takové množství, že jej nebylo už kam ukládat. Technicky byl Nord Stream 2 dokončen a připraven k provozu v září 2021. V Německu ale stále běžel proces certifikace posuzující mj. soulad s evropským právem a dopad na bezpečnost dodávek plynu do Evropy, a plynovod nemohl být uveden do komerčního provozu.

Dodavatelům energie začaly potíže

Plyn se v říjnu 2021 poté, co rok nazpět atakoval rekordně nízké cenové úrovně okolo 5 EUR/MWh a spekulovalo se o jeho možných záporných hodnotách, dostal až na dvanáctinásobek ceny, tedy nad 60 EUR/MWh. V ČR si tyto ceny vybraly svou oběť v podobě krachu největšího alternativního dodavatele energií – Bohemia Energy. Ten dodával elektřinu přes 600 tis. odběratelům a dalším 300 tis. odběratelům plynu. Krach přišel v době, kdy byly ceny energií rekordně vysoko – přechod tak velkého množství odběratelů dále umocnil tlak na růst cen. Strategie takzvané „otevřené pozice”, tedy nakupování elektřiny pro své zákazníky na poslední chvíli, se nyní Bohemia Energy nevyplatila.

Gazprom spekuluje

Zpátky ale k plynovodu Nord Stream 2 - německé regulační úřady v druhé polovině roku 2021 odolávaly velkému tlaku veřejnosti a politiků o urychlení procesu či udělení výjimky, která byla nezbytná k zahájení provozu, v důsledku vysokých cen plynu a na to navázaných cen elektřiny. Gazprom přitom dodával v průběhu roku 2021 do Evropy podstatně méně plynu než předešlé roky neovlivněné pandemií. V roce 2019 dodal Gazprom do Evropy a Turecka (mimo zemí bývalého Sovětského svazu) přibližně 199 miliard m³ (i v předchozích letech byla tato hodnota obvyklá), v roce 2020 silně ovlivněném pandemií to bylo 175 miliard m³ a v roce 2021 tyto dodávky prakticky zopakoval a dodal 177 miliard m³, čímž zaostal za svým plánem. Tržní podíl Ruska na evropském trhu se zemním plynem tehdy činil okolo 35 %. I to následně přispělo k nedostatku zemního plynu v Evropě.

Nadšení pro Nord Stream 2 ochablo

Rusko opakovaně ujišťovalo, že je připraveno dodávky plynu do Evropy navýšit, jak již bylo zmíněno, a to skrze Nord Stream 2. Tím by poklesly ceny energií a krize byla zažehnána. Ke konci roku 2021 už nicméně začaly do veřejného prostoru prosakovat informace o možném útoku Ruska na Ukrajinu. EU posléze obrátila svůj názor na komerční uvedení plynovodu do provozu a politická podpora pro Nord Stream 2 se postupně vytrácela. Energetická, nebo spíše plynová, krize proto začínala nabírat zcela nových rozměrů.

Daniel Grecman, portál Oenergetice.cz