Mluno

Tímto zahajujeme seriál článků, kterými se vrátíme před rok 1850. Podíváme se, jak se tehdy psalo a učilo o fyzice a chemii. Laskavostí našeho přispěvatele, váženého pana inženýra Jana Tůmy, jsme získali cenný zdroj, knížku Karla Amerlinga Orbis Pictus čili Svět v obrazích, stupeň druhý (co pokračování prvního stupně, jejž sepsal Amos Komenský(!)). Knížka byla vydána v Praze roku 1852 a je napsána kouzelným jazykem a terminologií předminulého století. Skvělé počteníčko! Doufám, že i vás nadchne a věřím, že porozumíte. První díl je o mlunu - vy víte, že o elektřině.

Původ slov

Mluno znamená vlastně sílu drtící, mlící, odkudž i "mlýn", rusky molnija jest blesk. Podobného kořene je i název hebrejský bárak od bořiti, bíti. Naše blesk jest německy Blitz a slovo Electricität pochodí od kamene electron (ščín, prúden, jantar) na němž tato síla ponejprv třením a přitahováním kouštínků papíru znamenána byla, a který za starých věků na březích pomořanských, prúdy zvaných, ze země a vod se vybíral (elego, electrum).

Mužský a ženský princip

První památnost u mluna jest, že se dá třením, přiblížením, dotýkáním se jinorodých kovů vylouditi, a pak že jest vlastně dvojsilou, jejíž jedna síla zvláště ze skla třením vzbuzená má více ráz jakési "mužskosti" a ostrosti jakož i touhy po spojení se s druhou, druhá pak síla zase třením z vosku pečetního neb smoly vzbuzená má ráz ženskosti, jakési unylosti a rovněž touhy po síle první, pročež se i v jazyku rozdíl ten slovy - ten mlun a ta mluna - vyznačuje, kdežto to mluno obojí v jedno spojené vyznamenává.

Pokus

Zavěšme kuličku z bezového korku udělanou na hedvábnou nit, která visí na stojánku, třeme pak pečetní vosk nebo smolu o sukno a přibližujeme jej ke kuličce, hned tato k vosku přiskočí, brzo ale zase odskočí, a to proto, že kulička něco té mlunné síly od vosku přijala, a nyní od téhož vosku  za příčinou stejného s ním mluna se vzdaluje.  nyní vezmi skleněnou trubku, tři ji o hedvábí a přibliž zase k té kuličce; již z dáli poznáš, že se sbližují, kdežto s voskem po druhé ta samá zkouška podařiti se nechtěla. Postavíš-li ještě jeden takový stojánek s kuličkou bezovou blíže stojanu prvního, a omluníš-li jednu kuličku třeným voskem a druhou třeným sklem, tu obě se přiblíží a sebe se dotknou, pak ale bez odstrkování se rozpadnou na místa svá, žádná z nich již více nejeví mlunné vlastnosti, jako by prvé ani omluněny nebyly. Z toho tedy patrně vychází, že jest ten mlun skelní (positive Electricität) a ta mluna smolní (negative Electricität). Mluna mluny nepřitahuje, nýbrž ji odráží a taktéž mlun a mlun se odráží, ovšem ale přitahují se mlun a mluna, načež hned se spojí, vyrovnají a na oko zmizí.

Všechny hmoty mluno chovají

a je ze sebe vzbuditi dají. Kovové činí zde jakýsi rozdíl, neboť třeme-li je jak chceme, nic mlunného výjevu se nespatří. Zde jsme již u tak zvaných dobrých a špatných mlunovodičů, a tu se ze mnohonásobných zkušeností ví, že kovové jsou dobří mlunovodiči, smola pak, vosk, sklo, hedvábí, dříví špatní. U kovů i u těchto druhých hmot třením  aneb dotýkáním vždy se vzbudí mluno, a však kovové je hned odvedou jinam. Možno mluno udržeti na hmotě, jestliže ji obložíme nevodiči mluna, ježto proto také osamotitely (Isolatores) slují.

Mlunochov (Electrophor)

Tento stroj jest velmi jednoduchý prostředek, zaopatřiti si hojný zdroj mluna. Jestiť to miska plechová, vyplněná nalitou smíšeninou ze 2 dílů šelaku a 1 dílu šuškaru, tak, aby povrch byl velmi hladký. Tato smola dá se šupáním neb třením ocasem liščím zmluniti, načež se cínový terček na povrch smoly položí. Terček má rukojeť ze skla. Tímto stane se následující rozpořádání mluna: Třením koláče jest na povrchu tohoto mluna a dole v misce jest mlun; v terči dole zase mlun, na hoře v terči mluna. Dotknu-li se terče prstem, odejde skrz tělo mé mluna; vezmu-li terček za rukojeť, mám pak v něm jen samý mlun, který  přiblížením prstu i jiskru vypustí. Zvláště památno, že i po měsících ještě dotknutím jiskru obdržeti lze. (Poznámka: šuškar je terpentýn.)

Mlunostroj

Ku provedení silných elektrických úkazů užívá se mlunostroje. Jsou válcové a jsou terčové. U prvních sklo jest dutý, silný válec, jímž při tření se točí, u druhých je třecí sklo tlusté (na 1 a 1/2 palce)silné zrcadelní sklo v kolo aneb i ve 2 kola vyříznuté. Dá se otáčeti a tře se o 4 polštáříčky, varmužkou z cínu a rtuti natřené. Tímto na skle vzbuzený mlun nachytává a hromadí se na kovový vodič čili odvodič. Tento je z válců mosazných vyleštěných, všudy koulemi ukončen a nohami skleněnými osamocen. Takovíto strojové slouží zvláště ke mnohým krásným a poučitelným zkouškám. (Poznámka: varmužka je kašička.)

Mlunní úkazové v přírodě samotné

Když na vznojeném nebi mraky se chmurají, když zahučí hrom strašný, blesky rázráz bijí v stány pozemské a hojný příval pramen chlumský zžíví, pak vskutku nic jiného nemáme, než-li přelet ohromných, na míle dlouhých mlunných jisker z oblaku jednoho do druhého aneb do země, kdežto hrom nic jiného není, než zvětšený praskot jisker, kterýž i nejmenší jiskry mlunochovu provází. Diviš a Franklin roku 1752 pokusy dokázali, že mluno v oblacích obsaženo jest, a to puštěním papírového draka, dráty prodětého a v čas blýskání do povětří puštěného. Přibližuje-li se mrak s mlunem k povrchu země, tu rozpořádá se mluno země - proudí k oblaku tak dlouho, až mlun a mluna v mluno se spojily. Blíží-li se mrak mlunný velmi k zemi, na jejímž povrchu jsou vysoké, špičaté (tedy mlunopouštivé) věci: hory, věže, stromy, tu oboje mluna s přeletem jiskry se spojí, a to slove, že hrom udeřil. Účinky blesku jsou vždy náramné ano často i strašné, on taví kovy, zapaluje hořlavá tělesa, zabíjí lidi a zvířata. Pak se nedivme, že názvy blesku se vedou od melu, drtím, bourám, bacám, házím, atd.

Náhrobek Divišův jest: "Nevelebte národové Peruna aneb Apollina, Diviš obou těchto výše stojí."

Náhrobek Franklinův jest: "Nebi vzal blesk a králům žezlo."