Teplo

V třetím dílu seriálu o tom, jak se psalo a učilo o fyzice a chemii před rokem 1850, se podíváme na teplo. Laskavostí našeho přispěvatele, váženého pana inženýra Jana Tůmy, jsme získali cenný zdroj, knížku Karla Amerlinga Orbis Pictus čili Svět v obrazích, stupeň druhý (co pokračování prvního stupně, jejž sepsal Amos Komenský(!)). Knížka byla vydána v Praze roku 1852 a je napsána kouzelným jazykem a terminologií předminulého století. Doufám, že jste nezmeškali první díly - ty jsou zde: https://www.3pol.cz/cz/rubriky/fyzika-a-klasicka-energetika/2310-mluno a zde  https://www.3pol.cz/cz/rubriky/fyzika-a-klasicka-energetika/2309-mlno

Podrobný popis úvodního obrázku:

Bň představuje baňavku, v níž se vaří kahanem kh hřátá voda; horké částky vystupují vzhůru a ustydlé stranou padají dolů. Tpmr jest teploměr líhem ale i vzduchem Vz trochu naplněný, u pr jest vzduchoprázdnina. Km představuje komítadlo z kovových hůlek složené, z nichž polovice teplem dolů se prodlužuje a polovice nahoru, takže studeno ani teplo délce komítadla neškodí. Teploměr Breuetův představuje nejcitlivější teploměr kovový (ze zlata), st jest kolo, na němž poznamenány jsou stupně, a r představuje rafiji na stupně okazující. Žároměr (pyrometr) jest roubík platinový r-r, jenž roztahuje se horkem a rafijí na stupníku stupně okazuje. Ssss představuje rozličné sněžinky, tj. kapky zmrzlé. Sl.z značí sálice zimna ježto vycházejí z kry ledu kr .ld, padají na havan (vyduté zrcadlo) a odrážejí se od zrcadla do zimniska, v němž stojí hořejší kulička teploměru vzduchového. Dolení obrazec sl.t představuje sálice tepla, z kahanu kh na havan zrcadlový padající, odkud zase na druhý havan odrážené, a odtud konečně na kuličku teploměru vzduchového házené, čímž paprskování tepla (jako v předešlém obrazci paprskování zimna) se dokazuje. Pp hrn představuje Papinský hrnec, jenž má víko přišroubované, a otvor i závažím obtěžkaný na důkaz síly vodních par. Obrazec hustič představuje v malém děj v parním stroji; v obou baňavkách nalézá se tresť (Aether), v skleničce dolení  a v její trubce vstrčené rtuť. Jak se hustič (Condensator) rozhřeje, tresť páry vydává, vyhání i vzduch, a tu ponoří-li pak se trubka š, hned po schladnutí rtuť vystupuje. Vstrčí-li se hustič do sněhu, tresť se srazí a zase rtuť vystupuje. To jest hlavní děj v parostroji. Konečně ještě jest představen Melloniho stroj teplomlunný. V skld jsou v snop klikatý složené roubíčky z kovů kalíku a strabíku; v nádobě led nalézá se led k ochlazování; z kahanu vychází teplo a padá skrze dírky a desku soli kamenné na týž kovový snop. Tento spor horka a zimy působí v klikatinách kovových proudění mlunné, ježto v mlunoměru mln působí na pohybnou jehlu magnetickou v domečku skleněném za nit zavěšenou. Stj jest stojan, na němž stojí Lokatellský kahan Lok ; chr jest stojan chránící, aby teplo nepůsobilo na  mlunoměr mln; pr jest stojan nesoucí desku s děrou, hl jest stojan, jenž nese desku z kuchyňské soli či-li halu. (Poznámka: kalík a strabík jsou bismut a antimon.)

Název tepla

Teplo jest síla všudy ve hmotách více neb méně přítomná, a jest kromě jiných  následků svých příčinou, že hmoty teplými, horkými, studenými, atd., nazýváme, řídíce se při tom citem svého těla. Co se týká názvů tepla, pochází teplo od tepati, dotírati tepáním, německé Wärme od vařiti, therma od tru, tříti, calor od kláti.

Nejpamátnější vlastnosti tepla

1) Rozšiřování těles teplem přibývajícím a násilné smršťování se jich teplem ubývajícím. Koule železná za studena do díry uhodlovaná nedá se tam vstrčiti, je-li rozpálena. Hmoty rozličné též horkem rozličně se rozšiřují; olovo třikrát více než platina, a platina jen tak jako sklo. Tekutiny horkem více se rozšiřují než hmoty tvrdé, a však opět podle rozdílnosti tekutin rozdílně. Líh šestkráte horkem se rozšiřuje než rtuť. Rozšiřování plynů horkem jest ještě větší než tvrdých a tekutých těles.

2) V tělesech teplo jest dvojí; jedno svobodné, povrchní takořka - a to ukazuje teploměr, druhé vnitřní či-li skryté, či-li skupenské, to jest náležící k tomu, aby led byl ledem, sněžinka sněžinkou, voda vodou, pára parou byla.

3) Vedení a sálání tepla. Vedení znamená sdílení tepla od dílku k přiléhajícímu; sáláním ale slove sdílení tepla od dílku jednoho ke vzdálenému dílku druhému. Tekutiny a plyny vedou též teplo, a však jich částky, teplé na horu a studené dolů přitom se pohybují. Vzduch a plyny mnohem špatněji vodí teplo, ale částice rovněž se pohybují, což příčinu k větrům rozličným zavdává.

4) Kamna horká sálají (vysílají) paprsky s čerstvostí světla 40 000 mil za vteřinu. Větší neb menší sálání tělesa závisí hlavně od povrchu. Lesklá cínová koule sálá mnohem více, než když je potřena koptem, aneb jest-li na povrchu rozškrabána.

5) Paprsky tepla i zimna dají se od zrcadel odrážeti, a dají se i v ohnisko, či-li teplisko srážeti.

6) Průsalnost tepla. Jak světlo skrze průhledná tělesa svými paprsky proniká, tak i teplo do těles některých více, do jiných méně se propouští. Sůl kamenná propouští nejvíce paprsků tepla, mnohem méně sklo, modrý nickamínek pak nižádného nepropouští. (Poznámka: modrý nickamínek je modrá skalice, CuSO₄ ^. 5H₂O.)

7) Teplo a zimno v kovech způsobují proudění mlunní či-li elektrické.

8) Rovnováha tepla. Hmoty teplé a studené vedle sebe postavené tak si teplo sdělují, že za čas všecky nabudou stejného tepla, takže žádná hmota více paprsků nevydává, nežli co jich přijímá.