Jediná vítězka Velké pardubické (2. díl)

V předchozím díle článku o Latě Brandisové jsme se seznámili s její rodinou, jejími jezdeckými začátky a také s nevolí mužů soupeřit se ženou. A to chlapská jezdecká společnost ještě netušila, že bude hůř. Dosud nemyslitelné se mělo stát skutečností – na startu nejtěžšího evropského dostihu přes nejobtížnější překážky se objeví žena!

Když roku 1926 pozval Zdenko Radslav Kinský, přezdívaný „Ra“, svého strýce Leopolda Brandise na Orlík, nechyběla u toho ani talentovaná jezdkyně Lata. Při správě orlického panství tam totiž Ra trénoval koně ze svého chlumeckého chovu k překážkovým dostihům. Na dlouhé a svižné vyjížďce krajinou přeskákali snad všechno, co stálo v cestě, vzpomínala Lata na první návštěvu. Pobyty na Orlíku i na Kinských loveckém zámečku v Chlumecké oboře zintenzivnily poté, kdy Lata zvládla Raova nesnadno jezditelného koně Nedbala. A když si poradila i s problematickou klisnou Nevěstou, zrodila se osudová myšlenka... 

Jedině šarmantní Ra mohl být tím člověkem, který svou jen o rok starší sestřenku ujistil, že právě ona musí startovat na některém z jeho koní ve Velké pardubické. Prestižní dostih už dávno nebyl jen ukázkou vojenského jezdectví, nýbrž sportovní záležitostí ve jménu mladého Československa. Mělo to ale háček, byť z dnešního pohledu zcela nepředstavitelný. Přestože už se psal rok 1927, stále ještě panoval všeobecný názor, že sport je pro něžné pohlaví škodlivý. Sportovkyně se dokonce nesměly účastnit ani olympijských her. To jen pro dokreslení doby, v níž mladý Kinský zajížděl do Řitky za smutnícími Brandisovými, kteří oplakávali skon matky Johanny. Rodině přinášel rozptýlení, ale dozajista také s Latou spřádali tréninkové a dostihové plány. Asi jen těžko si dnes můžeme představit, jakým obrovským rozpolcením přitom procházel tradicionalistický důstojník ve výslužbě Leopold, který účast své dcery v nejtěžší steeplechase dlouho neschvaloval. 

Účast ženy ve Velké pardubické byla možná pod podmínkou samostatné šatny 

V čele Československého Jockey Clubu nestál v oněch letech nikdo jiný, než Zdenko Radslav Kinský. Dovedl si zcela jasně představit poprask, který způsobí, když na svého koně přihlásí do Velké pardubické opovážlivou jezdkyni. Pro jezdce steeplechase, kteří se rekrutovali převážně z řad armádních oficírů, znamenalo soupeření se ženou naprosto nemyslitelnou záležitost, ba naprosté vykořenění zásad důstojnické cti. A nedej Bože, kdyby žena třeba zvítězila, takovou pohanu svět nepamatoval! S tím vším Ra, dobře znalý diplomacie i správných kontaktů, počítal a v předstihu požádal o stanovisko anglický Jockey Club jako nejvyšší dostihovou autoritu. Ta v účasti ženy neseznala žádný problém za podmínky, že jezdkyně bude mít samostatnou šatnu. Zajistit tuto podmínku zase nečinilo problém Raovi. Přes protesty důstojníků a obrovský psychologický souboj oficírské cti s tvrdohlavostí Kinských mohl tedy Ra přihlásit Latu s klisnou Nevěstou, kterou si sama vybrala. Do poslední chvíle pak všichni čelili neskutečnému tlaku od zarytých nepřátel až po tisíce zvědavců, jestli má žena vůbec šanci v něčem takovém uspět. Ještě před dostihem podalo osm znechucených důstojníků protest – kdo by tušil, že posléze dorazí do cíle pouze tři z nich. 

K pramalé radosti mužských soupeřů zřetelně dávajících najevo, jak moc jim ženská společnost vadí, zaznamenal 9. říjen 1927 první účastnici v historii Velké pardubické. Z celkem 13 startujících absolvovala celý kurz pouhá pětice jezdců, přičemž slečna Lata v červenobílém dresu Kinských navzdory několika pádům proměnila svůj osobní i genderový debut v páté místo. Radost její rodiny a přátel musela stoupat až k nebesům, stejně jako podráždění šokovaných soupeřů.

Nezrcadlí se zde snad další důvod k vymazání jména Brandisová z dějin? 

Dostihový sport v atmosféře třicátých let 

Společnost stále intenzivněji pociťovala narůstající napětí mezi Čechy a německou menšinou ovlivněnou nacistickou ideologií, které se pochopitelně nevyhnulo ani sportu. Nejslavnějšímu pardubickému dostihu již několik let dominovali němečtí jezdečtí důstojníci adorovaní Hitlerem a jeho pohlaváry. Lata po svém debutu možná v dalších dvou letech neměla ani vhodného koně, ani pomyšlení na pardubickou trať. Navíc se tou dobou intenzivně věnovala svým vlastním dostihovým koním doma i ve Velké Chuchli u Karla Šmejdy. Z Řitky do Chuchle a zpět jezdívala na kole, což při vzdálenosti zhruba 30 km se značným převýšením průběžně přispívalo k její vynikající fyzické kondici. Spoustu práce měla s hospodářstvím, pozornost si žádala i rodina, kterou roku 1928 navždy opustil všemi milovaný tatínek Leopold. 

Dlužno podotknout, že v roce Latina pardubického debutu přišla u Kinských na svět klisnička Norma. Když na ni Lata začátkem 30. let usedla, nepřipadala jí pro tak těžký dostih dostatečně silná. Avšak jen do času – nakolik malá vzrůstem, natolik velká srdcem, zakrátko si odvážná a vytrvalá isabelka získala Latin obdiv. 

V kurzu Velké pardubické se nezdolná jezdkyně znovu objevila s Kinského hřebcem Norbertem v letech 1930 a 1931. Statečně si tehdy vybojovala nejen čtvrté a třetí místo, ale konečně také uznání od mužských soupeřů. Po roční pauze pak dostala novou příležitost, a to s již zmíněnou Normou. K letopisu 1933 přidala třetí místo a hned v roce následujícím skvělou druhou pozici. Jenže v houstnoucí atmosféře v Československu, kdy se stalo doslova národním zájmem prorazit smolnou sérii německé nadvlády nad Velkou pardubickou, Latino páté místo v roce 1935 všechny velmi zklamalo. Proto Kinští v dalším ročníku vsadili na mužskou sílu, ale ani italský jezdec Pogliaga naděje ve vítězství československého koně nenaplnil, když s Normou dorazil opět pátý. Nabubřelá jezdecká elita „nadřazené rasy“ se zdála neprůstřelnou.

Československo naposledy dobylo Velkou pardubickou v roce 1930 vítězstvím kpt. Poplera, rok nato ještě přiběhla na prvním místě domácí Pohanka, ale pak už se jen při marných pokusech čekalo na sportovní zázrak. 

Lata a Norma 

Zkušená a ostřílená Norma dosáhla věku, kdy měla odejít do chovu. Kde ale najít dostatečně kvalitní čtyřnohé bojovníky pro tak obtížný souboj, jakým je Velká pardubická? Norma dokáže vyhrát, tvrdila s jistotou jezdkyně, která dobře znala kondici kobylky i její chuť závodit. Už ve chvíli, kdy svého bratrance Radslava definitivně přemluvila, aby klisnu ještě ponechal v tréninku, zapsala si Lata Brandisová další vítězný milník. 

Ve všech oblastech lidské činnosti platí, že štěstí přeje připraveným: Lata s Normou intenzivně a tvrdě trénovala, a to jak v kopcovitém okolí Řitky, tak v Chlumci nebo v Kolesách na tamní dráze s věrnými replikami pardubických skoků.

Stříbrovlasá, tehdy už dvaačtyřicetiletá hraběnka na zlatě zářící drobné kobylce musela působit 17. října 1937 na davy v Pardubicích jako zjevení. Ne nadarmo byla dcerou nezkrotného oficíra, jablko nepadlo daleko od stromu odvahy ani v tomto případě. Nezlomná Lata se spolu s hrstkou statečných Čechů v tomto dostihu postavila vojákům cvičeným pro válku, vstoupila do souboje proti nejlepším německým armádním i nacistickým jezdeckým důstojníkům. Byla připravená, jen to štěstí, aby přálo! 

Moment, kdy napětí vibruje celým dostihovým závodištěm, Československem i sportovní Evropou 

Cílovou rovinkou 56. ročníku nejtěžšího dostihu kontinentální Evropy se řítí zpocení koně. Diváci své favority hlasitě povzbuzují česky, německy a nejspíš i v jiných jazycích. V tomhle zápasu nejde jen o koně, ale hlavně o národní čest. Před pár týdny Čechoslováci oplakali prezidenta Masaryka...

Skvělá houževnatá Norma se vymanila ze sevření Quixieho vedeného zarytým nacistou Schlagbaumem. Neuvěřitelnému finiši jasně vévodí červenobílý dres stáje Kinských, v němž vítězí první žena v historii, přičemž poráží Hitlerovy elitní důstojníky. Dvojnásobný vítěz Herold dobíhá jako třetí. Československo triumfuje, všechny touhy splnila česká jezdkyně s koněm českého plemene od českého chovatele, trenéra a majitele. Oslavy neberou konce. „Nikdy předtím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit. Pocit, že široko daleko není nikdo, kdo mě nemá rád.“ Tak vzpomínala komtesa Brandisová na sladké chvíle dobytí pomyslného dostihového trůnu, na nějž prozatím žádná jiná žena nedosáhla. 

Skvěle vedený a načasovaný trénink, znalost terénu i předchozí zkušenosti umožnily „dámské“ dvojici strategicky šetřit síly, jejich vzájemná důvěra pak vyvrcholila dokonalým finišem, na který už nebezpečný rival nezvládl zareagovat. Československou jezdkyni doprovází obrovský jásot diváků, nadšení nebere konce, desetitisícový průvod kráčí Pardubicemi. Titulní stránky novin oslavují „naši slečnu“, čtenáři napříč Evropou se dočítají o hraběnce v sedle.

Je nasnadě, že se jméno Brandisová v dalších letech mezi Němci nevyslovovalo a nevpisovalo do sportovních dějin. 

Neobyčejná dostihová pohádka se smutným koncem 

Slavným vítězstvím však pohádka končí, rozepisuje se neveselá kapitola historie, v níž se záměrně nepřipomíná česká šlechtična, která na malé kobylce porazila germánskou pýchu. Na dalších devět let je pardubické dostihové tradici konec.

Po II. světové válce se Lata sice do dvou ročníků Velké pardubické vrátila (1946 a 1947), ale ani jednou nedokončila. Osud pomalu chystal definitivní tečku. V roce 1948 byli Kinským jejich koně znárodněni. Část připadla hřebčínu Kladruby nad Labem a část se dostala do Slatiňan, chov kdysi slavných chlumeckých koní postupně téměř zanikl. Právě v barvách Slatiňan startovala roku 1949 již čtyřiapadesátiletá Lata v Memoriálu Kinského. Svou helmu tehdy půjčila jinému jezdci, což se jí málem stalo osudným. Po nešťastném karambolu na Hadím příkopu už nevstala. S proraženou lebkou a polámanými kostmi týden bojovala o život. Zlí jazykové mezitím našeptávali, že se pokusila zabít záměrně – ze šlechticů se stávali nepřátelé národa. Mimořádná sportovní kariéra královny Velké pardubické skončila. 

Nepohodlná režimu 

Kdysi tak velkolepě oslavovanou „naši slečnu“ ale čekal ještě nelítostný boj s komunistickou mocí. Se všemi, kdo mají buržoazní původ, je třeba zatočit, velela ideologie. I když první republika sebrala Brandisům šlechtické tituly a část statků, přesto se později vymezili proti nacistickému Německu. To samozřejmě nemohlo zůstat bez odplaty, za protektorátu byla na jejich řitecké panství uvalena nucená správa. Po válce pak komunisti sebrali nejprve pozemky a v roce 1953 vystěhovali zbylé sestry Brandisovy ze zámku do chaty bez elektřiny a vody v Líšnici-Bojově, daleko od lidí.

Tomu, že se o první dámě Velké pardubické veřejně nemluvilo, patrně napomohla i její invalidita po vážném úrazu. Léta plynula „bývalým šlechtičnám“ v přísně stanoveném pravidelném rytmu a víře v Boha. Johanna s Kristýnou našly práci v modřanské továrně, Lata obstarávala vodu a otop, avšak život v chatě se pro sestry stával stále těžším. Pár měsíců poté, kdy se Lata v pětaosmdesáti letech navždy rozloučila se svým dvojčetem Kristýnou, přijel do Bojova na návštěvu svých dvou zbylých tet jejich synovec Ernst Haan z Rakouska. Podařilo se mu přesvědčit Latu, aby s ním odjela do Reitereggu – nejspíš svolila kvůli koním na pastvinách kolem tamějšího zámku, kde prožila život její nejstarší sestra Marie Therese. Haanovi také nechali převézt Kristýniny ostatky do rodové kapličky, a tak Lata strávila zbytek své pozemské dráhy ve společnosti svých nejbližších – lidí, Boha a také milovaných koní.

Když Marie Immaculata Brandisová 12. května 1981 zemřela, dostihový svět to téměř nezaznamenal. 

Královna nejtěžšího překážkového dostihu kontinentální Evropy měla být za socialismu zapomenuta – v té době se z dějin mazalo mnohé, nejen jméno Laty Brandisové... 

Přece nezapomenuta 

Naštěstí bylo a je dostatek lidí, kteří tuto slavnou osobnost našich dějin nenechali v úplném zapomenutí. Ať už jsou to ti, kdo ji světu připomínali za minulého režimu, nebo ti současní. Zámeček v Řitce nyní obývá Latin prasynovec Jan Pospíšil a jeho žena Gabriela Křístková. Kolem zní klapot kopyt koní jejich Jezdeckého klubu Norma, kterým se odkazují ke jménu slavné klisny, navíc ve stájích frkají a přešlapávají i koně Kinští, pokračovatelé chlumecké chovatelské tradice. S doslova románovým příběhem neobyčejné ženy, která nadevše milovala vítr v hřívách ušlechtilých tvorů vyšlechtěných pro dostihy, seznamuje místní malé muzeum, viz https://www.zamekritka.cz/zamek-ritka/. A za upoutávku rozhodně stojí i skvěle zpracovaná monografie Laty Brandisové z pera britského autora R. Askwithe, která vyšla pod názvem Nezlomná a je v muzeu také k dostání.

Doplňky k textu

Specifická barva koní Kinských – plaváci a isabely

Dobový program Velké pardubické a následně webové stránky Dostihového spolku Pardubice uvádějí Normu jako plavku. Jak je to ale s její barvou? Tehdejší chlumečtí koně, dnes koně Kinských, byli výjimeční dvěma barevnými variantami. Zatímco termín plavák/plavka patří koni žluté barvy s tmavou hřívou a ocasem, klisna Norma měla žíně velmi světlé, charakteristické pro zbarvení isabela/palomino.

Právě netradiční barva vedla v polovině devatenáctého století Oktaviána Kinského k rozhodnutí založit si svůj vlastní chov. 

Velká pardubická a Kinští

Před 150 lety stál Oktavián společně se šlechtici z Pardubické honební společnosti u zrodu Velké pardubické (1874). Ve šlépějích svého strýce pokračoval také jeho synovec Zdenko Kinský. Ten mimochodem ve věku blížícím se šedesátce dokázal dojet vyhlášený pardubický dostih jako čtvrtý (1901), pochopitelně na koni rodového plemene Magyarádovi, vítězi VP z let 1897 a 1900.

Fenomenální rodové jezdecké nadání předvedl před 141 lety také Karel kníže Kinský, když se svou klisnou Zoedone zvítězil ve Velké národní v Liverpoolu (1883). 

Pouhých osm žen v historii VP

Ve Velké pardubické později startovalo ještě sedm dalších žen, z nichž nejúspěšnější byla Eva Palyzová se dvěma druhými místy.